AUGUST BURNS RED - Guardians

60%

Energická metalcore parta AUGUST BURNS RED z americké Pennsylvánie se na scéně pohybuje přibližně patnáct let a za tu dobu stihla úctyhodných devět alb. Jezdí pravidelně světová turné a objevuje se i na větších festivalech, což všechno dohromady znamená obdivuhodný kus práce a zvýrazněné jméno jak v Americe, tak v Evropě. Bohužel smutná stránka věci je, že byť je kapela aktivní a zcela evidentně maká, tak se hudebně za ty roky nikam neposunula.

Poslechnete-li si alba „Constellations“ (2009), „Leveler“ (2011) a třeba „Phantom Anthem“ (2017) naleznete pouze minimum rozdílů. AUGUST BURNS RED jsou prostě až zarážejícím způsobem konstantní. Když ponechám stranou vánoční kolekci „Sleddin Hill“(2012), kterou osobně za řadovku ani nepovažuji, tak jsou všechna alba téměř stejná. Hudba obsahově není špatná, takto drtivou masáž lze považovat v oboru za lepší průměr, nicméně fakt, že hoši hrají stále to samé dokola, jejich snažení značně devalvuje. Hudební historie sice ukazuje, že tento způsob prezentace nebrání umělci v úspěchu, nakonec dost metalových legend si s nějakým vývojem hlavu neláme, v případě ABR si však myslím, že to neprojde a pokusím se vysvětlit proč.

AUGUST BURNS RED odjakživa stavěli na fest vyhroceném, tvrdém avšak technickém projevu. V dobách první vlny metalcoru, kdy byl trend mastit přes sebe všechno možné, breakdowny, sóla, thrash, nepravidelné riffy, střídat tempa, rytmy, refrény, sbory, vše neustále naplno, byli Amíci cool. Jenže když tento boom, který je vynesl k určité popularitě, opadl a extrémní způsob vyjádření přestal být moderní, šla originalita/hodnota kapely dolů. Doba se změnila a pro udržení pozic bylo potřeba předložit chytlavé nápady, silné songy, jedinečná alba a nebo svůj projev zkrátka jinak upgradovat, což AUGUST BURNS RED moc nepochopili. Jejich hudba není hitová ani chytlavá. Je komplikovaná, energická, svižná, úderná, líbivá ale ne. Není ale ani nijak srozumitelně vystavěná. Kapela do toho naplno buší, a byť jde o technicky sofistikovaný nářez, už to prostě v současnosti nikoho na zadek neposadí.

Hoši jako by tušili, že zajde-li metalcore, půjdou i oni, staví se zřejmě do role ochránců hodnot, viz název „Guardians“. Za mě jde však o takovou z nouze ctnost. Trochu mi to připomíná staré thrashové borce, kteří také třicet let po sezóně přísahají na svoji poctivost. Jako proč ne, metalová scéna nakonec archaismy miluje, zmlsanému kritikovi ovšem tento přístup nestačí. Od takto zkušené party zkrátka očekávám víc, než jen jednolitou hoblovačku, kdy na začátku každé skladby jde pedál na podlahu a motor se túruje na plné otáčky až do konce. Občas vyhodit kvalt pro zklidnění, zkusit melodii nebo odbočku jinam by dle mého určitě prospělo.

Neříkám, že tu takové momenty nejsou, třeba úvod „Narrative“ či „Lighthouse“ je docela zajímavý. Bohužel nikdy netrvají dostatečně dlouho. Bicí artilerie začne za pár vteřin opět naplno pálit a jakékoli náznaky klidnějších poloh spolehlivě utluče. V tomto ohledu bohužel ale nepomáhá ani zpěv. Frontman má sice silný, pevný hlas, který je pro tvrdou hudbu vhodný, nicméně zde výsledek kazí. Jeho řev by určitě slavil úspěch u čistokrevného hardcoru typu TERROR nebo HATEBREED, v techničtějším pojetí však silový a jednotvárný hlas zakrývá všechny zajímavé finesy a s muzikou se docela tluče. Je to škoda, protože pokud se vám podaří zpěv eliminovat a soustředit se jen na hudbu, zjistíte, že AUGUST BURNS RED svoje nástroje ovládat umí a komplikované party zvládli nadrtit do drážek CD opravdu bravurně.

Výsledek ovšem i přes kvalitní instrumentální výkon a energii působí jako příliš zahuštěný, nepřehledný, ale také neoriginální. Z padesáti minutového alba si zapamatujete možná začátek a zmiňovanou „Lighthouse“, jinak vše splývá v jednu neprostupnou rubanici, která sice na chvíli ohromí, ale vracet se k ní nejspíš nebudete.  

01.06.2020	Diskuse (2)	Sicky