ANTHRAX - State Of Euphoria

80%

A právě zde se dostáváme k zřejmě komerčně nejúspěšnější kapitole historie ANTHRAX, protože vše na co členové téhle kapely v tomto období sáhli, to jim dokonale vycházelo a dokázali z toho těžit, nutno přiznat, že za vším byla hromada odříkání a nekonečného času stráveného na dlouhých turné případně ve studiích. Newyorští ANTHRAX se širokým úsměvem (po vzoru svého tehdejšího maskota) bodovali a to nejen díky své rozverné image. Stali se totiž žádanými hlavně díky svému specificky nadupanému thrash metalu a onomu bezútěšnému riffování. Nacházeli se však vždy tak trochu stranou od ostatních generačních souputníků, což jim samozřejmě do budoucna zajistilo přízeň, ale i nepochopení mnohých. Skutečnost, že zde jsou v plné aktivitě ještě v těchto dnech roku 2015, nutno přičíst hlavně oné originalitě a neotřelosti s jakou k vlastní metalové hudbě vždy přistupovali. Definitivní zlom jejich kariéry nastal s třetím albem „Among The Living“, kterým stanovili pravidla v té době moderního thrashe, který prezentovali po svém, kdy do zvuku vklínili punková tempa a hardcoreovou energii. Tehdy vznikl MOSH! Pokračovatel „State Of Euphoria“ tak patřil mezi nejočekávanější metalová alba své doby a i přes fakt, že nedosahoval kvalit a živelnosti svého předchůdce, slavil po celém světě obrovské úspěchy.

Euforie okolo vysmáté kapely se právě tehdy nacházela na samotném vrcholu. A toto záhy plně stvrdila hned úvodní věc nového alba nazvaná „Be All, End All“, která byla odstartovaná nezapomenutelným violoncellovým partem, na který navázala divokým a navýsost ostrým moshingem prezentovaným pod plamenem vzdoru a odhodlání. Však také její text vystřižený pod heslem „buď sám sobě Bohem“ svědčil o nabitém zdravém sebevědomí a chuti do života. 

Na rozdíl od některých konkurenčních kapel totiž ANTHRAX vždy působili jako skupina lidí, kteří se neberou příliš vážně (i když samozřejmě zdání může klamat, přeci jen jsme dnes skoro o třicet let dále a tak nějak už víme víc, že jo?). Přičemž tehdy nejvýraznějším důvodem této identifikace mohla být jejich obliba v častém vydávání maxisinglů s pestrým stylovým rozpětím. Ať už to byly punkové předělávky nebo nějaký ten rapový experiment (jen krátce před tím zveřejněná srandička „I Am The Man“ nezakrývající rapové prvky), díky těmto raritám je právě určitá část thrashmetalových fans prostě nikdy nemohla vydýchat, jiná (otevřenější) naopak začala milovat. S odmítavým postojem mám spojené i některé metalové fanoušky v České republice, kde mají ANTHRAX do dnes podstatně méně příznivců než jinde ve světě. Dost možná k tomuto výsledku trošičku přispěla i jejich známá obsese v tričkách s nemetalově veselými komiksovými motivy a v barevných bermudách, která je tehdy vizuálně oddělovala od ostatních přísně se tvářících „thrash maniacs“. 

Kapitolou samou pro sebe byly jejich sociálně kritické texty podávané s vtipem a nadhledem. Namátkou třeba praktiky různých náboženských organizací, které v Americe prostřednictvím svých stupidních televizních show vydělávaly peníze na zaslepeném stádu a pomatených bloudech, jenž kapela okomentovala v písni „Make Me Laugh“. Na vážnější strunu zanotovali ve stěžejní skladbě alba - „Who Cares Wins“, kde účtují s nelichotivou bilancí statistickými čísly bezdomovců žijícími na území New Yorku a Spojených států vůbec. Zajímavostí bylo, že sám bubeník Charlie Benante rok před tím přišel díky jistému přírodnímu živlu o dům také. Zřejmě i to bylo důvodem zájmu ANTHRAX o toto téma. Album obsahuje i jeden velmi povedený cover – a sice „Antisocial“ od punkových Francouzů TRUST, který je zde zahrán, díky výrazným riffům Scotta Iana, jakoby se odjakživa jednalo o píseň ANTHRAX. Mou nejoblíbenější položkou je „Misery Loves Company“, což byla skladba s poměrně originální melodikou, několika zvraty a bohatou kytarovou instrumentací malého Dana Spitze. Vysokorychlostní závěr v podobě nadupané riffopalby „Finale“ však u mne zabodoval stejně silně.

Album „State Of Euphoria“ bylo zkrátka klasickou prací od ANTHRAX v jejich typické sestavě osmdesátých let – tedy s rtuťovitým Joey Belladonnou u mikrofonu, neúnavným riffmistrem Scottem Ianem (zde naposledy s vlasy), šikovným Danem Spitzem coby sólovým kytaristou a parádní rytmikou Frank Bello/ Charlie Benante. Podtrženo a sečteno – cokoliv ANTHRAX v této sestavě nahráli, patří ještě dnes do zlatého fondu americké metalové scény osmdesátých let.

21.04.2015	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz