ART OF ANARCHY - Art Of Anarchy

80%

Svěžích rockových nahrávek, které respektují staré postupy, ale přitom působí moderně, je každým rokem méně a méně. Jedna taková vyšla zrovna letos a i přes poměrně nabušenou sezónu plnou velkých jmen se drží mého přehrávače jako klíště. Navíc právě tento obecně pojmenovávaný - superprojekt - měl o něco snazší startovní pozici než většina odboček více čí méně zavedených jmen. Pokud bych nebyl velký fanda Bumblefoota, pravděpodobně bych se dostal k debutu prostřednictvím bulvárních prohlášení. Ty vedl poměrně zaníceně dnes již bývalý zpěvák Scott Weiland a celý projekt tak poslal do kytek dříve, než vyšlo samotné album. Jinak kapelu doplňuje baskytarista od DISTURBED John Moyer a bratři Vottové (bicí a rytmická kytara). Už jistě chápete, že hovořit zde o nějaké superskupině, jak se často objevuje v předních zahraničních médiích, prostě není možné. Tohle bych si prosím ponechal na jiná překvapení, kterých v letošním roce vyjde hned několik.

Rozhodně to ale nesnižuje výsledný produkt, který se prostě nadmíru povedl. Energický hard rock v podání ART OF ANARCHY se velmi rychle vryje pod kůži, a ačkoliv je celé album drženo spíše ve středním tempu, nevybavuji si moment, kdy bych se nudil. Deska je skvěle zvukově ošetřená, což mě u Bumblefoota nepřekvapuje. Překvapilo mě ale, s jakou lehkostí se oprostil od svého svérázného stylu hraní. Jeho poslední řadovka „Little Brother Is Watching“ je sice zaměřena velmi rockově, ale zde se hlavní kytara pasovala do role, která se dá s naprostým klidem srovnat k takovým velikánům, jako je třeba Slash. Najednou do výsledného puzzle krásně zapadá právě Bumblefootovo angažování u současných GUNS N‘ ROSES, což nezmiňuji jen jako úmyslné nasrání lidí, kteří nejsou schopní akceptovat Axlovu novou kapelu a směřování. Ron Thal, jak zní kytaristovo pravé jméno, je prostě chlapík s neuvěřitelnými schopnostmi, ale také hrou s velmi rozmáchlou diverzitou žánrů. Stejně si ale myslím, že by deska byla poloviční, nebýt zásadního podílu problémového spratka Weilanda. Jak jinak si vysvětlit chování, kdy na jednu stranu dostaneme skvěle nazpívanou desku, na které člověk strávil určitě více času než je průměrná doba návštěvy hospod hollywoodských celebrit a vzápětí obdržíme prohlášení, že Scott nebyl nikdy členem kapely a své party nazpíval někde v koutku, když zrovna neměl do čeho píchnout. Ať je to jak chce, lepší propagaci by si mohla přát i mnohem větší a zavedenější jména.

Ale zpět k hudbě. Každá píseň má své místo a tak je velmi složité vypíchnout ty nejlepší momenty. Nečekejte žádné rozmáchlé kompozice, od počátku se cílí na úderné rockové skladby, které jsou tu a tam proloženy melancholickými momenty. Tou nejlepší vybrnkávačkou je zcela určitě singlová „Till Dust Is Gone“. Jasná ukázka faktu, kdo táhne celý projekt do nadpozemských výšin. Já prostě nemám nejmenší problém přirovnat tuto věc k tvrdší a ne tak ambiciózní „Chinese Democracy“. Scott a Axl mají podobné rysy, navíc Bumblefoot působí v obou partách a kdo tedy bude pečlivě hledat, najde i různé doplňky v podobě orchestru a všemožných digitálních doplňků. Krom toho všeho je v některých písních patrný příklon k heavy metalu. Třeba moderně znějící „Time Every Time“ s kňourajícím Weilandem nebo „Superstar“ s hororovým záčátkem, kde si Bumblefoot střihl hlavní riff po vzoru Zakka Wyldea. 

Přemýšlím proč nejít s hodnocením výše, ale ono to má vlastně celkem jednoduché vysvětlení, fanoušci STONE TEMPLE PILOTS, ALICE IN CHAINS, VELVET REVOLVER a snad i DISTURBED tohle všechno už slyšeli a nejedná se tak o žádné šokující překvapení. Je to vlastně jen zatraceně dobrá deska.

22.07.2015	Diskuse (4)	Kropis kropacekmichal@gmail.com