ANTHRAX - We´ve Come For You All

90%

Na konci devadesátých let byli ANTHRAX prakticky vyřízení. John Bush se vrátil k ARMORED SAINT, aby s nimi nahrál povedené album „Revelation“, dvojice dirigentů Scott Ian a Charlie Benante dostala záhy nabídku, která se neodmítá. Konec konců šance znovu rozjet S.O.D. byla prvotním impulsem, jak za několik let opět nastartovat biologickou zbraň hromadného ničení. Manažer, který jim tehdy zařídil exkluzivní kontrakt u Nuclear Blast, byl dlouholetým fanouškem ANTHRAX a své kontakty využil i pro americkou sféru, což vyústilo v časově delší a stabilnější zázemí u Sanctuary. Dnes už ale víme, že pokud nemají tito kluci problémy po stránce byznysu, velmi umně si vytvoří svoje vlastní interní problémy.

Čekání na novinku ANTHRAX trvalo tedy dlouhých pět let, ale nakonec se setsakramentsky vyplatilo. Kapela se stabilizovala, na post sólového kytaristy přijala jistého Roba Caggiana a chystala se vydat dle mého názoru svoje nejlepší album. A to se vlastně povedlo, „We’ve Come For You All“ není sice takovou bombou jako „Sound Of White Noise“, ale to je dáno hlavně tím, že novinka tak trochu postrádala moment překvapení. Už nebyla tolik opředena nejistotou, přijetím nového zpěváka a celkovým hudebním směřováním. Vše bylo dáno, karty byly rozdány dávno předtím a deska byla skvělá jednoduše kvůli skvělým písním a ohromnému množství energie. Úvodní intro fungovalo účelně (vlastně nejlíp ze všech předehrávek včetně „Worship Music“) a připravilo půdu pro povedenou jízdu „What Doesn’t Die“, která zametla pod koberec všechny pochybnosti. Dvoukopáková jízda, parádní nazvučení bicích a hlas Johna Bushe, který se prosekal hutnými kytarami s neuvěřitelnou lehkostí. 

Hlavní předností této desky byla její pestrost, žádné návraty k old-school thrash metalu, žádné napodobování, pouze přirozený vývoj. Písně jako „Superhero“ „Refuse To Be Denied“ nebo třeba „Anyplace But Here“ navazovaly na předchozí počin „Volume 8“, ale všechno zde bylo lepší, vybroušenější. Jak už je u ANTHRAX zvykem, nacházela se zde také jedna perlička, která svou hitovostí vyčnívala vysoko nad ostatními. „Safe Home“ byl typický radiový singl, který ale nebyl nijak podbízivý, nesl si znaky transformovaných ANTHRAX a svým sólem mě definitivně utvrdil, že Rob byl výhra ve všech směrech. Vlastně byla tato sestava moje nejoblíbenější.

Nikdy jsem se netajil tím, že Charlie Benante je mým nejoblíbenějším bubeníkem, stačí si zde poslechnout „Nobody Knows Anything“ a každý musí uznale pokyvovat hlavou. Charlie dokáže svými beaty tvořit celé písně. Kytary a zpěv zde opravdu hrají druhé housle ve srovnání s tím, co předvádí ústřední mistr. Nebyli by to však ANTHRAX, kdyby zde nedali nějaký prostor svému dlouholetému kámošovi Dimebagovi. Ten si vystřihl povedené sólo v rockovější „Cadillac Rock Box“. Ostatně druhá polovina alba obsahovala více hardrockovějších položek, které svou energií zdatně sekundovaly rychlejším zářezům typu „We’ve Come For You All“. Trefný název alba, jehož obsah spolehlivě umlčel všechny pochybovače.

S respektem k „Sound Of White Noise“ dávám o stupeň nižší hodnocení, ale ve skrytu duše si tato deska zaslouží plnou palbu. ANTHRAX byli zpět, delší odpočinek kapele prospěl a maximální nasazení doprovázené skvělou produkcí nemohl nechat nikoho chladným. Je jen škoda, že tím končila celá jedna epizoda v historii kapely. V roce 2004 sice ještě vyšla povedená věc „The Greater Of Two Evils“, která fanoušky ujišťovala, že tehdejší sestava si stojí za svým zpěvákem a že Joey Belladonna, jakkoliv se jedná o skvělého zpěváka a charismatického frontmana, je pouze hudbou minulosti. Dnes už ale víme, že tento komplet předělávek vlastních písní byl pouze posledním závazkem, jak se dostat ze spárů labelu, a v tichosti se vše připravovalo na velký reunion, který započal dlouhou šňůru změn v sestavě. Navenek to pak všechno působilo jako jedna velká komedie snižující kredit legendárního jména.

26.04.2015	Diskuse (3)	Kropis kropacekmichal@gmail.com