ARTILLERY - Legions
Možná to bude znít po předešlém zakolísání s nepříliš povedenou deskou „My Blood“ nadneseně, ale v současnosti mám pocit, že Dánští veteráni zkrátka nestárnou. Novinka „Legions“ má všechny předpoklady, stát se jedním ze stěžejních děl jejich diskografie. Jde o jejich již třetí desku od comebacku z roku 2005 a celkově pak sedmou. Není žádným tajemstvím, že současní ARTILLERY se kloní spíše k power metalovému výrazu, jenž
charakterizují zejména zdrcující kytarové riffy bratří Stützerových, celá řada
bombastických, v mnoha případech exoticky působících (zde třeba skvělá „Dies Irae“), vyhrávek a sól, ale rovněž také o něco
melodičtější zpěvové linky než tomu bylo kdysi dávno v době o něco více thrash metalové, a za které je zde poprvé zodpovědný nováček u mikrofonu - Michael Bastholm Dahl. Je to právě jeho hlas, co vydatně občerstvuje urputně metalový projev Dánů.
Vlastně bych je dnes stylově přiřadil zhruba někam k německým RAGE z doby před nějakými dvaceti, možná i více, lety. Oproti znamenité Peavyho partě by se však muselo, co se týče zejména tvrdosti, o trochu přišlápnout na pedál. Nahrávce na druhou stranu nechybí patřičná atraktivita, která je zde dávkována prostřednictvím refrénových nájezdů a chórů.
ARTILLERY vletí do nahrávky s patřičným nasazením, takže již dva úvodní vály, jmenovitě „Chill My Bones, Burn My Flesh“ a „God Feather“, sešrotují všechny současné zástupy plagiátorů jako nějaké směšné soušky. Oběma skladbám nechybí údernost, zemitost, ani přímo úměrná dávka bombastu. Od třetí položky, tedy titulní skladby, se dočkáme dokonce i nějakého toho hitu. Právě titulní song je majákem celé nahrávky. Melodická power metalová hymna není žádným popěvkem vykleštěnců, ale řádně chlapácké metalové pozdvižení. Z dalšími songy si veškerý entuziasmus thrashových dědků udržuje solidní laťku, takže srdce pamětníkovo může pouze zaplesat.
Myslím, že celá řada postarších kapel, které by mohli s ARTILLERY stylově tak trochu souviset, jim může tohle nové album jenom závidět. Mám na mysli všechny ty legendární kapely, které se ještě zcela nerozhodly, zdali budou pokračovat na půl plynu, na plný kotel, a nebo jestli budou vůbec pokračovat. Teď mluvím o kapelách typu METAL CHURCH. Dánové letos zaskočili i mne, tedy někoho, kdo staromilské žánrovky hodnotí vcelku střízlivě. Velmi povedená sada poctivého metalu staré školy, jenž si navíc udržuje všechny dobré věci z minulosti a ještě k nim přidává současný zvuk a feeling, zkrátka a dobře - deska pro všechny co u své oblíbené hudby setrvávají dekády.
| 25.12.2013 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
