ASMODEUS - Oko Horovo

90%

Z aprílové žertíku se k radosti mnoha fanoušků naprosto neočekávaně vyklubalo řadové album ASMODEUS. Ostatně právě tahle klatovská stálice, která, ač náleží ještě k oné silné generaci tuzemských metalových kapel pamatujících rozvolnění společenských poměrů na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, v posledních letech úžasně skladatelsky zraje, což potvrzuje i tímto, údajně velmi spontánně zhotoveným materiálem. Po hodně ambiciózním konceptu „Past na Davida Kleinera“, který přinesl příběh moci, zkaženosti, korupce a svodů současné doby, jenž se mimochodem dočkají odplaty, a do jehož realistických kulis bylo i pro nejednoho metalového psychologa radost se dostávat, zde máme další dílo - „Oko Horovo“. To nás sice svou lyrikou zavádí úplně jinam, konkrétně do mysteriózních hájemství Starověkého Egypta, ale kvalitu si kapela drží nadprůměrnou i po třech letech.

Nové dílo je tak lákavé v mnoha svých aspektech, ať už jde o textovou stránku, či propracovanou (nikoliv však samoúčelnou) instrumentální složku po většinou sloužící výhradně ku prospěchu skladeb. Když se trochu pozastavíme nad obsahem týkajícím se starověké mytologie, řada zde abstraktně zmiňovaných úkazů, hrozeb, nebezpečenství a všudypřítomného či nekontrolovatelně se šířícího zla, by se mohla metaforicky vztáhnout i do naší, právě probíhající a stále neklidnější epochy, což je poznat už od úvodní vypalovačky „Smečka prince Šavlozuba“, jenž působí jako stahující se mračna nad krajinou, či tanec bestie před úderem. Netuším, jak to s volným konceptem novinky opravdu bylo kapelou míněno, zda-li má dílo význam pouze v rovině mytologické, nebo jestli je cíleno i na věci aktuální. Faktem zůstává, že na klidu dnes mnohým nepřidá, když si uvědomíme, že se do čela mnoha států světa postupně dostaly ne zrovna bezproblémové figury.

Znovu fascinuje široká obrazotvornost dvorního textaře Jana Petrička i schopnost lídra Miloše Bešty jeho verše zapasovat do melodických linek a různých harmonií songů, které se zde plynule vrství, aniž by celý koncept působil přeplácaně. Songy jsou zhotoveny do podoby jakýchsi vyšívánek, ze kterých je znát ona pečlivá práce a neuspěchanost. Kapela dbá na to, aby písně nebyly příliš komplikované a zároveň aby neztrácely ze svého varovného obsahu, a já (i díky oněm textům) mohu potvrdit, že současná tvorba klatovských mne po umělecké stránce v pohodě vynahrazuje to, co už asi pětadvacet let postrádám na hudbě tzv.tuzemské metalové jedničky ARAKAIN a sice hlubší obsahové ukotvení, barvitost a celkový umělecký přesah.

Má černou krev - nervy ze železa

A místo srdce jenom střepy skla

Má dlouhý vous - oči hrdlořeza

A z tlamy žluč právě vytryskla

(Smečka prince Šavlozuba)

Vlastně jde tentokrát o přímočařejší materiál, protože songy si převážně drží kratší stopáž i chytlavý tří až čtyřminutový formát. Desce velmi sluší její temný, dark-metalový zvuk a ona již výše zmíněná kytarová propracovanost, té se klatovští ani letos nevzdávají. Když tvrdím, že je nahrávka přímočařejší a více písničková, pak tím rozhodně nemyslím, že by technickou a aranžérskou stránku věci kapela podcenila, právě naopak, vše je do detailu vypulírované a většina zpěvových linek i refrénů je doprovázena podpůrným kytarovým tancem rozněcujícím v materiálu stále nové žhavé jiskry.

ASMODEUS se povedlo přijít s další nahrávkou, která v sobě spojuje, jak jejich písničkovější a vesměs melodické chutě, tak samozřejmě onu stránku progresivity a umělecké náročnosti.  Song „Parazit“ platí za parádní hitovku po vzoru temných metalových legend TIAMAT či PARADISE LOST, byť se zde Miloš Bešta hlasově snaží znít spíš jak onehdy Aleš Brichta (ostatně ona variabilní hlasová prezentace umožňující kapele pracovat jemně s atmosférou je velmi silnou stránkou hudby ASMODEUS), a já se tak během slok této skladby neubráním v obýváku hodit levou nohu na gauč, jakoby to snad byl imaginární pódiový odposlech. Všemi skladbami se táhne opar zlovolné mysterióznosti a lidským mozkem takřka nepochopitelného fatalismu, o čemž svědčí, jak text další zdejší chytlavé jízdy „Kniha mrtvých“, která si pohrává s tématy nastíněnými v díle H.P.Lovecrafta, tak zběsilý thrashový nářez „Prokletí Sodomy“ patřící k vrcholům alba.

Tam v ruinách 

Spí veleměsto Ur

To hnízdo slepých ještěrů

Kde minuta je tisíc let

Kde čas je mrtvá váha

Kde je tak lehké zešílet

Za zvuků tupých úderů

(V ruinách města Ur)

Nejsvětlejší moment nahrávky přichází s rozevlátým valčíkem „666 očí satanových“, kde se frontman nevyhne, na podkladě tklivých vyhrávek, jisté skoro až bláznivé rozjařenosti. Určitá část textu („…a dítě saje v pomalém rytmu dál“) pak už jen nutně navodí u posluchače blažený úsměv a úlevnou spokojenost. Jenže z celé té sluncem ozářené blaženosti a pozitivity jej záhy opět probere vynikající prog-metalový triumvirát „Midas“, „V Ruinách města Ur“ a „Černé vody Ninive“, jenž vše navrátí do mrtvolných bažin Nilu nasáklých krví umírajících armád, a tak tento metalový příběh ve svých temných scenériích nachází nekonečné zalíbení, aniž by jej bylo třeba jakkoliv vygradovávat či doslovně ukončovat, protože čas ve vztahu k umění opěvujícím temnou mytologii skutečně žádnou podstatnou roli nemá. ASMODEUS se zkrátka za neuvěřitelně krátkou dobu tří měsíců podařilo nahrát dílo, které se může s mnoha jejich alby minulosti poměřit a i ta „Past na Davida Kleinera“ není zas až o tak moc nadupanější (pravda, o trochu ano), aby bylo třeba mluvit v souvislosti s novinkou o zklamání. Z mého pohledu další povedené album.

18.04.2017	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz