ARAKAIN - Black Jack

100%

Když v roce 1992 ARAKAIN představili světu své album „Black Jack“, byla to opět trefa do černého. Kapela byla v té době v neskutečné formě a nic horšího než skvělou desku prostě natočit nemohla. Na třetím studiovém záseku představila zase jinou variantu svého precizního thrash metalu, navíc opět s novým bubeníkem. Dá se říct, že ARAKAIN šli hudebně pořád nahoru a protože technicky a kompozičně v jejich případě už nebylo moc co vylepšovat, vzali to z jiného úhlu – pustili do své muziky daleko více vlivů, nálad a barev.

Pátý tlučmistr

Jak už jsme si říkali minule, s vydáním „Schizofrenie“ se historie v kapele zopakovala a zase se hledal nový bubeník. Uvažovalo se o opětovném povolání Boba Vondrovice, nakonec ale bicí soupravu u ARAKAIN obsadil mladičký Marek Žežulka. Zprvu prý jeho možné angažmá nebylo bráno příliš vážně, když jej ale kytarové trio přece jen vyzkoušelo a v úžasu sledovalo, jak bez mrknutí přehrává všechny Smetáčkovy bubenické fígle, bylo jasné, že Marek musí být členem kapely! Věkový rozdíl mezi novicem a staršími členy byl tentokrát takřka monstrózní (Marek Žežulka byl o 15 let mladší než Jirka Urban), bubeník si ale v sestavě i na harcovnický život brzy zvykl a stal se spolehlivým motorem ARAKAIN na víc než deset let. Sestava kapely se konečně stabilizovala!

Pravý křest ohněm bylo pro Žežulku vystoupení ARAKAIN 8. dubna 1992 v pražské Lucerně, které bylo pojato jako oslava deseti let existence kapely. Hrály se tu staré pecky z období 1983-1987 a koncert se natáčel, aby pak vyšel jako živé album „History Live“ u firmy Monitor, kam ARAKAIN přestoupili od Supraphonu. Koncertní nahrávka fanoušky kapely velmi potěšila, už proto, že staré hitovky typu „Metalománie“, „Ďáblovi soustružníci“ nebo „Symfonie pro elektrický křeslo“ se na drážkách cédéčka objevily tehdy vlastně poprvé. Navíc si Brichtovci vzpomněli i na dávnou spolupráci s Lucií Bílou a pozvali ji na výroční koncert zazpívat skladbu „Dotyky“. Koncertní deska ARAKAIN se zkrátka povedla a mezi fanoušky je dnes považována za kultovní záležitost. Aby také ne, když šlo vlastně i o jeden z prvních metalových živáků u nás vůbec.

Novým směrem

Co bylo ale ještě důležitější, ARAKAIN v roce 1992 připravili nové album. Při výrobě písniček prý Urbana a spol. výrazně ovlivnilo „Černé album“ od METALLICY a tak i pražští thrasheři poměrně dost ubrali z rychlosti a sveřepého ctění stylu, naopak, rozvolnili se k lehčím tempům a muziku obohatili o „nethrashové“ prvky. Aby ale nedošlo k mýlce – já osobně slyším „Black Jack“ pořád jako brilantní technický metal, který dokonale navazuje na předchozí albový majstštyk. Na „Jackovi“ ale ARAKAIN přece jen dávají výrazně víc prostoru různým odlišným vlivům a tak se každou chvíli stane, že se do tvrdých, jako hodinky přesných rytmů propasíruje odlehčený motiv, zrozený někde v bluesovém baru než snad až v jazzové tančírně. Úplně nejmarkantnější je pak změna ve vokálu – Aleš Brichta na celé desce působí jako bluesman ze zakouřeného pajzlu někde na periférii, kterak ve tři ráno posledním střízlivějícím hostům vypráví smutné a nostalgické příběhy ze života. Tahle poloha mu sedí v pomalejších pasážích i v thrashovém kvapíku, vokální linka je navíc doplněna hloubavými, snad až melancholickými texty, které se Brichtovi tentokrát mimořádně povedly. Když nad tím tak přemýšlím, skoro bych řekl, že „Black Jack“ zachycuje Aleše v jeho nejlepší hodince!

Metal nad herním stolem

Co se týká obsahu desky – začněme tentokrát od obalu. Fotka herního stolu, logo a název alba – naprosto jednoduché, přitom výstižné a úplně to stačí, žádné lebky a hnáty nejsou potřeba. Kapela tímhle motivem navíc uvozuje hned první a titulní pecku alba – „Black Jack“ vyráží thrash metalovým tempem, přičemž se občas zastaví v odpočinkové pasáži a celou dobu vypráví o elektrizující i snobské atmosféře kdesi v přepychovém kasinu. Neobvyklá kombinace, ale už při první skladbě velká spokojenost! Druhá pecka ovšem v duši i uších probouzí to pravé nadšení – na první poslech nenápadný, ale naprosto skvělý „Harlekýn“ na plnou hubu míchá thrashový základ s nemetalovými figurami a skladba je tak plná nápadů, že i po desátém poslechu přináší něco nového. Vlastně podobný případ je třetí „Labyrint“, který sice více přísahá na metal, ale i on je plný vyhrávek, brejků a toho všeho, co u ARAKAIN považujeme za samozřejmost. Překvapením je naopak čtvrtá „Zapomeň“, kde celý soubor působí jako barová kapela a Brichta jako dohasínající svědek dávno odžitých divokých časů. Koneckonců, tuhle atmosféru podporuje i videoklip, v němž (s trochou přehánění) skoro nic neuvidíte, protože vše je zahaleno cigaretovým kouřem.:-)

Druhá strana alba má pět položek. První dvě skladby, „High Attack“ a „Ty se nezdáš“, jsou typické arakainovské členité thrashovky na velmi slušné úrovni, první jmenovaná navíc vyniká bezvadně naléhavým Brichtovým vokálem. Vrchol alba, tedy přesně řečeno naprostý vrchol, ale přichází se třemi posledními skladbami, z nichž každá je diamant vybroušený k dokonalosti. První drahokam nese název „Kolonie termitů“ a doboví i současní fanoušci ARAKAIN mi dají za pravdu, že takhle skvěle stavěný, hitový a naléhavý thrash/heavy metal jen tak někde nenajdete! Osmá skladba s neobvyklým názvem „Ukolébavka“ je typově pravý opak – pomalá, jakoby zastřená rytmika dělá podkres odevzdanému monotónnímu zpěvu a všechno to obmotává neskutečně uhrančivá vyhrávka, se kterou studiový host Petr Janda a kytarový mág Mirek Mach jako fakíři ovládají posluchače a mohou si s ním dělat co chtějí. No a na úplný konec do ještě omámených uší ARAKAIN naperou libůstku „Don Quijote“, kde si kapela hraje s divně zaranžovanými hlasy, dramatickými rytmy a melodiemi, aby v poslední vteřině celý thrash metal zařízla a deska dozněla vypískávanou melodií.

Adieu, thrash metal

Kdybychom to měli nějak uzavřít, tak je možno říct, že „Black Jack“ je skrytou perlou, schovávající se mezi mediálně známějšími nahrávkami ARAKAIN, podle mě ale patří mezi úplně nejlepší metalové desky u nás. Album navíc vzniklo v době, kdy klasický metal všeobecně dosáhl svého vrcholu a kapely, včetně těch nejproslulejších, se vrhaly do víru více či méně podařeného experimentování. ARAKAIN touhle chaotickou dobou prošli poměrně bez zaváhání – jednak se na rozdíl od mnohých kolegů nepouštěli do pokusů, ve kterých nebyli doma, nýbrž se drželi svého kopyta a hráli si spíš s poměrem tvrdosti a melodiky. Nápadů k tomu měli dost a tak není divu, že už v dalším roce dostali fanoušci skupiny do rukou čtvrté album svých oblíbenců. Tentokrát se stejným bubeníkem, zato opět pod novou gramofirmou.

17.03.2018	Diskuse (33)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz