ARMORED SAINT - Win Hands Down

90%

Vlastně je tomu tak v životě mimořádných osobností pořád. Období neúspěchu, nezasloužených ústrků, nepochopení a zklamání jsou střídána s výjezdy kreativity a dech beroucími okamžiky. Po nedůstojné šachové partii u ANTHRAX stál zpěvák John Bush se svými ARMORED SAINT znovu na začátku, tedy před úkolem oprášit druhy uznávané logo kapely a nějak se popasovat s přesycenou hudební současností. Právě v době kdy nic nebylo jisté, potvrdilo vcelku zdařilé album „La Raza“, že zkušená (avšak dlouho neaktivní) kapela má ještě stále co nabízet a že muzikanti, kteří jí tvoří, nachází stále mezi sebou tu pravou chemii. Ostatně pro fanoušky americké odnože power metalu to byl v roce 2011 vcelku příjemný zákusek, který sice nijak neoslnil, ale parta se prostřednictvím alba alespoň sehrála a zjistila, že do budoucna to celé má smysl.

Letos, tedy čtyři roky po předkrmu, přichází pětice s metalovým uragánem, který překonává i brutálně nejuznávanější zápis jejich minulosti – „Symbol Of Salvation“ z roku 1991. Sešlo se zde zkrátka úplně všechno a „Win Hands Down“ je pro mne nejlepším albem diskografie ARMORED SAINT. Zcela vážně. Někdy je zkrátka dobře pečlivě vše opracovat a hlavně nespěchat. Ať už dílo rozebírám z kterékoliv strany, nemám nic, co bych mu vytkl, je poznat, že zde zapracovaly zkušenosti a nadhled, takže si pánové svou chvíli nenechali protéct mezi prsty a prostě v klidu a stranou většího povyku stvořili vynikající metalové dílo, které je naprosto dokonale charakterizuje a využívá všech jejich silných stránek.

Základem tedy byla znamenitě připravená kapela plná osobností, vždyť nejen John Bush, ale i Joey Vera nebo Gonzo Sandoval, stále patří mezi výrazné persony zaoceánské scény, dále pak chuť po tvorbě nové hudby, po hraní a skládání, která se na desce projevila absolutně neprůstřelnou sadou devíti siláckých hymen nabušených nápady, mezi kterými zde nenalézám jedinou slabší položku. Smekám před produkcí Joeyho Very, kterému asistoval Bill Metoyer, před živelností dotaženého díla, jenž se dostává na svět díky Slagelově metalovému srdcařství a značce Metal Blade. Deska zní velmi vitálně, svěže a současně, a to i přesto, že reprezentuje hudbu, která byla nejvíc v kursu zhruba někdy před čtvrtstoletím. Tohle však nehraje žádnou roli, zvlášť když se ARMORED SAINT nesnažili docílit modernosti změnou svého stylu, ale naopak setrvali na svém, pouze opatřili tohle ryzí metalové dílo aktuálním zvukem. Power metal pro 21.století! Napadá mi zde paralela s kapelou SANCTUARY, které se minulý rok podařil také podobně mistrovský kousek.

Desku odstartují dva energické vály v rychlejším tempu – titulní věc „Win Hands Down“ a „Mess“, ve kterých John Bush prokazuje jak mimořádným zpěvákem je a to i ve svých dvaapadesáti letech, kdy řada pěveckých kolegů a vrstevníků již paběrkuje. Co by za podobné skladby dnes dali kupříkladu METAL CHURCH, že? Jeho hlas se zde ukazuje v takřka životní formě a svou sílu a průraznost nevědomky přizpůsobuje tvrdšímu a dynamičtějšímu zvuku dneška. Oba songy mají mimořádný tah na branku a oplývají jak skvělými výkony všech zúčastněných (vynikající je letos kytarový tandem Jeff Duncan a Phil Sandoval), tak mají rovněž nemalé hitové ambice. Pokračuje se však dál ve velkém stylu, dokonce bych řekl, že s třetí a čtvrtou skladbou přichází absolutní vrchol nahrávky, protože jak „An Exercise In Debaucherry“, tak chytlavá „Muscle Memory“, předvádějí power metal té největší jakosti. Ubralo se zde sice na tempu, ale oba songy se rozepínají do širšího spektra nosných vyhrávek, jsou mohutnější, bohatší a díky své melodice, refrénům a kytarovým sólům jsou dokonalým hymnickým metalem, schopným notně hnout emocemi fanoušků. Přesně díky podobným skladbám považuji tuto větev metalové hudby za mou srdeční záležitost.

Přes znovu trochu svižnější song „That Was Then, Way Back When“ se dostáváme k pravé metalové hitovce „With A Full Head Of Steam“, kterou pohání parádní kytarové laufy a Bushův mohutný hlas se zde střídá z hostující roštěnkou Pearl Adry, tak trochu hlasově připomínající Litu Ford. Zajímavostí této skladby je, že se jedná o jedinou položku na novince, na které se skladatelsky podílela celá kapela, ostatních osm songů je  výsledkem spolupráce dvojice Vera/ Bush. Skladba „In An Instant“ pro mne možná reprezentuje to nejproměnlivější a nejvzdušnější, co je zde ke slyšení. Skladba útočí až z druhého plánu a startuje akustickou fází, ze které postupně graduje. Odhaluje však svou bezbřehou krásu až po několika posleších. Sice nejde o bůhvíjak průrazný vál, ale party, co song utvářejí, jsou natolik zajímavé, že jej řadím rovněž k tomu lepšímu. Pochmurná balada „Dive“ možná připomene svým oparem nostalgie a zdachmanou grungeovou atmosférou anthraxovský song „Black Lodge“, ale z mého pohledu je tohle možné považovat pouze za pochvalu. Stejně jako tomu bylo u ANTHRAX, i zde John Bush v pomalé písni exceluje a kapela platí za ten nejlepší možný doprovod jeho fenomenálnímu hlasu. Svižná „Up Yours“ je pak další razantnějších položek a výbornou tečkou zřejmě zatím nejpovedenějšího metalového alba letošního roku. ARMORED SAINT se předvedli v plné parádě a potvrdili, proč se o nich mluvilo již od poloviny osmdesátých let pouze v superlativech, tohle je skvělé metalové album od skvělých muzikantů, kteří navíc tvoří výborný tým a mají dostatek zkušeností na to, aby svými přednostmi zbůhdarma nemrhali.

A teď v závěru konečně odpověď na otázku, proč se mi tahle nová deska zdá lepší než památná jízda „Symbol Of Salvation“? Protože album z roku 1991 sice vlastnilo nějakých šest absolutních pumelic („Reign Of Fire“, „Last Train Home“, „Burning Question“ a jiné), ale ruku na srdce, bylo také na několika místech vystláno nějakou tou vatovitou položkou, kdežto zde nic podobného nehrozí. ARMORED SAINT prostě zaslouží respekt! Dlouhé rozhodování mezi devadesáti procenty a stoprocentním absolutnem jsem nakonec uzavřel s lehkým odstupem, ale Brian Slagel je patrně u vytržení.

21.06.2015	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz