AT THE GATES - The Nightmare Of Being

90%

Jak si uchovat vlastní letitý výraz a přitom tvorbu opatřit novými neoposlouchanými prvky? Otázka, kterou si pravděpodobně velmi často kladl švédský kvintet AT THE GATES před nahráváním své aktuální řadovky „The Nightmare Of Being“. Současný umělecký posun se kapele opravdu povedl a ani nemusela moc měnit své osvědčené receptury, tedy alespoň ne zgruntu. Nikdo rozhodně nemůže říct, že by se seveřané na novince vzdali svých stylových zásad, přesto materiál působí obdivuhodně svěže a oplývá řádnou porcí neočekávaného nadhledu. Dříve stylotvorní AT THE GATES, kteří v první polovině devadesátých let definovali parametry melodického death metalu skandinávské provenience, letos zachovali svým skladbám pověstnou nadupanost, ovšem dokázali do nich také umně implantovat netradiční pasáže, se kterými jejich tvorba dosud neměla nic společného. „The Nightmare Of Being“ je bezesporu nejpestřejší a z mého pohledu možná i dramaturgicky nejzajímavější deskou AT THE GATES vůbec. Celou věc se strašidelným, krvavě rudým panoramatem na obale bych nazval fajnšmekrovským úkrokem stranou, který Švédům svědčí.

Pokud vám kdysi učarovala strhující řevnivost milníku „Slaughter Of The Soul“ a nechtěli jste od AT THE GATES poslouchat nic jiného než podobné palby plné vysokých temp a nařezaných riffů, pak dost možná budete z novinky v rozpacích, byť ta se rozhodně nevzdává pro kapelu typicky rozhořčeného nastavení. Ze struktury jednotlivých skladeb je patrné, že se hudebníci chtěli vyvarovat očekávaného mustru, na druhou stranu je znát, že touha po agresi z nich nikam nevymizela. Spíše bych řekl, že některé ze skladeb byly vystavěny z pasáží, ve kterých se propojil typický projev Švédů se zvláštně atmosférickými úseky přicházejícími z jiných žánrových oblastí. AT THE GATES svůj pevně daný směr pootevřeli novým vlivům, které je ve své decentní míře obohatily, a tak stvořili svůj „Renewal“. 

První dojem příchozího posluchače může být ten, že je zdánlivě většina věcí při starém. Tomas Lindberg od začátku zaníceně vyje, rytmika Jonas Björler/ Adrian Erlandsson má v sobě stále onen tlak a majestátnost a i krvežíznivé riffy sekyrnického dua Martin Larsson/ Jonas Stalhammar se vykazují nespoutaným naturelem. Jenže je to možná dojmem z prvních, vesměs drtivějších a rychlejších pecek. Když se však po chvíli na celé to dění začínáte soustředit, zjišťujete, že přichází na scénu skladby, které jsou trochu jiné, působí strukturovaněji a jejich progrese nevězí ve vyšší míře ekvilibristiky a zahraných not. Právě naopak, k hardcoreově na kost ohlodaným pasážím přibývají nečekané orchestrální a post-metalově náladotvorné závoje. Určité songy rázem nehrají prvoplánovou hru a příjemci tak přítok zdobících ingrediencí dochází až s odstupem.

Vysokorychlostních temp zde (počínaje třetí titulkou) ubývá a základ hudby AT THE GATES již nevězí v slayerovsky stavěném nářezu, nic než agresivních riffech a rychlých tempech. Skladby uprostřed alba procházejí širší škálou prostředí a souběžně s výraznějším groovem se v nich dostavují atmosféričtější úseky, které jsou schopny vymalovávat zajímavé zvukové scenérie, jakkoliv jsou tyto motivy míseny s agitačně rozohněným Tompovým projevem. Ať už jde o komornější tónohru kytarového dua (např. post-rockově rozvážná „Cosmic Pessimism“ s nesmírně coolovou a sexy instrumentální linkou ve svém jádru, navíc souběžně doprovázenou charismatem Lindbergova mluveného projevu), využití smyčcové orchestrace podtrhující skličující nálady (asi nejmajestátnější kus „The Fall Into Time“) nebo dokonce jazzová preludia hraná dechovými nástroji (náladotvorná erupce „Garden Of Cyrus“), jde o velice charismatické momenty, které dělají desku poněkud jinou. Jinou a zajímavou.

Skladby se samozřejmě dělí na ty tradičnější, které ctí historický kontext göthenburské scény (dost podstatným způsobem se to týká ústřední riffojízdy „The Paradox“), a na ty, které odhalují novou nespoutanost skrze pozvolné orchestrálnější motivy (výše v předchozím odstavci zmíněné songy). Ale to není zdaleka všechno, svým způsobem je netradiční již hardcorový rytmus v divoce rozjeté úvodní vypalovačce „Spectre Of Extinction“, která se po zajímavém akustickém úvodu přelije ve strhující (až blackově sáňkovitá) tempa, s dokonale nasupeným Tompou stojícím v kontrastu k několika kouzelným melodiím kytarových sól LaRoqueovského typu. 

Prolnutí post-metalové valivosti s někdejším stylem švédským matadorů přináší rovněž titulní kus „The Nightmare Is Being“, což je nepříliš rychlá, o to však tíživější záležitost. Doom-metalová pošmournost, výrazný groove i posmutněný klavírní part, to vše je součástí další zvláštnůstky „Cult Of Salvation“. Jednou z nejzajímavějších položek na seznamu je dle mého úchvatná řežba „Touched By The White Hands Of Death“, což je velkolepá melo-thrash/death vřava moderního a nabušeného střihu. Tohle je, stejně jako v případě „The Paradox“, dokonalá nadvláda, kdy AT THE GATES stále potvrzují vůdčí žánrové postavení i skutečnost, že mohou být stále inspirací mnoha extrémním metalovým uskupením. Ve výsledku dostáváme špičkové žánrové řemeslo nepopírající minulost AT THE GATES, avšak s nezanedbatelným množstvím invence a obohacující nadstavby.

14.07.2021	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz