AYREON - The Source

60%

Tento způsob prog-metalu nezdá se mi příliš lákavý a je pro mne ve výsledku rovněž málo lákavým úkolem tady detailně rozpitvávat dílo někoho jako Arjen Lucassen, a to myslím bez úmyslu jednat arogantně, nebo se někoho nedej bože dotknout, protože holandkého hudebníka považuji za všestranného skladatele, inteligentního, trpělivého (to asi předně, když je schopen vytvářet takováto díla) a pracovitého člověka s talentem a nadšením. Nicméně z mé perspektivy něco jako zanícení do dedukce jeho hudebních děl prakticky není vůbec možné, protože AYREON a jejich vyhlášené kosmické opery na mne působí natolik nezáživným, necharismatickým a nemagnetickým dojmem, že jejich soustředěné sledování v rovině zábavnosti mohu prakticky okamžitě zavrhnout, nebo spíše přirovnat k něčemu jako je naštudování technického návodu u právě zakoupeného domácího elektrického spotřebiče, zkrátka pracná, zdlouhavá a vlastně i otravná záležitost. Mrzí mne to hlavně z toho důvodu, že se Arjen nedávno rozpovídal na téma současného předávání hudby posluchači a nazval se stále idealistou, který věří v to, že posluchač přijde z práce, udělá si doma kafe, sedne si do křesla a pustí si jeho pečlivě zhotovenou desku do sluchátek. No tak to je sice hezká představa, ale určitě ne u hudby jakou dělají právě AYREON. Sedět u tohohle bez adrenalinu dvě hodiny v křesle, to bych se v průběhu toho času po kafi buď pochcal a nebo bych tou nezáživností zkameněl. Na něco, co by fanouška přikovalo, by musel dotyčný dělat tu náročnější metalovou hudbu zkrátka jinak, s výraznějšími stěžejními body písní, schopnými zvýšit u posluchače tep, s osobitými skladbami, které by měly mít určité pevné charisma a nebyly by rozmělněny do mozaiky desítek stylových indicií, hlasů a snadno příchozích i odchozích záchvěvů nejrůznějších nezapamatovatelných harmonií. Tahle duhová metalová epopej k vám zkrátka obtěžkaně připluje a záhy odplouvá do dáli, aniž by se ve vás cokoliv výrazného zachovalo, Arjen totiž do songů narval bez ladu a skladu všechno, co se jen narvat dalo.

V souvislosti s touhle nahrávkou tak začínám přemýšlet nejen o té mravenčí práci, kterou musel Arjen vynaložit k sestavení podobně vyznívající dvouhodinového díla (srovnávat ho s předešlými opravdu neumím, vždyť nastudovat dokonce i je, to by bylo mnoho desítek hodin další nudné mravenčí práce a soustředěnosti), ale i o posluchačích, fanoušcích a snobských spotřebitelích podobně předlouze dozrávající metalové opery, zasazené do jiných světů než těch reálných. „Vždyť je to tady stejné jako u té poslední obludy, co před rokem vypustili DREAM THEATER“, napadá mne okamžitě. Největší záhadou jsou však pro mne přívrženci něčeho podobného, protože když k sobě někdo něco podobného pustí, tak se dle mého není schopen v průběhu daného roku soustředit na žádnou jinou nahrávku. Prostě mu na to nezbude žádný čas a energie, chápete?!:-) Trojnásobné zdolání díla jako je „The Source“ se ukázalo být heroickým úkolem. Nejtěžší v celém tom trpělivém prokousávání patetickou rock/metalovou operou, mimochodem rovněž platící za tématický prequel předchozích patetických metalových oper (ty ostatně byly sci-fi nerdy pasovány na nejlepší metalová díla předchozích dekád), se ve výsledku ukázalo vše prostě v klidu přečkat. Když jsem si postupně uvědomoval, kde jsem se to ocitl, a že ta a ta pasáž má vlastně nakročeno k něčemu, co by se mi za příští poslech možná mohlo docela i zalíbit, ale nedotáhla to do konce, a jiná se zas této metě blížila bezprostředněji, aby byla záhy vystřídána jiným motivem a už se nikdy nedočkala zopakování, bylo na všechno už pozdě. Člověk než došel do poloviny díla, už si ani nevybavoval pořádný motiv či refrén, který poslouchal před půlhodinou, tedy před nějakými třemi možná čtyřmi songy z celkového počtu sedmnácti.

Album ve své obří samožerské tónině plyne a plejáda zúčastněných hudebníků i zpěváků (je zbytečné celou sestavu vokálních účastníků vyjmenovávat, ale namátkou jsou zde znovu Hansi Kürsch, Tommy Karevik, Tobias Sammet, Floor Jansen, Simone Simons, Russel Allen, James Labrie a další) se tak dílem nekonečně prolíná a než zaujme nějakým motivem jeden, už zde dostává prostor další. Rovněž skladby se nepozastavují nad potřebou držet si ujednocený směr, a tak když se v určité chvíli u nějaké odvíjí příběh v tónině bombastičtějších forem hard rocku (reminiscence stylu Blackmoreových RAINBOW je vlastní většině z „Into The Ocean“), jindy do oné hmoty problesknou spíše prvky severského folku (věci jako „The Dream Dissolves“), v určitých chvílích dojde na cosi majestátnějšího s nosným refrénem (ať už mám na mysli „Aquatic Race“, nebo v roli jakési tklivé overtury fungující „The Human Compulsion“) máte pocit, že to není úplně zlé, jenže problémem je střídání velkého množství hostů, které údernost díla rozmělňuje, zkrátka, těch všemožných patetických a hrdinských vokálů či vstupů spanilým princezen je zde až příliš. Když se prostorem jethrotullovsky načaté „Deathcry Of the Race“ začal kroutit uplakaný zpěv nějakého na minaretu stojícího Habíbího, pochopil jsem Lucassenovu filosofii - čím víc hostů, tím líp. Holanďan zkrátka vaří dort ze všeho, co mu přijde pod ruku a čím víc surovin (housličky, píšťalky, klávesky, přes desítku zpěváků, ostatně je to jedno, vše se bere), tím se zřejmě míň lidí začne zaobírat otázkou síly nápadů ve skladbách, vše bude totiž působit jako nepřehledná bombastická hmota, kterou nebude možné jakkoliv rozklíčovat.

Všichni fanoušci duhových nálad se tak musí z této otevřenosti a neohraničenosti jen a pouze zaradovat, protože spojit vše se vším je na tom našem krásném světě prostě nekonečně možné a pro ně vlastně i nekonečně žádoucí, až z toho musí být fanouškovi konkrétních, stylově vysekaných kapel poněkud nevolno. Dříve než si posluchač uvědomí, že jej nějaký ten  minutový úsek baví, song už se přesouvá trochu jinam (ostatně tak jako v případě velmi nadějných skladeb z prvního dějství - „Sea Of Machines“ a „Star Of Sirrah“, které nabídnou rozmáchlé motivy a celkově smysluplnější tah, bohužel ona první část vlastní i unyle něžnou zpívánku „All That Was“, nebo nemožný power kvapík „Run! Apocalypse! Run!“). Plejáda vokalistů prolínajících se dějem tak nějak na střídačku u mne zkrátka nezabírá. A že k střídání nedochází po skladbách, ale vyloženě po větách, je o to víc iritující. „Odchod stačilo“, velí Arjen a nastupuje druhá lajna hýkalstva, ostatně jako někde v ledním hokeji. Ten je ponurý, ten rozšafný, ta vstupuje s dramatickou manýrou v hlase a Sammet tradičně prudí se svou protivnou barvou. Je to zkrátka přesvědčivý způsob k vytvoření díla, které mne bude bavit ze všech možných asi úplně nejméně. Jakkoliv absolutně nezpochybňuji skvělou řemeslnou stránku věci a kvality všech špičkových aktérů, včetně hlavního principála. Bezvýchodné, nezáživné a sterilní… a samozřejmě velmi profesionálně zhotovené. To je nové album AYREON, které už poslouchat nechci a jehož největším plusem je, že se na něm nenachází hlas Blaze Bayleyho.

27.04.2017	Diskuse (19)	Stray janpibal@crazydiamond.cz