APLAUS PRO DVA - Aplaus pro dva

80%

Poslech prvních dvou skladeb vyvolal nadšení. Pak už bylo jasné, že se bude muset poslouchat intenzivněji, že hudba bude žádat své. Širokospektrální undergroundové vydavatelství Magick Disk Music totiž znovu vydalo titul, který posluchači nenadbíhá, vůbec nenadbíhá, zdůrazňuji. V hlavní úloze se tentokrát nalézá solitérní vize Deseda (DARK GAMBALLE a TRNY & ŽILETKY) a jeho kytaristy Juna (Vladimír Juno Valter), nebo obráceně. Anebo jde o vizi společnou, což je vzhledem k rovnocennému tvůrčímu vkladu asi nejpravděpodobnější. Akustické duo APLAUS PRO DVA nenabízí písničky k táboráku, spíš k uvolněnému poslechu v malém klubu či kulturním domě, popřípadě pro intimní chvíle se sebou samým. Nepůjde však o nějaké sebezpytování, na pořadu dne je baladický únik na úrovni večera stráveného u zajímavého komiksu či filmu.

Máme tu extrovertní drobnokresby, prožitky a vyprávěnky, nikoli okázalý lyrizmus či prostý tok asociací. Jednotící téma? Láska? Spíš zamilovanost; jak ta „balkánsky“ impulzivní, milenecká, tak ta léty prohlubovaná, empatická, odpouštějící, zkrátka partnerská. Potlesk si přitom v souladu s názvem titulní písně zaslouží hlavně druhá z nich. První naproti tomu přitahuje; svou spalující intenzitou, živočišností a vyčerpávající smyslovostí. Obě polohy jsou na debutním albu zastoupeny v poměru, který si netroufám odhadovat, protože občas také splývají. Promo se každopádně zmiňuje „o syrovém, nepřikrášleném vesmíru akustického indie folku, jímž prochází spojující linie příběhů věnující se číslovce dva; taky všem párům, dvojčatům a dvojicím“. Souhlasím s tím, že určující jsou páry. Na lásku musí být dva, i když zamilován může být jen jeden. Jestliže jsem psal výše o citech, jde už o konkrétní náplň vazeb, které mezi příslušnými dvojicemi, či dokonce trojúhelníky panují. Jednoduše řečeno deska využívá párového půdorysu k vyprávění o nejintenzivněji prožívaných citech, čemuž odpovídá i charakter hudby. Akustickým pojetím se nenechte mýlit. Jde o parádní nářez.:-) Oba protagonisté jedou i v klidných momentech nadoraz.

Uvedené žánrové vymezení má pak něco do sebe, nicméně bez poslechu si jasnější představu učinit nelze. Hudba aplaudujícího dua nevychází z nějaké kované folkové tradice, přestože Portu by určitě ozdobila. Desed zpívá krásně. Velmi pečlivá produkce navíc dodala nenápadné efekty a nepřipustila chyby, přesněji řečeno žádné jsem nezaregistroval. Nikdy jsem ho neřadil mezi své oblíbence, ale s APLAUSEM se situace mění. Jeho netuctový projev se evidentně stále posouvá a zraje. Zůstává v něm velká dávka napětí a síly. Při soustředěném poslechu vnímám variabilitu a také folklórní prvek, proměňovaný něčím jako kocábovsko-krylovskou jinakostí a vypjatostí. Zároveň má v sobě něco specificky poetického, co ho posílá až někam ke kainarovskému Mišíkovi a v písni „Jedna i druhá“ třeba i k baladizujícímu Schelingerovi. Jo, je to docela velký.:-) Pro případ živého vystoupení, si tedy Desed naložil.:-) Můj aplaus tudíž patří opravdu zajímavému hlasu a s ohledem na zpěvákovu diskografii též obdivuhodnému přístupu, kterému není cizí umělecká ani řemeslná ambice. Enormní důraz je kladen na nekompromisní naplnění každé z nich. Samostatnou kapitolou jsou Desedovy texty. Budu stručný, během poslechů jsem vnímal jen baladické plynutí, nic rušivého. Erben nejspíš nebyl v písni „Daleko“ jmenován náhodou.

Pakliže jsem se věnoval nejprve zpěvu, důvod byl jasný. Hlas určuje téma a utváří píseň. Nicméně mimořádný výkon podává i kytarista Juno. Akustická kytara mi v jeho rukou evokuje hru těch nejzdatnějších buskerů, řečeno s mírnou nadsázkou v nich ožívá. Pouliční syrovost hry je ovšem jen zdánlivá, výborná produkce vyniká zejména v klidných pasážích – opět musím zmínit atmosférické „Daleko“. Desed ostatně spolupracoval s výbornými muzikanty vždy. Odhlédne-li se od DARK GAMBALLE, připomínám nedoceněný projekt HELLYUM a riffostroj Davida Menšíka. Juno mi ho na akustické bázi připomíná, zejména svou nekompromisností, neposedností, technickou zdatností a komplexností. Směs něčeho jako flamenca, balkánské, židovské a cikánské tradice a klasiky šejkruje ve velmi pitelný world koktejl s metalovým ocasem. Tvrdostí a zábavností své hry nejen podtrhuje, ale občas i odbourává závažnost ústřední melodie. Zároveň citlivě tlumí Desedovu vokální a myšlenkovou exhibici. Tím pádem změkčuje a zpřístupňuje intelektuální vyznění celku. Se „svým“ zpěvákem si prostě dobře rozumí.

V kolekci jedenácti písní jsem nezaznamenal ani jednu zbytečnou položku. S přibývajícími poslechy se mi otevřely všechny, každá skrze odlišné momenty a jedinečné nálady. Jak už jsem naznačil, úvodní „bOUře“ a „Bratrství“ mají nesporný hitový potenciál. K nim se dá zařadit již zmíněná „Jedna i druhá“. Velmi silný střed alba graduje v titulce, jejíž text se vážně povedl. Chcete pár pěkných veršů? Není problém:

Byl bych tak šťastný,

kdybych ti vše mohl oplatit.

Když se nedíváš,

zatleskám nám ještě víc.

Chcete překvapit? Co třeba prog-metalový refrén ve „Valentýnovi“, který přišel ve chvíli, kdy už jsem si myslel, že konečně poslouchám folk.:-). Podobně energický moment lze zaznamenat i v písni „Magnety volají“. Závěrečná „Howgh“ je stylová a odzbrojuje nejen skvělým textem. Další svět, další niterný vhled, další mocný obraz. Desed a Juno jsou tak trochu „pozitivní šmejdi“:-), efektně nabízejí eskapismus, ale podloudně dodávají život, jaký je. Necítím se podvedený, zaskočen uvedeným zjištěním, s lehce pootevřenou pusou spontánně tleskám. Život přeci může být i krásný, při poslechu APLAUSU rozhodně.

24.02.2023	Diskuse (1)	Pekárek hackl@volny.cz