ANTHRAX - Fistful Of Metal

50%

Pod vlivem hudby britských kapel jako JUDAS PRIEST, IRON MAIDEN, SAXON, DEF LEPPARD nebo MOTÖRHEAD, která se tehdy začala drát do velkých arén, nastal v celých Spojených státech v sezóně 1982/1983 neslýchaný nástup zájmu o heavy metal. Stejně samozřejmě jako se generace mladých amerických floutků narozených v šedesátých letech jen krátce před tím chopila nástrojů a počala ve svých malých garážích vyluzovat onen kovově řezavý kravál, měli ti, ať už šťastnější, šikovnější, snaživější nebo chytřejší z nich, o své cestě podstatně jasnější představy než většina ostatních. Mezi nejviditelnější reprezentanty nastalého metalového hnutí na východním pobřeží Států patřili už tehdy ANTHRAX, kterým velel jakýsi Scott Ian, hrající na rytmickou kytaru, ani ne dvacetiletý obdivovatel a fanoušek Teda Nugenta a KISS. Ian spolu s bubeníkem Charliem Benantem a baskytaristou Danem Lilkerem se brzy, přes poměrně časté personální veletoče uvnitř teprve se formující kapely, vyprofilovali jako základní trio této už tenkrát ambiciózní speedmetalové úderky.

Největší vliv na nastartování celého metalového hnutí v oblasti New Yorku měl však jistý Johny Zazula, který platil za podnikavého nadšence, sběratele a prostě velmi aktivního člověka na poli hudebního undergroundu a metalové scény, která byla tou dobou ve Spojených státech teprve v plenkách. Zazula se s ANTHRAX seznámil zhruba někdy na počátku roku 1982, kapelu velmi bedlivě sledoval a nakonec jí nabídl u své právě se rozjíždějící značky Megaforce Records smlouvu na debutovou desku. Tou dobou už v řadách ANTHRAX zakotvil i sólový kytarista Dan Spitz a rovněž zpěvák vlastnící velmi nepříjemný ječák a jistou arogantní manýru v chování - Neil Turbin. V této sestavě došlo na podzim 1983 k nahrávání kultovního debutu, který už pár let po svém vydání (únor 1984) působil velmi archaicky. Nicméně ve své době slušně bodoval.

Pětičlenná kapela se logicky inspirovala, jak u svých slavných britských vzorů, tak především u podivuhodně divoké a nekompromisní zběsilosti z Kalifornie zvané METALLICA, jejíž členy provázeli kluci z ANTHRAX v průběhu několikatýdenního pobytu Kalifornských v New Yorku, kde zmíněná partička nahrávala na pozvání právě Zazuly svůj debut „Kill ´Em All“. Debutová deska ANTHRAX „Fistful OF Metal“ byla tedy dalším z řady speedmetalových debutů, které byly inspirovány příklonem k dynamičtějšímu zvuku, rychlým tempům a celkově k posunu britského heavy metalu k větším extrémům. Tahle prastará forma napůl heavy metalu a napůl tou dobou teprve v mateřském lůně bujícího thrashe se hned po pár letech stala doslova vyčichlou a překonanou formou metalové hudby a byla nahrazena riffovitější, drtivější, prostě celkově tvrdší a zapeklitější obdobou metalu. Nicméně nadšenci z ANTHRAX, byť svou debutovou desku s každou svou další řadovkou v podstatě lehce překonali, díky tomuto albu zabrali velmi dobré výchozí pozice jedněch ze zakladatelů  první vlny rychlého metalu za Atlantikem.

Časté koncertování po klubech nejen na východním pobřeží, ale i dlouhé koncertní výjezdy do Kalifornie, jim posléze zajistily nemalou fanouškovskou základnu a o jejich hudbě, stejně jako o hudbě generačních spřízněnců – METALLICA, PARADOX, DARK ANGEL,  RIOT, MALICE, EXODUS a SLAYER, se začalo mezi mládeží tak často mluvit, že se již koncem roku 1984 stály před kluby dlouhé fronty na lístky. Co tedy v krátkosti říci k oné debutové desce? Album bylo narváno mnoha metalovými klišé: uječený a vlastně výrazově monotónní vokál Turbina, vysokorychlostní tempa, archaicky divoké kytary s mnoha sóly a rovněž značné množství energie, která z kapely tryskala zejména při koncertech. Je třeba říci, že v polovině osmdesátých let to všechno velmi dobře zabíralo, jenže už po pár letech se nahrávka stala vcelku překonanou a zastaralou. Osobně se dle mého jedná o nejslabší album ANTHRAX, které nejsem v současnosti schopen ani doposlouchat, nicméně deska vlastní několik výrazných vypalovaček, jenž jsou její ozdobou už kvůli tomu tahu na branku - „Deathrider“, „Metal Thrashing Mad“ a „Soldiers Of Metal“, stejně tak jsem spokojen v případě vcelku zdařilé předělávky „I´m Eighteen“ od Alice Coopera, jinak se samozřejmě jedná o metalové dovádění zábavné leda tak v době svého vzniku. Dávno překonaná záležitost.

18.04.2015	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz