ARAKAIN - Apage Satanas

90%

V zimě proběhla oslava čtyřiceti let existence kapely ARAKAIN, v květnu pak 25 let od vydání alba „Apage Satanas“, na což kapela v těchto dnech reagovala reedicí. Úspěšné a oblíbené album z druhé půky devadesátých let, které má výsadní postavení v diskografii naší zjevně nejstabilnější metalové kapely, se dočkalo naducaného digipackového provedení. Původních třináct skladeb bylo na nové verzi rozšířeno o pět bonusů z období let 1997 a 1998, kdy se tyto skladby nacházely pouze na kompilacích „15 Vol. 1+2“. Z dotyčných osmnácti skladeb je patrné, jaký skladatelský přetlak právě tehdy fungování kapely provázel. Songy z roku 1998 ve své době zarezonovaly mnohem více, než v případě o dva roky starší řadovky „S.O.S.“, která naopak představovala ústup z pozic. Bylo to z  části dáno také texty, které se na „Apage Satanas“ mimořádně povedly. Volba znovuvydání tohoto materiálu je tak plně zasloužená a odhaduji, že leckým rovněž i vítaná, neboť zachycuje českou metalovou legendu na jednom ze svých výrazných vrcholů.

Jak se píše v bookletové předmluvě sepsané Bohoušem Němcem, v časech naganského úspěchu našich hokejistů a euforie s tím související (v průběhu ledna a února 1998) tehdy vznikal materiál ve vyhlášeném studiu Propast za asistence zvukového režiséra Petra Ackermanna. Skladby šly muzikantům hodně rychle od ruky, protože nápady se jen hrnuly. Vždyť ARAKAIN se mohl opřít o skladatelské schopnosti hned tří svých členů (Jiří Urban, Zdeněk Kub a Miroslav Mach), a rovněž o jednoho mimořádně nadaného textaře (Aleš Brichta). Právě díky tehdejšímu spontánnímu procesu je možné ještě dnes pozorovat neuvěřitelnou lehkost, s jakou ty songy působí. Na reedici došlo k přemasterování celého materiálu, kde někdejší mastering Oldřicha Slezáka si v roce 2023 úspěšně vzali na starost Pavel a Adam Karlíkové ve studiích Sono.

Album je velmi hitové, svou formou zpracování jednotlivých skladeb i docela různorodé a i přes dlouhý seznam skladeb na něm prakticky nenaleznete příliš slabších kusů. ARAKAIN v roce 1998 zkrátka šlápli do pedálů a nahráli desku, které nechyběla tvrdost, měla stran formy provedení rozmáchlý naturel a ještě byla schopna bavit svými pozoruhodnými texty. Na těch si dal Aleš Brichta obzvlášť záležet a přepracovával je dokud to jen šlo, a tak je třeba říct, že ty možná patří k úplně nejlepším, jaké v rámci této kapely složil. Desku ještě dnes charakterizuje plný a moderní zvuk, výtečný groove, riffy na jednu stranu jakoby upevňující někdejší thrashovou podstatu ARAKAIN, na stranu druhou jsou však zdejší skladby dostatečně různorodé a slouží pouze dobré poslouchatelnosti. A nakonec je zde rovněž přesvědčivý Brichtův hlas.

I díky náklonosti k melodiím můžeme desku považovat za křížence klasického tuzemského heavy metalu a důraznějšího thrashe, procházejícího v druhé půli devadesátých let rozličnými mutacemi ke groovy muzice. Ve skladbách se však zračí především muzikantská vyzrálost a potřebná perfekce, takže nelze říct, že by kapela chytlavější deskou sázela vše na poutání pozornosti z prvního plánu. V té době již šestnáctým rokem fungující ARAKAIN se nebál otevřít širšímu výrazovému spektru a posluchačsky trochu přijatelnějšímu nastavení, nebylo tomu tak však za každou cenu a podstatná byla řemeslná stránka věci.

Již úvodní „A zvony zvoní“ pořádně thrashově zaburácí, zvuk kytar je mohutný a má potřebný tlak. Brichtův hlas sebou nese záchvěvy zděšení, neboť parádně prožitý text vypovídá o pocitech nešťastníka, který až během svého pohřbu z vlastního hrobu sleduje, kterak se s ním pozůstalí loučí. Neméně úderná a nebezpečná se jeví Machova „Mý jméno je plamen“, vypovídající cosi na téma pyromanie a posedlosti plameny. Kapela působí energicky jako už dlouho ne a prakticky se svým elánem vrací až někam na začátek devadesátých let. Výborně se mi jeví majestátní „Karavana slibů“, kde si to Brichtův mistrovský text rozdává s lháři a manipulátory, kteří ani na chvíli nehodlají měnit své chování, naopak drží se ho, co to jen jde. Neživotný chlad má v sobě kvapík zvaný „Kyborg“, který představuje jednu z těch méně tradičních a svým způsobem i surrealisticky vyznívajících skladeb, jejíž text působí poměrně hravě. 

Z „Princess“ se brzy stal jeden z největších hitů kapely vůbec. ARAKAIN se zde nostalgicky obraceli do metalových osmdesátých let, a i přes nárazy do mantinelů bolševického aparátu si ve víru tehdejších koncertních radovánek užívali života na plný plyn. Do skladby je umně zapasován i notoricky známý riff, pocházející ze skladby „Princess of the Dawn“ (Princezna úsvitu) od německých veteránů ACCEPT, které je možné stále považovat za jedny z původních vzorů naší legendy. Posluchač tak sleduje song vyprávějící o životě na plné pecky („tancovačky byly šílený“) a o úžasných momentech doby, která z obvykle známých důvodů nebyla pro mladé lidi zas až tak úžasná. Z pozvolného tempa do mocného chorálu gradující song „Špatný dny“ nastiňuje, jaké to je, když se všechno kolem vás hroutí. Uloudaná a patos prostoupená „Návrat bohů“ patří, dle mého, k nejméně zajímavým věcem sbírky, není divu, že jí ARAKAIN jako jednu z mála živě ani v době aktuálnosti této nahrávky nehrál. Zabijácký instinkt má v sobě naopak Kubova píseň „Šér chán“, thrashový válec představující kvintet ve velmi dobré formě a s vitalitou bengálského tygra.

„Hey kritik“ je zajímavá snad jen díky vtipnému textu, kde Aleš Brichta účtuje s přechytralými pisálky házejícími údajně kapele klacky pod nohy. Nevím sice, proč si myslí, že jej tito lidé chtějí vidět především na kolenou, ale text písně je znamenitě vystavený a výtečně graduje až do úderného refrénu, kde se posluchač dozví, že kritici také stárnou. Jinak v rámci struktury jde spíše o takovou zrychleně sestavenou odrhovačku, v níž se kapela vysloví, co si o určitých typech lidí myslí. Sice netuším, zdali to ARAKAIN měli zapotřebí, ale budiž, působí to vtipně. Jestli by nějaký song mohl patřit spíše do bonusové části, pak je to právě tenhle vtípek. Naproti tomu „Půl století“ je nádherná nostalgická balada, která vlastní nejen perfektní textovou složku a rozjíždí se majestátně, jakoby snad šlo o baladu Ozzyho Osbournea. Aleš Brichta zde předvádí jeden ze svých nejlepších pěveckých partů vůbec. Jestli si někdo pohrával s myšlenkou, že Brichtova sólová dráha kapele ARAKAIN v devadesátkách neprospívala, pak zlepšující se vokál dotyčného svědčil v roce 1998 (z mého pohledu) o něčem úplně jiném. Skvělá skladba se vším všudy, včetně vynikajících kytarových sól a vyhrávek.

Atmosféru experimentu má v sobě surrealistický „Trip“, což rozhodně není typický song od ARAKAIN. Mě však hodně baví a působí na mne velmi uvolněným dojmem. „Promiňte, slečno“ vlastní jeden z nejlepších textů, zde dokonce podpořený i autentickým vokálním podáním Brichty. Jak se může zvrtnout jedno takové malé nečekané sexuální dobrodružství, vykresluje text této písně opravdu skvěle. Rychlá a zábavná věc, velmi osvěží celý zdejší terén. Nemyslím si, že by třeba takový vtipálci jako thrashmetaloví ANTHRAX byli schopni vytasit se s něčím podobným a udělat si ze sebe tímto způsobem srandu. Smekám. Titulní píseň „Apage Satanas“ na závěr základní části zjevně představuje jeden z vrcholů celé této mimořádně podařené sbírky, tomuhle songu zkrátka nechybí nic, pozvolnější rozjezd, dramatické sloky a úderný refrénový chorál podpořený mocným thrashovým masívem. Není divu, že právě titulní song ARAKAIN velmi rádi hrají i naživo v závěrech svých koncertů. Tahle Urbanova píseň totiž dokonale reprezentuje obě zásadní polohy jejich zvuku.

Je nutné neopomenout ani pět bonusových skladeb, které nebyly součástí původního vydání, neboť i ty potvrzují kvalitu a každá, i třeba svým textem, nosnou myšlenkou, či nějakou vygradovanou instrumentální pasáží či sólem, nese vysokou řemeslnou úroveň. Určitě sebou tyto písně nesou aktuálnost i pro současné dny. Ať už sledujeme útrapy povrchnosti moderních vztahů v písni „Duše“, procházíme mýtickou temnou krajinou plnou nebezpečné havěti v songu „Dvory chaosu“, či narážíme na téma ovlivňování davů kdejakým oráchlým zhýralcem v „Je to šílený“. Právě posledně jmenovaná píseň upoutá ve své druhé půli kytarovými breaky a sólováním, upevńujícím její drásavě varovnou atmosféru. Mě osobně asi nejvíc zaujala „Virtua Reality“, která varuje před chronickou touhou po dokonalosti. Ani na zasekávaných riffech stojící Urbanova „Ghetto“ však není vůbec špatná. Jak už jsem výše zmínil, tyto songy, vzniklé v letech 1997 a 1998, se kdysi nacházely na výročních kompilacích rarit k patnácti letům existence ARAKAIN, zde v bonusové části alba jsou však poprvé hezky pohromadě.

Pokud bych měl být k něčemu v souvislosti s albem „Apage Satanas“ kritický, byl by to především kreslený cover. Kresba ďábla a tygra plazících se pod rozvalinami bájného města mě přijde dětinská až kýčovitá a neodpovídá uměleckému potenciálu seriózně dělané metalové muziky obsažené na albu. Možná by větší minimalismus a menší křiklavost výsledku prospěly. Jak je však čtvrtstoletí známo, posluchač na obal v časech prvního vydání kašlal a nahrávka se i tak dočkala velkého úspěchu a dodnes platí za jeden z vrcholů diskografie ARAKAIN.

14.06.2023	Diskuse (21)	Stray janpibal@crazydiamond.cz