ARAKAIN - Respiratour 2021, Vlčice u Blovic, 10.července 2021

Za normálních okolností bych koncert ARAKAINU pravděpodobně vynechal na úkor některé z tvrdších part, ale při současné koncertní bídě jsem docela uvítal možnost zkouknout aktuální formu tuzemských legend. Jejich letní „Respiratour 2021“ je nabitá více než třiceti štacemi, křižuje mapu všemi směry a sympaticky obsahuje i lokální akce stranou větších měst. Právě na takovou letní a téměř nostalgickou „zábavu“ jsem se vydal do Vlčic, což je část města Blovice v Plzeňském kraji.

Začátek show byl stanovený na šestou odpoledne, ale předkapely z místních zdrojů moc nelákaly, takže jsme na podmáčenou louku „U rybníčka“ dorazili až kolem deváté, kdy vrcholil set plzeňských bardů PARADOX. Před nimi vystupovali ještě blovičtí ALIGÁTOR, kteří měli pravděpodobně velkou oporu místních fandů, protože jsem během celého večera potkával spoustu převážně postarších rockerů v tričkách s logem kapely. Během klasické rockové produkce PARADOXU jsem zkouknul celkem solidně zaplněný menší prostor, kde se našinec nemusel mačkat a zároveň si nepřidal trapně z malé návštěvy. Několik stánků s pivem pohodlně stíhalo hasit žízeň všech příchozích, nezbytné mobilní toalety zahálely, protože hned na kraji vyhrazeného prostoru se rozkládalo přírodní WC v podobě lesa. ARAKAIN měli na místě i stánek s merchem, ale žádný nával jsem u něj nezaznamenal. Trochu zarážející bylo skrovné podium, na kterém by třeba takový Angus Young utrpěl klaustrofobický záchvat, ale hoši z PARADOXU se na něj bez problémů poskládali. I když zpěvák Tonda Vainar u mikrofonu posedával jako bluesový frontman.

Hudba PARADOXU rozhodně bluesová nebyla, nabízela tradiční heavy rock k tanci a poslechu známý z vesnických zábav. Slušný vokál, průpovídky a hecovačky mezi songy, občas nějaká ta převzatá píseň („Whisky In The Jar“), prostě obvyklý big beatový arzenál, který obecenstvo konzervativně vyžaduje. To se ostatně rekrutovalo převážně z pamětníků divokých devadesátých let, i když pár mladších nadšenců jsem taky zahlídnul. Příjemně překvapilo velké množství ženského elementu v publiku, jaký to rozdíl oproti metalovým klubovým koncertům, které jsou stále přeplněné testosteronem. Diváci si muziku užívali, na místě byla příjemná nekonfliktní atmosféra bez opileckých excesů, přestože pivo chutnalo náramně. PARADOX ke konci i trochu přitvrdili a navnadili na očekávané hlavní hvězdy. Po rozloučení se stáhla krycí plachta přes podium a za ní se činili technici u příprav na vystoupení ARAKAIN.

Po nedlouhé pauze zmizela opona a hudebně jsme se ocitli úplně někde jinde. Od prvních tónů se nočním vzduchem nesla profesionální muzikantská práce podpořená vyladěným zvukem. Prošedivělí kytaristé Mirek Mach a Jirka Urban stáli po stranách podia jako metaloví titáni a s rozevlátými vlasy působili téměř magicky. Zdeněk Kub se mačkal s Honzou Toužimským mezi nimi před sestavou bicích Lukáše Doksanského. Společně se pustili do atraktivně poskládaného setu, kdy hned v úvodu zazněla spousta starších thrashových hitů. Průřez diskografií si nedělal hlavu z časového sledu a na přeskáčku se sahalo do archivů historických začátků, stejně jako do kronik poslední tvorby s Alešem Brichtou. Stranou nezůstala samozřejmě ani produkce současné sestavy. Z té se hrály především skladby z povedeného aktuálního alba „Jekyll & Hyde“, „Gilotina“, „Hathor“, „Farao“, „Zase spíš v noci sama“ nebo nesmrtelná jízda „Pán bouře“, to je jen malý výčet z asi dvaceti kousků, které ten večer kapela servírovala.

Na své si tedy přišel každý a koncert uháněl ve skvělé formě. Ostří ARAKAINU čas vůbec neotupil, jejich muzika nezněla suše jako z CD, ale měla tu správnou energii live představení. Nejvíc to bylo znát právě na novějších věcech, které rezonovaly naživo o dost dynamičtěji. Toužimský to s uváděním songů nepřeháněl, ale přesto si přirozeným projevem dokázal publikum získat. Jeho zpěv se nesl skrze přesný hudební podklad přesvědčivě a spolehlivě, i když si starší „brichtovky“ upravil po svém. Ale kromě přídavku „Proč“ jsem neměl ani s jednou adaptací vykopávek problém. U „Proč“ je to spíš ideová záležitost, tahle píseň pro mě symbolizovala určitou generační výpověď a ta bez Aleše Brichty ztrácí smysl a obsah. Ale to byla jen miniaturní vada na kráse jinak výborného koncertu. Skupina se kolem půlnoci obligátně rozloučila závěrečnou peckou „Apage Satanas“, dostalo se jí zaslouženého aplausu a spokojení návštěvníci se začali trousit domů.

ARAKAIN jednoznačně potvrdili svůj vysoký standard, který zvlášť v našich končinách rozhodně není samozřejmostí. K tomu připomněli, o co všechno jsme za poslední rok a půl přišli, a také jak klíčovou silou je v rocku i metalu jeho živé provedení. Bohužel to do budoucna opět nevypadá zrovna růžově a jedna kapela za druhou začínají přesouvat svá turné na příští rok. Díky tedy za každý takovýto poctivý koncert, jeden nikdy neví, na jak dlouho bude poslední.

17.07.2021	Diskuse (2)	Hivris riha.kamil@gmail.com