Asi jsem nikdy netoužil být jsoucnej

Je otázka, do jaké míry člověku vůbec vyhovuje „bytí“. Jestli mu spíše než posouvání hranic vlivem vlastních aktivit a následné prožívání nevyhovuje zkrátka jen pozorování okolního dění a představa prožívání toho všeho z bezpečné vzdálenosti. Sám u sebe jsem se dopátral k faktu, že můj je možná opravdu ten druhý případ. Zamyšlení nad tématem mne napadlo náhodně, během rychlého a nahodilého komentu ve zdejší diskusi, následkem čehož jsem si uvědomil, že bych vlastně nikdy nemohl být „beatník“, že stát plně a uvědoměle ve víru dění a ovlivňovat jej pro mne vlastně značí velký diskomfort. A výstup z komfortní zóny jak známo bolí, hodně bolí. Je to jako nikdy nechtít založit kapelu a přesto hudbu dlouhodobě milovat nade vše. K tomuhle umění chovám vážně obrovský respekt a nikdy mne ani nenapadla ta verze, že bych se jej mohl naučit na uspokojivé úrovni hodné veřejné prezentace. O tom jsem ale mluvit nechtěl.

Člověk za život projde množstvím událostí a situací, které mu připadají v daný moment důležité, i když na ně postupem času třeba i zapomene. Stejně tak však zažije i třeba malé příběhy, které se v kontextu života nakonec jeví jako hlubší a zásadnější, a na tyto momenty, přes svou původní banálnost, naopak nikdy nezapomene. Vlastně se stanou vyobrazením celého jeho pozdějšího fungování.

V pěti letech jsem absolvoval jednu ze svých prvních návštěv bazénu. V roce 1980 fungovaly v Plzni městské lázně, honosná budova z dvacátých let minulého století stojící na nábřeží u řeky Radbůzy, která nyní dlouhodobě chátrá, ale to je už jiný smutný příběh. Protože bazén na Slovanech tehdy ještě nestál, obvykle se jezdilo sem. Máma tam tehdy vzala mě i o rok mladšího bráchu. Oba jsme byli ještě v předškolním věku. Nikdo z těch dětí kolem nás neuměl plavat, ani my ne, ale tehdy se s nikým nikdo moc nepáral a tak nás naházeli do bazénu, v místě kde jsme vystačili, a nechali nějaké lektory, ať nás prostě učí se zžívat s vodou - splývat a celkově mít vodu rádi. Nikdo z rodičů opravdu tehdy nebyl ve vodě. Vedoucí toho dětského kursu tam měl k ruce syna, o něco staršího kluka než jsme byli my, a ten tam fungoval jako takový katalyzátor těch hodin. S excentrickým výrazem, podobným současnému skvělému fotbalistovi Viktorie Lukáši Červovi (mimochodem, tohohle týpka fakt uznávám), nám chrstal vodu do obličeje, strkal nám hlavu pod hladinu a celkově nenechal nikoho na pokoji. Dokážete si představit, jak asi v dětství vypadal baskytarista od RED HOT CHILI PEPPERS Flea? Tak přesně takhle „hardcoreově“ tenhle „jsoucnej“ týpek vypadal a ještě se u toho zle šklebil.:-) Fakt jsem se ho bál. Kdo by se v pěti letech nebál sedmi či osmiletýho divoce se tvářícího kluka, že jo? Stalo se to, že zatímco můj mladší bratr v bazénu zůstal a postupně se ve čtyřech letech naučil plavat, já odtamtud po asi dvou hodinách utekl a dál jsem ty hodiny plavání jen pozoroval ze sedačky na boku bazénu. Zkrátka po dvou hodinách už mne do té vody nikdo nedostal. Plavat jsem se naučil až o dva roky později, v sedmi letech, v létě na rybníku a s mnohem větším klidem okolo sebe. Zkrátka jsem na tuhle věc potřeboval úplně jiné kulisy, jiné prostředí, jiné lidi kolem sebe. Když se v druhé třídě jezdilo do školního bazénu, což byl ročník 1982/83 , už jsem plavat automaticky uměl, o tom jakou cestu jsem však k této dovednosti absolvoval, jsem si nechával pro sebe.

Výstup téhle úvahy možná není ani takový, že na mne se opravdu musí jinak. Speciální zacházení jsem nikdy nevyžadoval, ale je pravda, že onu hektiku a kolektivnost jsem nikdy neobliboval a rád jsem si užíval klídek a samotu někde stranou. Jakmile je něco hromadného, jdu od toho raději pryč. Ten výstup zní spíš takto: Člověk by se nikdy neměl přemáhat a být součástí prostředí, které mu v každém aspektu věci bytostně nevyhovuje!

08.03.2025	Diskuse (0)	Stray