AT THE DRIVE IN - in.ter a.li.a
Současná hektická doba, ve které je navíc hudebních jistot jako šafránu, návratům vlastně vcelku přeje, bez ohledu na to, za jak dlouhou dobu se ten který volnomyšlenkář odhodlá vylézt z brlohu, aby si připomenul dobu svého divokého mládí a rebelie, a tak se k potěšení mnohých rozhoupali k činu i hispánští Texasané AT THE DRIVE IN, kapela, která na přelomu milénia definovala emotivní hardcore svým nejúspěšnějším a v pořadí třetím albem „Relationship Of Command“, po kterém však došlo mezi pěticí hudebníků k roztržce a ukončení činnosti. Jak známo, dva členové Cedric Bixler Zavala a Omar Rodriguez-Lopez si krátce na to založili své THE MARS VOLTA, kapelu celou dekádu experimentálně blouznící a vyžívající se v dlouhých surrealistických retro tripech, zatímco zbytek účinkoval pár let pod názvem SPARTA s mnohem surovějším výrazivem a rovněž menším dopadem na post-levičácký hudební svět a odezvou té samé posluchačské obce. Už pár posledních let spolu však koncertně AT THE DRIVE IN znovu účinkovali a letos tedy dochází na realizaci comebackové desky, která vychází pod tajuplným názvem „in.ter a.li.a“.
Na rozdíl třeba od švédských neo-hardcore reaktivátorů REFUSED, kteří jsou rovněž považováni za legendy, které se před dvěma lety vrátily na scénu s albem „Freedom“, jasně reflektujícím změny ve svém stylovém výrazivu a jistý posun žánru, se AT THE DRIVE IN nesnaží někam posouvat a měnit zavedené věci. Na rozdíl od REFUSED však Američané působí i po svém návratu tak, jakoby novinku a předchozí desku nedělilo oněch sedmnáct let neexistence, ale třeba jen čtyři roky oddechu nutného k načerpání nezbytně potřebných sil. Z mého pohledu jde o sázku na jistotu, díky které se kapela šikovně vyhnula zklamání skalních a všech, co na ní dokázali celou dobu čekat, na druhou stranu excentrická sbírka se zřekla i možnosti absolvovat nějaký dobrodružnější příběh a z toho vyplývající různorodost. Jsou to zkrátka oni, ale ne tak překvapující a živelní jako kdysi.
Předně je třeba říct, jakkoliv je „in.ter a.li.a“ vzdálena slabému provedení a po celou svou délku si udržuje frenetický ráz, divokost a typicky rozervaný charakter někdejší hudby AT THE DRIVE IN, že v rovině skladatelské a kompoziční neočekávanosti na svého albového předchůdce nemá. Kapela si znovu libuje ve vražedných emotivních výpadech, změnách temp, zmatečném komíhání a buduje v písních to, co jí vlastně od pradávna utvářelo a šlo ze všeho nejlépe, tedy všeobjímající atmosféra neklidu, která je už dávno pro jejich výpovědi alfou i omegou, ale nejsem si jist, zda-li jim bude naslouchat stejný počet fans jako onehdy. Celé to dnes zkrátka působí tak, jakoby jste tu hudbu už dávno někde slyšeli a znali.
Ono vlastně těch sedmnáct let není zrovna krátká doba, a tak si prostě myslím, že AT THE DRIVE IN se vrátili spíš pozdě, což má zjevně vliv na výsledné vyznění nových písní, které zavrhly potenciální možnosti oslovení širšího počtu fans. Ostatně právě fanouškovská základna je nyní prostě chabější, než kdyby se kapela dala znovu dohromady třeba před dekádou. I když mám poslední roky pocit, že je to celé vlastně úplně jedno, protože nějaká novátorská, navíc rocková, hudba stejně zajímá stále méně a méně lidí. Osobně totiž návrat na scénu po dvou a více dekádách považuji za zvrhlost, protože, buď má člověk chuť určitou hudbu dělat naplno a činí tak, a nebo prostě nemá.
| 13.07.2017 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
