ARCH ENEMY - Deceivers

80%

Po nejdelší (pětileté) pauze mezi jednotlivými řadovkami ožívají ARCH ENEMY v plné parádě. Na základě postupného dávkování klipů k jednotlivým singlům, kterého jsme svědky již od loňského podzimu (a týká se již šesti skladeb z novinky), odhaduji, že si tentokrát kapela dává velice záležet na veškeré detailní prezentaci. Heavymetalový produkt je maximálně vypulírován, což rozhodně nemyslím hanlivě. Vše je tedy náležitě sladěno a poskládáno tak, aby za žádných okolností neminulo cíl. Skladby jsou chytlavé již na první signální, opatřené bombastickým, univerzálně pojatým soundem, ale mnohdy i strhující fazónou s nápadnými refrény a spoustou kytarového sólování. Od milovníka klasického hard rocku a heavy metalu Švéda Michaela Amotta a jeho amerického kolegy mistra Jeffa Loomise nelze  čekat než prvotřídní řemeslo hrané s velkým nadhledem.

Produkce Jacoba Hansena zde zaštiťuje dokonale vyvážené „power hymny“ bez nadstavbových „zádrhelů“, které svým bezprostředním útokem z první, jen stěží mohou reprezentovat metalový extrém. Letos je zde třeba mluvit spíše o heavymetalovém mainstreamu, který s dávnější minulostí ARCH ENEMY spojuje snad jen neurvalý growl okouzlující Kanaďanky Alissy White-Gluz. Mě osobně ona teatrální marketingová hra, jejíž vyústěním bude největší úspěch tohoto kvintetu v jejich historii, vlastně docela baví. Kapela si jde za svým cílevědomě a dělá všechno pro to, aby ani na chvíli neukročila do neznáma. Řada lidí bude po právu mluvit o kalkulu, ale odvážím se tvrdit, že těch, kteří přijmou tohle album s neskrývaným nadšením, bude mnohonásobně víc.

Je pravda, že po několika posleších už zde stěží objevíte něco překvapivého a neočekávaného, co vám zůstávalo při prvních ochutnávkách skryto, na druhou stranu se skladby opravdu dobře a pohodově poslouchají, aniž by nutily k bůhvíjakému soustředění. Bombasticky nastylizovaný materiál, kde se Amott inspiruje u svých dávných heavymetalových vzorů – především pak u JUDAS PRIEST, ACCEPT, SCORPIONS či Michaela Schenkera, nenechává nikoho na pochybách, o co ARCH ENEMY jde. Pokud bylo cílem hitové metalové album, které osloví spousty lidí, bude tak akorát tvrdé, akorát chytlavé a v mnoha směrech aktuální, povedlo se. V dramaturgické rovině novince není co vytknout, byť s originalitou jsou ARCH ENEMY poslední dobou docela na štíru. Ale kdo ví, možná ona metalová univerzálnost nahrává právě úspěchu. V devadesátých letech by útok na čelní příčky hitparád s podobnou sbírkou nebyl vůbec myslitelný, dnes se však již nacházíme v éře, kdy doba hledačů skončila a cení se spíše velkolepé stylizace dávno zaběhlých schémat. 

Když tak „Deceivers“ poslouchám, dostal jsem se přes fázi, kdy jsem album mohl během několika dní slyšet třeba třikrát za sebou a pořád jsem na něj měl chuť (užíval si každou jeho vyhrávku), k dalšímu stupni, ve kterém to již s poslechy nepotřebuji přehánět. Jedno je však jisté, jde o sbírku naplněnou po okraj bezprostředními hitovkami, které jsou schopné dostat relativně tvrdou metalovou hudbu k velkému počtu nových odběratelů. Dost možná i lidí, kteří o fenomén ARCH ENEMY dosud nezavadili. Monumentální „Handshake With Hell“ nabídne dramatické pasáže plné staccato riffů a sólových kudrlinek po vzoru kytarového dvojzápřahu z JUDAS PRIEST, ale také pěveckou všestrannost Alissy White-Gluz, tedy nejen její osvědčený a převážně využívaný growl, ale i čistý něžně pojatý zpěv. Střídání drtivých slok, poutavého bridže a nabušených refrénů navíc umocní atmosférická pasáž, přispívající k vrstevnatosti vyznění této hymny. Jednoznačný flagboat alba!

Druhý vál „Deceiver, Deceiver“ platí za přímočarý, takřka thrash-punkový nářez, jehož kouzlo vyvstane až když skladbu posloucháte v rámci celku. Sám o sobě působí tento nářez vlastně trochu šedým dojmem a bez charismatičtějších okamžiků, umístěn mezi vrstevnatější kusy však získává patřičný říz. Zajímavěji se mě jeví třetí „In The Eye Of The Storm“ – nabušená střednětempá řacha, opětovně navozující vzpomínky na majestátní zvuk JUDAS PRIEST. Díky nepřeplácané, avšak dokonale vyladěné rytmice Daniela Erlandssona a s ní související podbízivostí celé skladbové struktury, má píseň podobu stadiónového hair-metalového fláku, samozřejmě nebýt onoho drsno-zpěvu modrovlasé čarodějky. Opravdu si na albu užívám každé kytarové sólo (to v této písni je mimořádně zdařilé), jejich výstavbu a zvuk, evokující slavnou etapu metalu osmdesátých let.

Hitparádovou dělovkou se může stát i „The Watcher“, snad největší kolovrat alba, který však kromě své rychlosti nabídne i bodrý refrén ve stylu švédských válečníků AMON AMARTH, jenž je schopen rozpohybovat nejednoho Vikinga s kravským rohem plným medoviny. Výtečně se mě jeví zapracování smyčcových nástrojů do závěru této skladby, která posléze plynule přejde v epicky laděný song „Poisoned Arrow“. Ten zahajuje akustická vybrnkávačka a může být tak nakonec chápán jako jediná balada na albu. S podobným skladbovým formátem již ARCH ENEMY přišli na minulé řadovce, tenkrát to bylo v případě skladby „Reason To Believe“, ale letos mám pocit, že se výsledek podařil o dost více. Celkově mě přijde, že předchozí deska „Will To Power“ byla jen mezistanicí k cíli zvanému „Deceivers“. Novince je vlastní nejen větší produkční vyladěnost, ale i výraznější a zapamatovatelnější sestava skladeb.

S chutí nahrávka vlítne i do své druhé poloviny. Navzdory všem čekatelným klišé je „Sunset Over the Empire“ klasickou hymnou ARCH ENEMY, tak jak je známe především z posledního období s Alissou White-Gluz u mikrofonu, zkrátka opáčko všeho zásadního, co bylo na albech „War Eternal“ a „Will To Power“. Mou oblíbenou položkou se stala „House Of Mirrors“, temná žhnoucí jízda, vlastnící ve svém pojetí trochu oné americké lehkosti, nakonec upoutává nejen zarputilým nájezdem na refrén, celou řadou vyhrávek a brilantních sól, ale také lyrickým tématem, týkajícím se neschopnosti jedince opustit svou zažitou komfortní zónu a své špatné návyky. Docela se povedla i tíživá „Spreading Black Wings“, která nepatří zrovna k nejrychlejším kusům, nicméně považuji ji za song, jenž své silné chvilky odhaluje až postupem doby - jedna z mála písní, která není bezprostředním hitem.

Po teskné instrumentálce „Mourning Star“, kde je v hlavní roli především Amottova kytara, se dostáváme k závěrečné dvojici písní. „One Last Time“ je prostě standard této kapely a jedna z těch méně nápadných věcí, zatímco bombastický závěr v podobě rozmáchlé „Exiled From Earth“ má v sobě atmosféru osudovosti a představuje daleko výživnější flákotu. Spirála osudu je roztočena a tak zde nechybí výpravné pojetí, vrstevnatost a cinematické aranže. Jestli něco tohle album potvrzuje, tak ambice stát se jednou z největších metalových kapel současnosti. ARCH ENEMY vrhají na trh desku špičkově studiově i muzikantsky zpracovanou, desku plnou hitů, dravosti, chytlavosti a bombastu. Je na ní sice málo umělecké nadstavby a naopak spousta klišé a patosu, ale přesto mě něco nutí se k materiálu každodenně vracet. Vlastně se přiznám, že mě žádná deska ARCH ENEMY ještě nebavila tak jako právě tato.

Nejlepší skladby: Handshake With Hell, In The Eye Of The Storm, House Of Mirrors a Exiled From Earth.

17.08.2022	Diskuse (32)	Stray janpibal@crazydiamond.cz