ARAKAIN - Jekyll & Hyde

80%

Tak nám vyšlo další album ARAKAIN z Toužimského éry. K jeho poslechu a psaní recenze jsem přistoupil s tím, že budu absorbovat našláplou metalovou muziku, plnou tvrdších riffů, bezchybných instrumentálních výkonů a školeného rockového zpěvu, který se snaží důstojně sekundovat ostřejší kytarové pile. Podobný mix se na mě totiž vyvalil pokaždé, jakmile jsem zkusil nějaké z post-brichtovských alb. Rozdíly byly relativně malé. Převládaly šlapající, popř. valivé skladby s neskrývanými písničkovými ambicemi. Sympatický heavy-thrashový podklad si přitom zhruba v rozpětí od dejme tomu SAXON po SLAYER pravidelně odskakoval tu do měkčích, tu do tvrdších a někdy i modernějších poloh. Na „Jekyll & Hyde“ se ve vytyčené linii zdárně pokračuje a já si představuji, jak asi při dobrém ozvučení masakruje namáklý kytarový dvojzápřah Miroslav Mach/Jiří Urban naživo. Díky povedenému zvuku a masteringu, který mi kupodivu nerve uši, jde o představu plastickou a lákavou. Co třeba úvod řádně zakaleného metalového valčíčku „Hathor“? Mocné, vypulírované riffy s decentní pomocí v dáli dunící baskytary zde, stejně jako na mnoha dalších místech, prostě krájejí. Kytarový sound se povedl. Když se k němu přidá nápaditá a dynamická palba Lukáše Doksanského a bravurní Jan Toužimský, vzniká explozivní směs. Efektní riffové výpůjčky z legendárních thrashových desek její brizanci ještě umocňují. Ale pěkně popořádku.

Novou kolekci doslova odstřeluje nářez „Dnes ješte ne“, v němž se na kytarově bázi podařilo skloubit JUDAS PRIEST z období kolem „Painkillera“ s odsekáváním ve stylu EXODUS. Nad tím vším Toužimský s lehce strojenou blazeovaností taví maximum ze solidní melodické linky. Rovnocenným soupeřem hřmících kytar jsou ovšem zase jen kytary, přesněji řečeno, tři oslňující sólové záblesky. Na podobném základě je vystavěna i druhá věc „Znal bych rád“, která zaujme pěkným post-thrashovým riffem, přecházejícím v göteborgskou harmonii, od níž se odvíjí povedená rytmická souhra vokální a kytarové linky, která opět vyvrcholí výtečným sólem. Při poslechu skvělých sólových výstupů obou kytaristů mě napadá v dnešní době v podstatě kacířská myšlenka, že některá instrumentální pasáž by mohla být klidně o něco delší. Závěr patří vtipné až jižansky rytmizující vsuvce a pohodovému refrénu. Velmi krutým, až old-school deathovým riffem začíná „Šestý smysl“. Jedná se už o třetí tvrdší věc v řadě. Tlak se příjemně zvyšuje, k čemuž přispívá i temnější refrén a intermezzo odkazují někam k „For Whom the Bell Tolls“. V podobném duchu se pokračuje i dále.

Bičování dominantními riffy snáší submisivní vokální linky v profi provedení dost dobře. Mají přitom jednu klíčovou roli. Kovové orgie pánů kytaristů zpřístupňují širokému publiku, neboť je bez větší námahy přetvářejí v decentně rockující české písně. Toužimský se nedere do rejstříků, na které nestačí. V každém okamžiku drží naprosto loajálně linii. Také proto by se dal výsledek vizualizovat do podoby okované pěsti. Sakra, kde já ji už jenom viděl?:-) Nebude Vás ovšem tupě mlátit, jen se furiantsky předvádět. Takové to efektní přeražení různých planěk a tvárnic. Někdy přijde překvapení, jako např. „medvídkovský“ refrén v hymně „Sny dávají křídla“. V uvedeném momentu nicméně znovu vítězí gradující kytarový doprovod. Nuda nehrozí. Stačí se jen otevřít skladbám, které ač se nikam necpou, jsou složeny a zahrány tak, aby stoprocentně fungovaly. S opakovanými poslechy si stále více cením toho, jak chytře dokáží současní ARAKAIN kombinovat nosné tvrdé riffy s něčím, co bych nazval národním heavy metalem. Zmíněné dokonale demonstruje pecka „Síť“ s fantastickým druhým sólem, nebo zmodernizovaná slayerovka „Kompromis“. Přitom bych si dovolil polemizovat s tvrzením znějícím v duetu „Brichta“-Bílá model 2019, nazvaném „Jen vaše ruce“. Je evidentní, že trendy naše thrashové matadory, přinejmenším profesně, (pořád) zajímají a do jejich tvorby bezpochyby prosakují. Rozhodně jim však nepodléhají, v čemž mě závěr desky jen utvrdil. Nejprve zaútočí konzervativní diamondovská (děkuji pánové!) speedovka „Hřích“, následuje temná power-thrash jízda „Signály“, ve které směle zaspurtuje i Kubova baskytara, a pak ještě o dost ponuřejší titulka s excelujícím Toužimským. T.Martin/R.J.Dio sabaťárna jako víno a zároveň ukázkový finiš.

ARAKAIN zkrátka i na konci druhé dekády 21.století natočili velmi dobré album, které mi v časech siláckých SABATON, vykostěných ACCEPT, studiově upištěných IRON MAIDEN, vyčerpaných ICED EARTH, nemohoucích QUEENSRŸCHE, nudné METALLICY, hibernovaných EXODUS, podbízejících se KREATOR, jalových ANNIHILATOR, sterilních OVERKILL, příliš osmdesátkových ANTHRAX, uřvané hc-SEPULTURY a končících SLAYER ohromně sedlo, a to včetně pár fotrovských mouder. Důvodů je spousta, za esenciální považuji bezchybnou prezentaci variabilních melodických skladeb, vyživovanou prvotřídním strunným roztokem, a stoprocentní zpěv. Deset z dvanácti jsem si fakt užil. Doporučení? Vlastně jen jedno, a ještě k tomu spekulativní. Zamyslet se nad potenciálem Toužimského? Navzdory výše uvedenému mám totiž i díky některým sborům a „odhleněným“ polohám stále neodbytný pocit, že se dá využít ještě lépe. Třeba pak nebude pouze loajální, ale bude se též více bavit; samozřejmě zase jen ku prospěchu celku.

24.07.2019	Diskuse (136)	Pekárek hackl@volny.cz