AVANTASIA - Here Be Dragons

60%

Zde jsou draci? Album, na jehož obalu není skoro nic jiného než podivný velký a trochu zmutovaně vypadající velký oranžový drak? Dělá si z nás Tobias Sammet srandu? Možná ano, možná ne. Těžko proniknout do mysli podle některých génia, podle jiných výstředního sebestředného floutka. Možná je to myšleno přesně tak, jak to vypadá. Po řadě vizuálně í hudebně komplikovanějších a spletitěji strukturovaných alb se Tobias vrací ke svým kořenům. Někam k „metalové opeře“ a prvním dvěma deskám nebo dokonce ke své rockověji přímočařejší a už dlouho mrtvé kapele EDGUY. Nebo je to celé složitější a Tobias klame tělem. Možná tenhle týpek v klobouku odkazuje klasickým výrazem „zde jsou draci“ (hic sunt dracones nebo v jiné variantě hic sunt leones) k těm neznámým místům, které jsme ještě neprozkoumali a kde tedy může být cokoliv. Můj dojem je, že se i přes trochu těchhle narážek a aluzí německý kouzelník po letech rozhodl vytvořit jednoduchou desku. Album, které nebude tak složité na skládání ani na produkci. Album, u kterého se bude bavit. Budou se u něho bavit i posluchači? Určitě zaujme ty, kterým chybí powermetalová přímočarost EDGUY, a také ty, kteří seberou vše, co Tobias vyplodí a pohodí. Pro nás ostatní to bude s tímhle jednodušším albem složitější.

Chtěl jsem mít tuhle nahrávku rád, ale rovnou přiznávám, že tohle asi není deska pro mě, jako pro mě není původní Sammetova kapela ani první počiny AVANTASIE. Němcův sklon k nabubřelosti a okázalosti v mé duši dlouho představoval překážku, podobnou, jako když se jiní nemohou dostat pod kůži growlovým vokálům. Překonal jsem to, a dokonce jsem si AVANTASII i oblíbil, ale nebylo to jednoduché cvičení. U Tobiase si mě nakonec získaly jeho silné melodie, podpořené promyšlenými harmoniemi a zajímavými aranžemi ve velkolepém pojetí, které se u AVANTASIE začaly rozvíjet zejména s třetím albem „The Scarecrow“ (2008) a vrcholu dosáhly na deskách „Ghostlights“ (2016) a „Moonglow“ (2019). U těchto alb dávám devadesát, tady s odřenýma ušima šedesát. Chápu, že se Tobias po složitých a náročnějších elpíčkách rozhodl trochu otevřít okna a doma vyvětrat. Má na to právo a určitě existuje část fanoušků, kteří na to čekají. Pro mě to je ale až příliš jednoduché a hlavně skladatelsky slabší. Zklamání přinesly už tři předalbové singly. Ten nejlepší je asi první tříminutová „Creepshow“, kraťoučká přímočará halekačka, kde sloka nehraje žádnou roli a důležitá je prvoplánová síla úderného refrénu. I když se mi skladba moc nelíbí, tak se mi proti mé vůli zavrtala do hlavy, ale takovým tím otravným způsobem, že se jí nemůžu zbavit. Asi je to umění složit i takové písně, ale potěšení mi to nepřináší. Druhé dva singly, tedy „Against the Wind“ a „The Witch“ ve mně i po opakovaných posleších nevyvolávají takřka nic.

Podobně na mě působí většina desky. Po úvodní „Creepshow“ přichází kolebává titulní skladba a také s osmi minutami to nejepičtější dílko desky, které sice není špatné, ale ani nijak zvlášť dobré. I další písně příjemně plynou, ale touha vracet se k nim není a dojem zůstává matný. Jako vůbec první se do mozku opravdu zahryzne až šestá „Bring On the Night“ se synkopovaným refrénem a výrazným sekaným klávesovým motivem. Je to po smrti Tonyho Clarkina první věc, na které se objevuje zpěvák MAGNUM Bob Catley, a je to skladba, která je mu hodně šitá na tělo, takřka ve stylu MAGNUM. Takto silná věc je ale na desce bohužel už jen jedna: „Avalon“, kde své pěvecké umění předvádí Adrienne Cowan alias zpěvačka symfo-progmetalových SEVEN SPIRES. Chytlavá kompozice, která má jen jedinou chybu – Cowan tu působí trochu zakřiknutě a skladba jí nedává příležitost, aby ukázala všechny škály svého něuvěřitelně všestranného talentu. Je ale sympatické, že Tobias tuhla Američanku po mnoha letech koncertování konečně využil také na desce. Za mikrofonem potkáme i další staré známé z koncertů i předchozích nahrávek. Vedle Catleyho a Cowan to jsou Michael Kiske z HELLOWEEN, Ronnie Atkins z PRETTY MAIDS, Geoff Tate (ex-QUEENSRŸCHE), po dlouhých letech se vrací Roy Khan (ex-KAMELOT) a máme tu i dva debutanty – Tommyho Karevika ze současné verze KAMELOTU a Kennyho Leckrema z H.E.A.T. Žádný z výše zmíněných ale na nejnovější desce AVANTASIE nepředvádí nic převratného, co by skladatelsky spíše průměrné písně dostalo o pár stupňů nahoru. Kdyby tu zpívali jiní, bylo by to asi jedno.

Celkově Tobias stvořil desku hodně ovlivněnou osmdesátkami. Je veselá, jednoduchá, přímočaře powermetalová. Pár dobrých věcí, zbytek neurazí, ale ani nenadchne. Jestli je to úkrok stranou a Tobias se zas příště vrátí na tu básnivější a zamotanější cestu pod měsícem a hvězdami, nevím. Pokud by to ale takhle šlo dál, tak zas minimálně po nějaký čas nebude AVANTASIA pro mě.

Stray: V pohledu na pozdní tvorbu AVANTASIE zastávám zcela opačný názor než Gazďa, protože přílišná uměleckost, přeplácanost a dramatizace mne v případě předchozích dvou alb vůbec nevyhovovala. Nijak jsem se nerozplýval nad Tobiho touhou mít ve svých obřích dílech všechno (a z mého pohledu zároveň nic). To současný návrat k čistější písňové formě sebou nese alespoň špetku naděje a já se místy dokonce přistihuji, kterak mne určité úseky „Here Be Dragons“ opravdu baví. Jasně, jsou tam chvíle, kdy by posluchač směrem k principálovi rád poznamenal „no tak ...chlapečku nevzdychej“, ale ten si v podstatě jede stále svou obvyklou linii na vlně melodického a pompézního hard rocku či zde spíše znovu heavy metalu a obklopuje se celou řadou zajímavých vokálních hostů, posouvajících výsledek správným směrem. Ať už mám na mysli výkon Geoffa Tatea v titulní skladbě, průlet soumračnými nebesy s hlasovým doprovodem Michi Kiskeho v „The Moorland At Twilight“, nebo kouzlo magiky roznícené prostřednictvím vokálu Tommyho Karevika v bujaré dusárně „The Witch“ zvoucí nás do říše věčných fantasií pomocí refrénu, který prostě nakonec choráluje každý a rovněž každého nakonec baví:-), vždy jde zkrátka o pozoruhodný příspěvek. Moc bych sice k životu nepotřeboval song „Bring On the Night“ s Bobem Catleyem, ale i ten se posléze vyvine, vlivem poutavě volené orchestrace a linii směřující k velkolepému refrénu, obstojným směrem. Pořád lepší než hned úvodní cirkusácká vyřvávačka „Creepshow“, kterou si Tobias hlasově odprezentoval sám a která byla posléze překonána každou následující skladbou této desky. Sám za mikrofonem zůstal rovněž v rámci „Unleash the Kraken“, ale ta na rozdíl od úvodního válu nabízí výraznější tah, kvapíkový speed-metal s bombastickým aranžmá, včetně divokého riffování a sólování, ale také celkovou zaujatost. Scénickému patetismu čpícímu Irskem, Skotskem, Pánem prstenů nebo bůhví čím ještě, který se děje za účasti Adrienne Cowan v táhlé „Avalon“, sice až tolik nakloněn nejsem, ale s „Against The Wind“ už znovu cváláme v radostném tempu. Finále v podobě „Everybody´s Here Until the End“ je znovu velmi nadýchané a na můj vkus až sladkobolně toporné. Nepřidává mu ani účast Roye Khana, jehož vibráta ve skladbě akorát utvrzují právě ty prvky, které se coby posluchač snažím neslyšet. U téhle desky, která je znovu řemeslně velmi dobře zpracovaná a upoutá už krásným fantasy obalem, bych si jen stěží dokázal představit nižší známku než velmi slušných 70% a tu také nakonec volím.

10.03.2025	Diskuse (19)	Gazďa