AVANTASIA - A Paranormal Evening With The Moonflower Society

70%

Proč jsem se rozhodl napsat recenzi na novou AVANTASII? Protože „Moonglow“ se mi dost líbilo a líbí pořád. Dokonce si s odstupem času myslím, že se ve své podstatě jedná o euro power/speed progresivnějšího rázu. Po třech letech a covidové přestávce, přímo vybízející ke studiovým orgiím, jsem tudíž očekával další opus natřískaný nápady, jakož i decentními výpady napříč žánry. Jenže první poslech ve mě zanechal spíš rozpaky. Tobias bezpochyby dokáže od epiky sklouznout k pompéznějšímu rock/metalovému písničkářství, nicméně po několika posleších „A Paranormal Evening With The Moonflower Society“ mám pocit, jako kdyby při tom tentokrát uklouzl, pohodlně přistál na zadku, a přesto řval pateticky o pomoc.

Možná však nešlo o pád, ale jen o logický krok se zamýšleným důsledkem. Nechtěl natočit komplexní „dvojku“ úspěšného „Moonglow“, přičemž „jedničku“ by se mu stejně překonat nepodařilo, resp. taková snaha by nedávala smysl. Mohl by totiž dopadnout např. jako BLIND GUARDIAN po „Imaginations“, tj. provrstvit se až k čirému symfonickému šílenství. V jednom rozhovoru navíc uvedl, že když teď poslouchá třeba skladbu „Ghost in the Moon“, nedokáže si vybavit, jak ji vlastně složil. Zjednodušení, společně s pevným zasazením do usedlého rámce tak mělo kompenzovat již nepřítomnou energii třicátníka, tj. ukázat přednosti zkušeného čtyřicátníka a přímočarými hitovými patronami odpálit zamčená vrata na konci slepé uličky, prostě přinést atraktivní písně. Silné písně však bez pořádných nápadů jaksi nesložíte. V případě jejich absence hrozí o to rychlejší pád do osidel nezájmu. Důvod je jasný, najednou nenabízíte nic, resp. žádnou přidanou hodnotu, přestože na postu zpěváka můžete vyplivnout duši. Tobias si musel být uvedeného vědom. Nejde totiž jen o vynikajícího skladatele, ale i schopného režiséra a manažera. Promnu si tedy uši a zkusím se novým materiálem ještě párkrát probít, následně uvést několik konkrétnějších postřehů a na závěr něco málo zobecnit.

„Paranormal“ určitě nebude slabým albem, jen z něj cítím jisté konzervativní hodnoty, na kterých si nejvíce zakládají melodici z Frontiers. Co do zvolené formy se mi do mysli vkrádají i slova o rutině a vyčerpanosti. Výchozí situace je jasná. Opětovně si budeme pinkat s měsícem. Zvuk není nutné řešit, funguje jako pouhý nosič nápadů a hlasů, ničím neupoutá ani neurazí. Mix je v pořádku, jakkoli preferuje hlavní hvězdu. O vše se postaral sám maestro s tradiční výpomocí šikovného Saschi Paetha a nepatrně obměněného týmu zpěváků velkých jmen. Role Saschi měla být tentokrát menší, protože v novém domácím studiu bylo dost času na nahrání komplexních demonahrávek. Odvíjejí se mé dosavadní rozpaky právě od posílení autorské dominance, a tím pádem i menší kooperace či naprosté ztráty odstupu? Netroufám si odhadovat. Ať rozhodnou písně!

Znovu nás tedy čeká nekonfliktní noční dostaveníčko o jedenácti povídkových obrazech, jejichž společným jmenovatelem je intenzivně prožívaný příběh skrývající velký prostor pro příjemný únik. Pryč z odporné reality permanentní nenávisti, závisti, bolesti a utrpení do světa, kde návštěva noční můry, pakliže už k ní vůbec dojde, předznamenává nanejvýš úlevu, ne-li euforii, a jehož hybatelem je krása. Pravda, jde o krásu šitou z fantazií jednoho německého metalisty, nicméně romanticky neškodnou a prokazatelně oslovující početné publikum i mimo Evropu. Samotná kolekce představuje pestrou skládanku všeho, co mají posluchači melodického (pop)metalu rádi. Každá skladba má „něco“. Účast skvělých hostů jim rozhodně prospívá, na druhé straně, všichni zpěváci dostávají možnost stvrdit svůj výjimečný status. Pochopitelně jen za cenu vokální „výpomoci“ Tobiase, chce se dodat. Jenže i v případě, že vám projev dotyčného nesedí, těžko mu budete upírat velké srdce. Právě díky uvedené investici si na něj vždy rychle zvykám. Jeho donkichotský souboj se sebou samým přitahuje, s formáty typu Landeho, Kiskeho či Erica Martina pak baví.:-) Jsem každopádně rád, že nám zas jednou odhalil jejich kvality a jedinečnost.

O navození měsíční atmosféry evokující minulé album se postaral sám principál. „Welcome to the Shadows“, hutná pomalá hymna s neonovým refrénem zvoucím k mysteriózně-pouťové zábavě. S Ralfem Scheepersem se v „The Wicked Rule the Night“ po jidášsku přitvrdí, samozřejmě se dočkáme odkazů na řadu dalších, dokonce i heroických borců. V pop metalové „Kill the Pain Away“ zazáří Floor Jansen. Výborně vystavěná skladba by si zasloužila o chlup lepší refrén. Nejen zde se mi líbí práce kytar (včetně sól), o akurátních bicích Felixe Bohnkeho nemluvě. HELLOWEEN umí Tobias takřka dokonale, bohužel si nechce připustit, že Michael Kiske umí i něco jiného než právě HELLOWEEN, škoda. „The Inmost Light" proto nepřináší víc než obvyklý standard. Není nic lehčího než složit vynikající baladu typu „Misplaced Among the Angels“, tedy zdánlivě, pro Tobiase jde však o druhou přirozenost, takže výsledek může svým hlasem před užaslou Floor klidně zdevastovat. Na pískovišti s bábovičkami jsem podobnou scénu viděl mockrát.:-) Omlouvám se.

Krátkou, ale výživnou jednohubku pro Jorna Landeho obnáší „I Tame the Storm“. Do vzdušné AOR polohy se vyletí s Ronnie Atkinsem v „Paper Plane“. Domovskou příslušnost Boba Catleyho stoprocentně respektuje „The Moonflower Society“. Místo kytarového sóla zvonkohra? Vynikající a vzorně rozpracovaný náladotvorný motiv jako z Harryho Pottera a celkově o dost lepší song, než se zprvu zdá. Really epic!:-). Přišel čas kopnout do vrtule, se šlapavou „Rhyme and Reason“ přichází Eric Martin. Z tisíckrát ohraného metalového kolovrátku vytřískal svým originálním projevem nemožné. Geoff Tate si v souladu se svým naturelem zazpíval méně tradiční věc, a vy si tudíž můžete vychutnat příjemné ozvěny z minulosti jedné kdysi významné americké skupiny. Kompozice „Arabesque“ se teprve bude rozkrývat. Můžete k tomu využít blížící se vánoční čas, který svou bizarností tak trochu evokuje. Slibuje každopádně odměnu.

Můžeme tisíckrát beze smyslu spekulovat nad tím, co by se dělo, kdyby Tobias přestal velet jiným a posluhovat svému egu a začal svým talentem jen sloužit, ať už jménu AVANTASIA či na pozici ghostwritera svým zpěvákům nebo jejich současným, popř. bývalým kapelám. Realita je taková, že i nadále máme pouze jedinou volbu, poslouchat, či odmítnout jeho nekompromisní one man show. Ta letošní se nakonec nejeví vůbec špatně. Velmi slušné skladby byly povětšinou šity na tělo, a pokud už ne, zpěváci na úrovni Erica Martina si s nimi dokáží hravě poradit. Víc chtít asi nemůžeme. Pamatujete na chvíle, když se před jednadvaceti lety v „Reach out for the Light“ rozezněl Kiske? Nic takového už se zažít nedá, ale obviňovat z toho Tobiase mi nepřijde fér. Bavme se.

14.11.2022	Diskuse (7)	Pekárek hackl@volny.cz