ARCH ENEMY - Will The Power

60%

Kout železo dokud je žhavé, velí muzikantské a životní zkušenosti Michaelovi Amottovi. A proč vlastně ne? Jeho ARCH ENEMY dnes tvoří totálně semknutá sestava plná neobyčejným person, které mají nemalé jméno na scéně a i díky nim jeho severská mašina šlape jako velmi dobře namazaný stroj. Popularitě tělesa rovněž velkým dílem přispěla i nádherná tvářička Kanaďanky Alissy White Gluz, která se stala obdivovanou hvězdou okamžitě poté, co do rozjetého melody thrash/death rychlíku naskočila. Po připojení vynikajícího Jeffa Loomise, coby druhého - rovněž však i sólujícího, kytaristy, nebylo pochyb, že hvězda ARCH ENEMY půjde stále vzhůru. Není zde tedy třeba připomínat, že po komerční stránce se tohle mezinárodní těleso dnes nachází na svém absolutním vrcholu. Z tohoto pohledu bylo, po velkém úspěchu předchozího alba „War Eternal“ a následném odježdění maratónu celosvětových turné, nutné očekávat, že se kapela nebude zdržovat dlouhým přemítáním a naskočí rychle do studia, kde vznikne další nabušený nástupce. A tak se také děje.

Albu po zvukové a producentské stránce absolutně nic neschází, rovněž muzikantské výkony jsou naprosto špičkové. Jenže to má celé jeden podstatný háček. Deska na mne působí dosti schématicky, jakoby byla dělána pouze pro to, aby se okamžitě zalíbila, aby, i s tím málem opravdu zajímavého a osobitého, bez větších rozpaků demonstrovala sílu a dominanci tělesa toužícího především dosáhnout metalového Olympu, avšak co se právě nápadů týče, potřebná kritéria zde bohužel splňuje menší množina skladeb. Dost výraznou část tvoří v podstatě naprosto banální, ničím zvláštním neoplývající songy, které se po stránce zajímavosti jeví jako to nejprůměrnější, co mohlo v době úspěchů a hojnosti podobně extrémní thrash/death kapelu napadnout.

Opravdu výtečných skladeb je zde minimálně a je to obrovská škoda, neboť jsem si vědom, kterak jsem byl zkraje léta natěšen a nadšen z pilotního singlu „The World Is Yours“, který dle mého splňoval vše, co od hudby ARCH ENEMY žádám – tedy tvrdost, brilantní instrumentaci, nápady, melodiku a hrdý projev. Jenže do téhle písně zbytku materiálu prostě něco schází a i když se dočkáme ještě dalších schopných válů, jako třeba úvodního dynamitu „The Race“ nebo göteborsky pojaté „Murder Scene“, kde kapela ve změti rychlých kytarových trilek dokonce zní tak trochu jako staří IN FLAMES, nemám z nových skladeb pocit podobné lehkosti a přirozenosti. Jedním příkladem za všechny je po stránce nápadů totálně vyluhovaný druhý singl „The Eagle Flies Alone“, který jakoby byl dělán na zakázku přiožralých alemanských hord ze zabahněných polí nazývaných svorně Wacken.

Vše posléze (asi někde uprostřed alba) korunuje něco jako hra na death-metalovou baladu nazvaná „Reason to Believe“, na které je sice pozitivní, že Alissa poprvé v řadách ARCH ENEMY odhalí čistý vokál a na pozadí akustických kytar se vyzpívá ke skvělému bridži, aby následně bylo všechno naprosto barbarsky udusáno murmuroidním refrénem. Celé mě to přijde, jako bych poslouchal nějakou soutěžící z televizní pěvecké talentové soutěže, která se jala splnit úkol, prostřednictvím televizních obrazovek ukázat názorně tomu tupému národu, jak se zpívá skutečný death metal. Když už Amott skladbu opatřil tou obloukovitou vyhrávkou a rozmáchlostí po vzoru SCORPIONS, mělo to být dotaženo do konce. „Reason to Believe“ by za jistých okolností nebyla špatná skladba, nebýt však zde právě toho tristně provedeného refrénu a tlačení se do děsně hrubé growl polohy.

Ale abych jen nekritizoval, velmi se povedla skladba „Dream Of Retribution“. Tenhle nářez, beroucí si dost z německých old-schoolových látek, sviští parádně vzduchem, podporován optimisticky naladěnou hrou kytarového dua Michael Amott/ Jeff Loomis, ale i klavírními party a je po tak trochu vyčichlé „First Day In Hell“ opravdu úlevným pookřáním. Na to jak heroicky vyznívají kytarové vyšívánky v úvodu závěrečné „A Fight I Must Win“, skladba rovněž moc nepřesvědčí a je utopená v kýčovitě banálním hrubo-refrénu, kterým Alissa White Gluz sice potvrdí svůj dynamit v hrdle, ale také díky textu po několikáté skutečnost, že je v soukolí kapely (zřejmě dobrovolně a bez jejího odporu) tlačena do pozice jakési bojovné a hrdé „jájinky“, přesně takové, jakou ze své podstaty byla především její předchůdkyně Angela Gossow, dnes manažerka souboru. ARCH ENEMY prostě jen nahráli album podle promyšlených notiček a šablon, album které sice neurazí, ale samo o sobě nebude platit mezi nějaké nezapomenutelné nahrávky diskografie těchto hvězd, což právě vnímám jako nesoulad mezi současnou vyzdvihovaností a popularitou této kapely (reflektory nyní dopadají na jejich tváře asi nejsilněji) a její tristní odvahou zariskovat a trochu své songy občerstvit a udělat rafinovanější.

18.09.2017	Diskuse (29)	Stray janpibal@crazydiamond.cz