AVATAR - Dance Devil Dance

70%

Po stránce chytlavosti a povědomé zábavnosti v rámci metalu má „Dance Devil Dance“ vcelku velký potenciál, ovšem nebudu tajit, že jsem měl AVATAR od první chvíle, kdy jsem před dekádou poprvé spatřil bláznivě pomalovanou tvář Johannese Eckerströma, vždycky zaevidované jako vcelku nesympatickou korporátně metalovou partu, jež se snaží domoci úspěchu, jak se jen dá. Asi holt nemám rád klaunská malování a klauny obecně. Právě předsudky zapříčinily, že až novinka je prvním jejich albem, na jehož opakované poslechy jsem si v celé jeho délce udělal čas.

Excentrický frontman od AVATAR by vypadal patrně jako totální blbec, i kdyby si ten svůj šaškovsky pomalovanej ksicht důkladně umyl solvínou. Nejde o to, že i hudebně jsou AVATAR nepůvodní směska všeho, co tak trochu promluvilo do dění v posledních čtyřech dekádách fungování rockové a metalové scény. Řekl bych, že se tu někdo snaží hlavně nalézt díru na trhu a dokonale prostor vytěžit. Západní rock/metalový trh je však v posledních letech až tak moc bez vkusu a bez podnětných evolučních impulsů, že všechny výrazné excentrické povědomosti v kolonkách jako crossover nebo retro většinou vítá s otevřenou náručí.

Kromě podivně cirkusácké image, jinak nudně vyhlížející pětičlenné severské kapely, mě docela vadí fakt, že AVATAR jsou kapelou, o které lze tvrdit, že se jedná o metal pro všechny – tzn. stejně tak pro mladší hejsky, jako pro rockové pamětníky či dokonce rodinky s dětmi. Když tak jejich skladby poslouchám, nemám s nimi závažnější problém, vadí spíše způsob zabalení tohoto produktu a jeho prezentace u odběratelů. Přes poměrně atraktivní potenciál hymničnosti jednotlivých songů totiž zjišťuji, že ty v sobě opravdu nemaj příliš ingrediencí, o kterých by bylo možné říci, že je sami AVATAR zčerstva vynalezli a dodali.

Kombinace harsh vokálů s melodickými refrény, jiskrné kombinování rockové otevřenosti s přísným groovemetalovým soundem, tohle zkrátka mohl začít hrát už dávno kde kdo. Věřím, že takových kapel v malých stanech na Wackenu čekají stovky. Navíc zvuk AVATAR zkrátka není až tak nápadně daný. Svým způsobem je mě na nich nejvíce sympatický fakt, že se nebojí výrazných melodických linek a refrénů, jakkoliv pozoruji tendence otevřít si stylové nůžky až do takové míry, kdy bude možné do paklu vlastního soundu přibalit prakticky cokoliv. Nad mírou vkusu se zjevně v jejich případě nikdo zamýšlet nebude, vše přehluší proklamace zábavy.

Prakticky nechápu, proč svůj rock´n´rollově cirkusácký nádech AVATAR hatí tím, že ve svém zvuku využívají poměrně tvrdých kytarových riffů a pasáží, které jinak souzní spíše s prostorem tvrdšího subžánrového spektra v metalu. Kombinace přísného groove metalu či thrashe, s odvázaností dělat nekonečně vysmáté párty, mne k sobě z podstaty stylů prakticky vůbec neladí. Naštěstí uznávám, že na novinku se kapele podařilo dostat celou řadu skvěle poslouchatelných skladeb, díky kterým jsem potlačil skoro všechny své předsudky, které jsem k této ohyzdné kýčovité pseudo-metalové kapele měl a jejich novinku si poslechl takřka desetkrát.

Baví mne spojení zemitých riffů a hutného groovu v slokách „On The Beach“ , kde tyto kontrastují s rozjařeným pouťovým refrénem ala BILLY TALENT, stejně jako svižná rock´n ´rollová jízda bez kompromisů „Gotta Wanna Riot“, vystihující zjevně polohu, která je od AVATAR pro mne asi nejúnosnější a kterou bych čekal spíše od někoho jako MARILYN MANSON, NINE INCH NAILS či naší INSANIE (svým způsobem jsou výrazově právě brněnští shokeři příbuznými AVATAR). Hodně se mě líbí osmdesátkově roztančená hitovka „The Dirt I´m Buried In“ vlastnící kouzelně nostalgický goth feeling a velmi chytlavé zpěvové linky. Není náhodou, že tahle věc patří spíše k jemnějším záležitostem.

Špatné mě však nepřijdou ani skladby z opačného tvrdostního spektra – clawfingerovsky hutná titulní věc, kde se najde prostor i na part bluegrassové kytárky klokotající terénem, či skladby jako „Chimp Mosh Pit“ nebo „Valley Of Disease“, kde se AVATAR rozhodují, zdali budou znít víc jako PRONG, nebo spíš jako LAMB OF GOD. Celkově je zde až překvapivě hodně chytlavých věcí a celé album působí velice různorodě až pestře. Vrcholem čehož by se mohl stát závěrečný, poměrně drsňácký duet hlavního týpka se zpěvačkou Lzy Halle z HALESTORM, který dostal název „Violence No Matter What“. Zkrátka je tu dost povedených songů, takže akorát musím dobojovat svou vnitřní bitvu, zdali si mám k tělu připustit kapelu, která na mne roky dělá dojem čehosi, co uspokojí leda jedince bez vkusu. To nejhorší, co z AVATAR jde, je vlastně ten hnusnej šaškovskej ksicht hlavního aktéra, kterej vidím za vším, hned co se vysloví název kapely. Je to vlastně totožný problém, jaký sebou nosím dlouhé roky i v případě jejich krajanů GHOST. Písně jsou dobré, zabalení produktu už je slabší.

08.03.2023	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz