ARCHITECTS - For Those That Wish To Exist

80%

Ačkoliv se to možná nezdá, britští metalcoristé ARCHITECTS jsou již dávno ostřílenou a stran svých zkušeností v hudebním průmyslu i protřelou kapelou. Jejich výraz jde sice ruku v ruce se soudobou žánrovou módou, ale postupem let se rovněž otevírá širšímu spektru vlivů a stává se pestřejším. Ať už jde o prvky djentu, groove-metalu, rockové alternativy, industrialu či dost často i melodického soft-core, vesměs inspirovaného zaoceánskou scénou, vždy ve výsledku dostáváme songy zručně namixované a poslechově nekomplikované. Nová deska zachází asi nejdál, co se týče žádané velkoleposti, neboť skladby jsou s citem tuněny vrstvami elektro zvuků a smyčcových aranží. Pokud dáte ARCHITECTS šanci, brzy zjistíte, že jejich současnou tvorbu provází velká řemeslná kvalita a studiová promakanost. To tvrdím navzdory skutečnosti, že jsem nikdy nepatřil k jejich věrným sledovačům.

Kapela se za sedmnáct let existence musela vyrovnat i s velmi těžkou situací, když v roce 2016 zemřel v osmadvaceti letech jejich vůdčí skladatel, kytarista a tahoun Tom Searle na rakovinu. V té době již měli ARCHITECTS na svém kontě sedm řadových desek a platili za žádané zboží na scéně. Již tehdy byli odhodláni dobýt hudební svět v závěsu za poněkud viditelnějšími kolegy z BRING ME THE HORIZON či PARKWAY DRIVE. Ani tahle tragédie tedy rozjetý band nezastavila, naopak mě přijde, že se Angličané z přímořského Brightonu nyní nachystali na svůj nejzásadnější komerční výpad. Ještě je třeba dodat, že kapelu nyní vede poslední aktivní ze zakládajících členů, Tomův bratr, bubeník Dan Searle, který, v tandemu s kytaristou Joshem Middletonem, zastal na deváté řadovce „For Those That Wish To Exist“ i roli producenta.

Přiznávám, jako posluchač nepříliš obeznámený s jejich starší tvorbou, že jsem se zpočátku musel trochu prát s jejich „emařským“ výrazovým projevem, ale měl bych to tak pravděpodobně s každou kapelou jejich žánrového zaměření. Jistá inklinace zpěvových linek k melodickému hardcoru ze slunečné Kalifornie a s tím související afektovaná naléhavost či houpavá dikce frontmana Sama Cartera, se zatížením na typicky prodlužované samohlásky modulující slova do podivně tázavého vyznění, mě zpočátku trochu bránily si výsledek užít na plné obrátky. Hudbu ARCHITECTS jsem si tedy brzy začal označovat jako metalcoreový mainstream pro šprty a žalobníčky. Když jsem však módním stylizačním prostředkům navykl, postupně jsem na skoro rok starém albu začal objevovat dobré a pestře zhotovené skladby.

Kapele sice její stylová příslušnost tak trochu brání ve větší melodice, nedeformované emotivními výlevy a křiklavými metalcore trendy, a tudíž i v originalitě vyznění, ale nakonec jsem bezproblémově přistoupil na jejich hru. Po stránce vyznění a studiového řemesla není materiálu co vytknout, vše zní vrstevnatě a zároveň nepřeplácaně, vyhlazeno do dokonalého, prostorově pojatého soundu. Vynikající rytmika udivuje pestrostí a skrz časté breakdowny se vkusně prolíná s elektro složkou a naprogramovanými podkresy a aranžemi. V mírnějších položkách dojde i na závoje smyčců podtrhující emotivní aspekt songů, což je případ především těch křehčích a pozvolnějších čísel - smutné „Flight Without Feathers“ nebo závěrečné overtury „Dying Is Absolutely Safe“. Přesto ARCHITECTS rozhodně nezavrhují tvrdý metalový ráz své hudby.

Dvojice kytar zde totiž zastává jak nosnou úlohu, tak slouží coby pouhá podpora ve prospěch melodií skladeb, které jsou díky prostorovějšímu vyznění nástrojů i atraktivnější. Výsledná souhra instrumentace u mne sice budí dojem tvrdé metalové desky, které však byla dodána nadstandardní péče, jaká bývá obvyklá především u popových produkcí. Celá řada futuristických zvuků, zurčivě djentových riffomaleb a metalcoreových vyhrávek udržuje posluchače v stálé pohotovosti. Důležité je vědět, že výsledek ani náhodou nepůsobí přeplácaně a skladby vlastní pohodově poslouchatelnou strukturu a jedou přes zapálené sloky, jistá zvolnění, až k nájezdům na refrény. Kapela si patrně přála nahrát skutečně bytelné a velkolepé album, jenž by stálo samo o sobě a nad žánry. Toužila oslovit širší pole posluchačstva a zároveň se nechtěla vzdát vlastní historie. Osobně si myslím, že se to ARCHITECTS nakonec podařilo. 

Jsou zde jak nekompromisní a tvrdé metalové výpady typu stěžejní vypalovačky „Black Lungs“ či chytlavé a zároveň namakané „Discourse Is Dead“, tak vláčnější položky s halucinačním odérem („Dead Butterflies“) či puncem nadžánrové velkoleposti  („Demi-God“). Posledně jmenovaná píseň budí v skladatelské rovině vůbec největší naděje do budoucna, neboť se zde kapela ukazuje schopná překračovat vlastní stíny a nabízí epicky laděný song s vyloženě líbivými pasážemi. Právě tyto poklidnější kusy dodávají nahrávce další rozměr. Mou nejoblíbenější položkou se nakonec stala „Libertine“, i když hitové ambice vlastní samozřejmě i pilotní singl „Animals“, který v jeho nevysokém tempu podporují industriální podkresy a další agresivní zvuky. Je zde zkrátka mnoho podnětů, které dílo obohacují a snaží se jej stavět pestře a mimo obvyklé metalcoreové rámce. Pro mne je poslední nahrávka od ARCHITECTS prostě zdařilá deska.

24.01.2022	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz