ARCTURUS - Arcturian

80%

Bylo to za jedné z těch hrozivých nocí, jež se vyskytují pouze několikráte za století. Dům se otřásal do základů pod nárazy větru, který pronikal skulinami zdí, dveří i okenic. Dubové panty vystaveny zuřivosti bouře vydávaly žalostně skřípavé zvuky. Metafyzik nebyl v dobré náladě když přitáhl svou židli na obvyklé místo u krbu. Mnoho znepokojivých úkazů ten den rozrušovalo klid jeho úvah. Přestože v duchu zlehčoval celou řadu těchto malých protivenství, vmísila se v jeho myšlenky úzkost. Hvízdnutím přivolal k sobě blíže psa a bezděčně vrhal ostražité pohledy ke vzdálenému koutu místnosti, kde se rudé záři ohně jen částečně dařilo zdolat neústupné stíny. Dokončil pozorování, jehož pravý účel snad ani sám nechápal, přitáhl blíže k svému křeslu stolek pokrytý knihami a papíry a brzy se ponořil do vypracování dalšího obsáhlého rukopisu, jenž měl být nejdéle ke dni zítřejšímu uveřejněn.

Astrálové nám tentokrát byli nakloněni, protože zde máme další z toho mála nahrávek, které se v dávno prozkoumaném metalovém ranku pohybují s lehkostí a přináší kombinaci zajímavých ingrediencí, jenž jsou určitým způsobem originální a navíc po spolu nepůsobí vůbec nepatřičně. Tato magická záležitost tak dává za uši nejen většině provinčňáků, ale i fortelným stálicím světového významu. O upachtěncích, pro které je prvořadé především naplnit škatulku progresivní hudby, ani nemluvě. Norové ARCTURUS k tomu, aby působili zajímavě, nepotřebují žádné složité postupy nebo struktury skladeb. Spíše jim jde o účel: jak z jednoduchých a dobře poslouchatelných motivů poskládat songy, které by v sobě měly zakódován prvek umělecké nespoutanosti.

Co si budeme namlouvat, ARCTURUS nepatří zrovna mezi pilné skladatele, vždyť od jejich poslední nahrávky „Sideshow Symphonies“ uběhlo dlouhých deset let, které tito muzikanti strávili z velké části na jiných projektech. Většinou šlo o kapely, které dlouhodobě utvářejí kolorit norské blackmetalové scény: MAYHEM, DIMMU BORGIR, BORKNAGAR. Když tak novinku „Arcturian“ po několikáté poslouchám, po pravdě si uvědomuji, že bych od avantgardně experimentálního severského tělesa čekal všechno možné, jen ne takto šťavnatou sbírku, která navíc ve svých skladbách kombinuje vrstevnatost a aranžérskou dotaženost s velmi dobře poslouchatelnou melodikou, to vše ve skladbách, které vlastní jasnou a ničím nenarušovanou linii, nejsou natahovány a tudíž nemají příliš prostoru k tomu začít posluchače nudit. Novinka to ostatně svému deset let starému albovému předchůdci nandavá, už kvůli důraznějšímu lpění na napětí a na vyvarování se hlušiny.

Ústředním prvkem je elfsky rozmáchlý a velmi prazvláštní vokál ICS Vortexe, který letošní songy vlastně charakterizuje. Jeho hlas je natolik výrazný a všestranně působící, že dokáže skvělou skladbu vystavět a posouvat i ze zcela průměrného nápadu. Jde o vokalistu, který se zde cítí jako ryba ve vodě a to v celkem širokém stylovém teritoriu. Když jej totiž za zády jistí ona dokonale zaranžovaná instrumentální složka, která se prolíná mezi prvky klasického metalu, blacku, ale i industrialu a avantgardy, a ještě vše lehounce halí do závoje jisté symfoničnosti, můžeme si být jistí, že zde nepůjde jen tak o obyčejné dílo. Široký výrazový záběr hlavní persony vlastně umožňuje kapele pronikat do teritorií, kam by to stěží s někým méně schopným (méně odhodlaným jít se svým vokálem výše) dotáhla. Deska tak působí velmi barvitě, epicky, je jako nekonečný karneval na nějakém zapovězeném sídle, odkud se nemůžete dostat, protože intenzivní zábava prazvláštních bytostí (vrchnosti a dvořanů jakoby postavených mimo rovinu emocionálního zklidnění) zde prostě nikomu odchod neumožňuje, což ještě více umocňuje závěrečná skladba „Bane“, stejně tak celým dílem prolínající se spojení symfo aranží, moderních electro prvků a výrazné melodiky. Jste zkrátka chyceni ve spirále a i když se díky oněm melodickým motivům dostáváte do nahrávky poměrně rychle, s každým dalším poslechem objevujete nové a nové motivy, které vás nutí k dalším a dalším výpravám.

Ze skladeb mne zaujaly spíše ty melodičtější, přímočaré a lze říci i odlehčené položky, takže zde můžu zmínit fantastickou „Crashland“, kde Vortex pěje jako kdyby se James Hetfield ve svém country období snažil probojovat mezi finalisty nějaké elfské národní pěvecké soutěže, což u mne vyvolalo představu chlápka v klobouku, který jde s kytarou po hřebeni pohoří spatřeného někde v Pánovi prstenu či na cestě Rolanda z Gileadu. Ono vlastně propojení světů není zde nikomu úplně proti mysli. Skladbou se přes její hodně akusticky koncipovaný a jednoduchý ráz prolínají zanícená kytarová preludia a další bezvýchodné motivy, vykreslující v závětří tohoto přímočarého hitu barvité ornamenty. Stejně chytlavá je však „Warp“, kde pestrá post-gotická instrumentální složka nezná hranic, ve své bláznivosti však slouží znovu především hlavní melodické linii. Rozmáchlá „Game Over“ má podobu zářivého symfonického requiem a temná dekadence „Demon“ naopak upoutává moderními zvuky a industriálními beaty. Já tomu říkám: noční, junkie velkoměstská stylizace. Na opačném pólu jsou „Angst“ a „Pale“ vykazující se větší mírou oné symfonicko-blackové natlakovanosti. Jde zkrátka o velmi různorodé, pestré a po všech stránkách propracované dílo, jen je velká škoda, že v závěru dochází trochu k ředění nápadů, a tak pro mne poslední třetina nemá ani zdaleka tolik kouzla jako skladby předcházející.

07.05.2015	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz