ANTHRAX - Among The Living

100%

Zhruba tady někde nastala doba, kdy se newyorští ANTHRAX vyprofilovali jako jedni z hlavních představitelů thrashové vlny ve Spojených státech a začalo se o nich mluvit opravdu ve velkém. Tenkrát sice ještě nebylo známé ono pozdější zařazení mezi tzv. Velkou čtyřku, ale přeci jen ne každý natočí takové album jako „Spreading The Disease“. Když se k tomu připočte účast dvou členů na revolučním projektu S.O.D., jehož energicky řezavý kytarový zvuk brzy ovlivnil i sound samotných ANTHRAX a také neměnná sestava skládající se z pěti vzájemně si podobných tmavovlasých týpků, kteří se dokonce na fotografiích (na metalovou kapelu velmi netradičně) smějí, bylo jasné, že ANTHRAX jdou tak trochu stranou od všech urputných klišé a mají tudíž větší šanci zapsat se do povědomí všech a to právě jako kapela, která se nebojí bořit hranice, nejde úplně s hlavním proudem a má naprosto osobitý projev. Do dnes mohu říci, že jako oni zkrátka nehrál nikdo. Zde tedy přišel čas na období, které se do jejich historie zapsalo zlatým písmem, rok 1987 byl pro tyto „moshers“ přelomový.

Předně bylo třeba, zbavit se oné líné heavíkovské melodiky, která byla příznačná pro absolutní většinu metalových kapel poloviny osmdesátých let a nahradit jí mnohem koncentrovanějším, úsečným a podstatně rtuťovitějším projevem, který stál na nepolevujících punkových tempech, riffovité přísnosti a disciplíně, která v sobě kumulovala značné množství energie. Celé památné album „Among The Living“ se stalo synonymem pro riffovitý thrash, který byl výrazně ovlivněn hardcore/punkovou hudbou.

Když se to tak vezme, změny se dostavily naprosto ve všech ohledech. Nebyl to jen přechod od černých kožených bund a těsných džín k volnému sportovnímu oblečení, pestrobarevným bermudám a usměvavým obličejům, co u ANTHRAX doznalo v roce 1987 zásadních změn. Tou hlavní byla muzika a její olovnatý sound, protože s takovou razancí s jakou to do nás napálili na své třetí desce, už zkrátka nikdy později neútočili. Jakoby Scott Ian a Charlie Benante měli v sobě ještě dost té adolescentní nasranosti z období jejich projektu S.O.D., ale zde to bylo vše vyšperkováno špičkovým zvukem, vždyť také nad nahrávkou bděl dva měsíce ve floridských studiích vyhlášený producent Eddie Kramer (Jimi Hendrix, AEROSMITH, KISS), tenkrát prostě vznikl MOSH! 

Definitivní příklon k ostrým riffům stvrdilo na albu několik desítek znamenitých kytarových figur, které se bleskově překrývaly, střídaly nebo na sebe různě navazovaly. Scott Ian se zkrátka vydal z nejlepšího, stejně tak Charlie Benante, jehož nástroj byl velmi zajímavě nazvučen a nepostrádal patřičně dunivý zvuk. Když do toho přidáme zběsilá sóla Dana Spitze, která vřeštila nad neprostupnými riffy jako nějaké splašené zubařské náčiní, bude dojem z hororové jízdy úplný. Album sice startuje pozvolna, tajemnými tóny titulní „Among The Living“, jejíž textová náplň přejímá hodně z novely „The Stand“ od Stephena Kinga a ANTHRAX se v ní zhusta obouvají do samozvaných mesiášů a zlovolných flanďáků, ale už po minutě se posluchač dostává do epicentra bouře. Následuje svižná koncertní tutovka „Caught In A Mosh“, při které mám vždy obrovskou chuť naběhnout do nějakého hodně nemilosrdného poga, vlastně celé album je jako dělané pro živé performace. Frontman Joey Belladonna tedy přizpůsobuje svůj projev tvrdšímu nervnějšímu vyznění a upouští od melodičtějšího zpěvu z minulé desky, který nahrazuje rychlým úsečným „mluvozpěvem“ s nějakým tím občasným zaječením. 

Dalším historickým momentem je skladba „I Am The Law“, která textově čerpá z drsného komiksu o samozvaném soudci – policajtovi Judge Dreddovi a jež vyniká pochodovou rytmikou, ostrými kytarami, přirozeným přechodem k závěrečnému kvapíku i velmi dobrou zpěvovou linkou. Na nelehký život odstrkované mládeže na předměstí americké metropole sarkasticky upozorňuje „Efilnikufesin (N.F.L.)“, tedy obráceně „Nice Fuckin´ Life“. ANTHRAX nikdy nebyli vyloženě politicky orientovanou kapelou, ale občasné sociální téma, kriminalita, drogy, korupce a jiné věci v jejich tvorbě k nalezení jsou – viz „A Skeleton In The Closet“, „One World“ či „Imitation Of Life“. Nejsilnější skladbou je „Indians“ s nezapomenutelným tribálním rytmem a legendárními kytarovými party. Skladba kritizuje a upozorňuje na nedůstojné životní podmínky amerických indiánů žijících v uzavřených rezervacích. Na koncertech v ní Joey Belladonna nabíhal na pódium symbolicky v obrovské siouxské čelence. 

Brzy po nahrávání se však znovu rozjel onen koncertní kolotoč, takže kapela neměla čas na nějaké vydýchání a jela na doraz. Fenomenální album „Among The Living“ je ještě z dnešního pohledu považované za absolutní milník žánru thrash a bezpečně nejlepší nahrávku ANTHRAX. Skvělý, temný zvuk, hromada energie, která v riffovitých skladbách skloubila hardcore zanícení s metalovou divokostí a hlavně něco, co celé řadě jiných prostě scházelo - originální nápady.

20.04.2015	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz