AUDREY HORNE - Devil´s Bell

70%

Norští AUDREY HORNE již patří mezi stálice současné evropské scény a jedny z mistrů hardrockového a heavymetalového retra. Na své nové desce „Devil´s Bell“ poměrně atraktivním způsobem resuscitují ducha první poloviny osmdesátých let a to skrz skladby, které je usvědčují z náklonosti nejen k tehdejší Nové vlně britského heavy metalu, ale i k okázalejšímu americkému proudu nástupu Hard N´Heavy do popředí zájmu fanoušků hudby. Dovolím si zde možná nečekanou úvahu. Během srovnání s nesporně úspěšnějšími a slavnějšími Švédy GHOST nevidím žádný důvod, proč bych si měl myslet, že tvorba AUDREY HORNE nějak zaostává. V podstatě mezi oběma kapelami vidím docela zásadní příbuznost, ovšem s jedním „malým“ rozdílem - Forgeho bezemotivním maskám se o dost více daří ucelovat „obalové prvky svého produktu“, ať už mám na mysli marketingovou stránku věci, nebo složky, prostřednictvím kterých je kypřen sound, mísící rock a metal s orchestrací i popovou vábivostí. Naproti tomu AUDREY HORNE rozehrávají úspornější hru stran sebeprezentace a rovněž jejich skladby se až tolik nezaměřují na orchestraci a aranže, jsou více spjaté se skutečnou podstatou svých inspiračních předobrazů, kterým tímto vzdávají hold. Kouzlo AUDREY HORNE vězí mimo jiné i v gruntovnějším pojetí kytarových partů, tedy základní složce skladeb. Zajímavě se mě jeví zjištění, že i po stránce melodiky není možné ani jednu z těchto dvou kapel výrazně předsadit.

Aktuální materiál „Devil´s Bell“ sice nepřináší do ranku heavymetalové hudby vůbec nic nového, ale i tak na mne působí zdařilým dojmem. Zručným způsobem totiž navozuje náladu osmdesátých let, skrz pohodově poslouchatelné a melodické skladby plné kytarových trilek a heroismu. Jde po všech stránkách o sympatickou poctu jedné poměrně významné éře rockových dějin, zvlášť když songy oslavují opravdové žánrové legendy. Ducha mladičkých IRON MAIDEN je zde možné rozpoznat v případě bujaré instrumentálky „Return To Grave Valley“, ale také v souvislosti se zdobnou titulní skladbou „Devil´s Bell“. Rozevlátá halekačka „Ashes To Ashes“ naopak míří svou náladou k břehům USA poloviny osmdesátých let. Její glam-metalový naturel nelze popřít a výsledek mě osobně evokuje asi nejvíc kapelu DOKKEN. Pocta Philu Lynnotovi z THIN LIZZY je zde vysochána do útrob svižného válu „Animal“ a třeba reminiscence na vrcholné časy Ronnieho James Dia snadno zaznamenávám v případě skladby „Break Out“, která je nápadně ovlivněná vypalovačkou „We Rock“ z repertoáru DIO.

Nachází se zde i skladba „Danse Macabre“, svým názvem připomínající někdejší velký hit právě Forgeho GHOST, u ní rovněž mohu potvrdit velký hitový potenciál, ačkoliv AUDREY HORNE v sobě nemají onu popovou vstřícnost a jejich hitovost vychází výhradně z metalových hájemství. Důležité je, že své předobrazy a vzory norská kapela až tak okatě nevykrádá, čehož je docíleno především civilněji pojatým hlasovým projevem frontmana Toschieho, který bez přehnané náklonosti k vypjatým ječákům, uceluje všechny vlivy do semknutého zvuku AUDREY HORNE. Tahle kapela mě dává smysl už jenom tím, že ve svém repertoáru kvalitní songy prostě má.

05.05.2022	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz