ARMORED SAINT - Punching The Sky

90%

O tom, že se kalifornští ARMORED SAINT nachází stále ve výtečném laufu, něco napověděla už minulá řadovka „Win Hands Down“, která pro mne představovala jednu z nejlepších nahrávek roku 2015. Po pěti letech jedna z nejstarších a nejklasičtějších amerických heavymetalových formací přichází dnes s další lahůdkou, neboť právě vydaná novinka „Punching The Sky“ v podstatě kvality předchůdce dorovnává a potvrzuje pětici opravdu neobyčejný status. ARMORED SAINT, kteří nikdy nepatřili ve svém ranku k nejpopulárnějším, dnes berou zkrátka eso. Není divu, vždy stáli za skvělým řemeslem a to ve smyslu muzikantském, skladatelském, tak v tom studiovém. Stranou póz a namachrovaných keců pohrdali nadprodukcí. Abych se přiznal, v podstatě nejsem ani moc fanouškem jejich mladické etapy z osmdesátých let, kdy v čtyřčlenné sestavě, s dnes již třicet let zesnulým Davem Prichardem u kytary, šířili prostřednictvím Slagelovi stáje Metal Blade věhlas kovové hudby. Jejich první tři řadovky sice považuji za bytelný vzorek kalifornského heavy metalu dané doby, ovšem nic víc. 

Ten pravý vpád do mého poslechového pole přišel až se čtvrtou deskou „Symbol Of Salvation“ v roce 1991, kdy již v pětici vyučovali zmodernizovaný power metal a sklidili s touhle nahrávkou vynikající ohlasy a navždy se zapsali do metalových kronik. Zpěváku Johnu Bushovi tento materiál posloužil v roce 1992 k získání místa frontmana v řadách slavnějších ANTHRAX, které se mu podařilo v následujících 12ti letech výrazově posouvat a zároveň si zachovat vlastní styl vokální prezentace, bohužel aktivity ARMORED SAINT byly tímto přestupem na mnoho let umrtveny. Jenže ANTHRAX se od druhé poloviny devadesátých let přestalo dařit, přišli o smlouvu a komerčně živořili. Počínaje rokem 2000 již znovuobnovení ARMORED SAINT (pár let byl Bush na palubách obou svých kapel) přicházeli s novým materiálem vždy jednou za mnoho let. Desky sice měly v sobě opět poctivost a kvalitu, ale o kapele šlo tvrdit, že se stala stabilizovanou a trvanlivou až souběžně s vydáním minulého alba „Win Hands Down“ v roce 2015. 

Ostatně baskytarista a nenápadný šéf spolku Joey Vera měl vždy rozpracováno několik projektů, dokonce se v mezidobí stal také napevno součástí sestavy progresivistů FATES WARNING, v jejichž řadách hraje souběžně s aktuálním fungováním v ARMORED SAINT. Od roku 1991 kromě Bushe a Very tvoří jejich pětičlennou sestavu rovněž bratři Sandovalové – mladší Gonzo je od založení v této kapele bubeníkem a poznávacím znamením, starší Phil se v roce 1990 po pěti letech do kapely vrátil, aby pomohl nahradit zesnulého kytaristu Pricharda. Krátce před realizací nejslavnějšího alba „Symbol Of Salvation“ ovšem kapela rozšířila sestavu na kvintet, takže i současný poslední člen, druhý kytarista Jeff Duncan, je součástí ARMORED SAINT již třicet let.

Novinka „Punching the Sky“ má vše, pro co jejich věrní fanoušci milují právě hudbu ARMORED SAINT. Album tvoří jedenáct nabušených a velmi rozmáchlých hymen, které vlastní špičkový zvuk a výrazné melodie. Písně jsou opravdu velmi atraktivní na poslech a vlastní heroický ráz, jaký odpovídá stylovému vývoji kapely. Pozitivní nálada, víra a bojovnost je cítit takřka z každé noty právě vydaného materiálu. Co jiného si lze myslet o kapele, která hned v úvodní skladbě pěje jako o život, že stojí na ramenou obrů? Jde totiž o heavy metal staré americké školy s jemnějšími hardrockovými nádechy, ovšem podaný se současným feelingem, přesvědčivě a bez otáčení se do minulosti. Za vším je znát nadhled. Jestliže jsem u minulého alba tvrdil cosi o znovuzrození, které nebude jen tak překonáno, zde musím oponovat, neboť novinka znamenitou minulou desku minimálně vyrovnala. John Bush opět pěje jako v nejvýkonnějších letech svojí kariéry. Jeho klenutý styl působí tak přesvědčivě, až se nelze ubránit myšlence, zdali náhodou neomládl. I tato energie kapele umožňuje přistupovat k písním z poněkud svěží a rozmáchlejší perspektivy.

Zvuk každého nástroje dotváří výsledný mocný sound, jaký nemá na americké žánrové scéně momentálně konkurenci. Zatímco minulou desku produkoval spolu s Joeym Verou hlavně Bill Metoyer a u mixu byl Jay Ruston, nyní vše po stránce produkční obstaral baskytarista sám. Už úvodní hymnus „Standing On the Shoulders Of Giants“ je naladěn velmi hrdě a bojovně, čemuž ve výsledku pomáhají i decentně postavené folkové aranže, připomínající skotskou válečnou hudbu nesoucí se nad krajinou Highlands, jde o zvuky spjaté s tamním naturelem místních a jejich letitým vzdorem. Velkolepá záležitost s kytarovými valy, výtečně šlapající rytmikou a mimořádně pějícím Bushem, takže palec jednoznačně nahoru. Už druhá „End Of Attention Span“ stvrzuje znovuobnovený dynamický potenciál těchto pokročilých padesátníků a rovněž určitou různorodost v rámci tvorby ARMORED SAINT. Jde o rychlý power song, vlastnící v sobě přehršel dravých běsů i skvělou ústřední melodii. Třetí „Bubble“ je další silnou skladbou: klenutá výstavbu tvoří bytelná rytmika, panterovsky zasekávané riffy a na nich vrstvy dalších vyhrávek, no a na vrcholu pak znovu prostor pro výtečný hlas. Dobré je, že se kapele postupem alba i nadále daří udržet si vynikající skladatelský potenciál a dravost, takže i „My Jurisdiction“ nebo „Do Wrong To None“ nedopustí polevení koncentrace posluchače nebo snad jeho oddych.

Opravdu velký moment alba přichází s hymnou vedenou poněkud výpravněji a v nižším tempu. Ta má název „Lone Wolf“ a patří k absolutním vrcholům současné nabušené tvorby Kaliforňanů. Song je oslavou individuality a naopak opovrhuje stádovostí. Stejně jako tomu bylo u klipové „End Of the Attention Span“ je i druhá reprezentativní youtube vlaštovka „Missile To Gun“ svižnou jízdou s neuvěřitelně chytlavým refrénem a skvělou gradací, která umožnuje Bushovi (s podporou výtečných spoluhráčů) vyšplhat k vrcholkům. Následuje epická polo-balada „Fly In The Ointment“, během které jsem si vybavil někdejší ponurý monstr flák ANTHRAX „Black Lodge“, skutečně o tak dobrou skladbu jde. Tato píseň uzavře vrcholný triumvirát držící nepřekonatelný střed nahrávky. Myslím si, že jde o výjimečnou věc zejména z toho důvodu, že v sobě nevlastní jen chytlavou melodiku a výbornou instrumentální složku, ale hlavně, že dokáže posluchače uhranout svým zápalem a emoční složkou. Většinový autor hudby Joey Vera se letos opravdu vyznamenal. I další skladby jako hardrockově odlehčenější „Bark, No Bite“, zádumčivá „Unfair“, jinak odhalující melancholičtější tón, akustické vyznění a celkově jemnější rejstříky v rámci tvorby ARMORED SAINT, tak závěrečný divoký úprk „Never You Fret“, se nesou na vítězné vlně a slabší chvilky by tak v jejich případě nalezl jen skutečný hnidopich.

ARMORED SAINT zkrátka nahráli naprosto famózní metalový materiál, který se sice drží tradic staré školy žánru, vychází z hudby osmdesátých let, ale vše je podáno moderně, energicky a s bravurou, ať už ve vokální, instrumentální, skladatelské nebo zvukové rovině. Jde sice o klasický heavy metal opepřený tu a tam hardrockovou melodikou a vzdušností, ale dělaný tak, že může rozhodně zaujmout i mnohem mladší ročníky než jen ty, kteří ARMORED SAINT poslouchali v dávných dobách. Tahle kapela nejen že vždy stála za kvalitou, což nový materiál potvrzuje, ale ctila i určitou progresi, tedy že hudebníci nestojí na místě, ale stále dokáží růst a zdokonalovat svůj projev. Za mne prostě výtečné album.

12.11.2020	Diskuse (32)	Stray janpibal@crazydiamond.cz