ARCHITECTS - The Sky, The Earth And All Between

90%

Nikdy jsem neměl moc v oblibě metalcore, ale to co předvádí britští ARCHITECTS v současné době, mne sakra baví. Základem pozitiv však nejsou typické atributy umocňující zvuk předmětného subžánru, ale prostě fakt, že kapela z anglického Brightonu se začala na své jedenácté řadovce prezentovat především chytlavější stavbou a výrazně moderními songy s natlakovaným zvukem -  a tyto prvky by pravděpodobně fungovaly, i kdyby jim byl propůjčem trochu jiný zvukový kabátek. Ačkoliv sebejistým krokem k současnému kurzu bylo u nich již deváté album „For Those That Wish To Exists“ (2021), z mého pohledu je „The Sky, The Earth And All Between“ jasně nejatraktivnější deskou ARCHITECTS, deskou, která spojuje nadžánrový přesah s aktuální zvukovou stránkou, ale i nezanedbatelný tlak s výtečnou poslouchatelností.

Pokud se kapela chtěla co do popularity ještě posunout a zároveň se vyloženě nezříct všeho z minulosti, bylo jasné, že muselo hluboké žánrové ukotvení definitivně stranou. Permanentní nahněvanost zocelující jejich starší tvorbu se tak dostala na druhou kolej. Producent naopak přijal výzvu nalézt a vypíchnout u nich právě prostor věnovaný všem chytlavým momentům, okolo kterých skrze přehlednější a čistější struktury vystavěl parádně poslouchatelné songy, sebejistě utvářející mozaiku tohohle velkého alba. Jordan Fish, někdejší klávesák, skladatel a producent spjatý s BRING ME THE HORIZON, byl přesně tím typem studiového machra, kterému se podařilo s kapelou překročit pověstný rubikon. ARCHITECTS tak přicházejí s deskou, o které se nezdráhám tvrdit, že jde o generační milník a která ke kapele přiláká mnohem větší zástup příznivců.

Jde o velmi moderně koncipované album, které však každým detailem přesvědčuje o svém potenciálu. Jasně že přibylo efektů a klávesových aranží tolik typických pro Fishovu předchozí práci a rovněž melodických zpěvových linek stále všestranějšího a lepšího Sama Cartera, ale zároveň u materiálu vůbec nevymizela tvrdost a celkový tlak. Skladby v sobě stále mají velký drive a nezříkají se moderního groovu, energických riffů a breakdownů, ale mnohem více než kdy v minulosti míří také k vygradovaným refrénům. Velkou devízou zde je, dle mého, především různorodost skladeb, které naplňují představy o ve všech směrech dotažené moderní erupci.

V rámci písní v podstatě nenalézám takřka žádný dramaturgický výpadek a deska je tak promyšlenou skládačkou, kde dojde na hitové, stále tak trochu metalcoreové vypalovačky („Whiplash“, „Blackhole“, či „Curse“), navztekané divočárny („Brain Dead“), rafinované záležitosti reflektující progresivnější ráz tvorby („Landmines“), nebo i věci jdoucí mnohem znatelněji naproti rockovému či metalovému mainstreamu („Broken Mirror“). Případně je tu i utajený klenot, který si kapela coby singl pravděpodobně nechává do zásoby jako vrcholný okamžik na jejich cestě vzhůru („Everything Ends“). Tohle všechno navíc zakončí takřka pop-metalově střižená elektro libůstka („Chandelier“) hozená do podoby futuristické balady na závěr. 

Deska tak naplňuje nejpřísnější měřítka pro ambiciózní, mainstreamově metalovou práci plnou hitů a špičkového studiového řemesla. Současní ARCHITECTS dospěli do fáze, kdy je třeba potvrdit, že na opravdu velký celosvětový sukces prostě mají. Novinka je rovněž deskou s vkusným, lehce abstraktním coverem, jejíž poslech si stále více užívám a to určitě nepatřím ke generaci, která by mohla být považována za hlavní cílovku. Nadšení!

11.03.2025	Diskuse (15)	Stray janpibal@crazydiamond.cz