,,BABIČKY DOBÍJEJTE PŘESNĚ!‘‘ - Terminátor vám doma určitě nenapeče

Konečně nastal ideální čas. Babička Carmen bere do rukou kosu a jde na věc. Důvodem ovšem není přerostlá tráva před domem, kdepak. Cílem jejího zájmu jsou sousedovic děti, které si hrají venku a ani v nejmenším netuší, co je za pár okamžiků čeká. Carmen kráčí trhaným pohybem kupředu, ostrý nástroj svírá pevným stiskem a oči jí žhnou rudým světlem. Nebezpečí už je na dosah. Vyděšení sourozenci se snaží utéct před kmitajícím ostřím a volají o pomoc. Na scénu přichází druhá plechová babča Róza, odhodlaná své vnoučata ochránit za každou cenu. Obě sokyně se pohybují ve smrtelném kruhu a vítr rozevlává jejich kuchyňské zástěry. Tohle bude ultimátní souboj a minimálně jedna z účastnic skončí ve křemíkovém pekle!

Hned v úvodu se nám nabízí jedna šílená hypotéza. Režisér James Cameron natočil svůj průlomový film o vraždícím kyborgovi z budoucnosti v roce 1984. Avšak rodilý Pražák Ladislav Rychman dokázal tuzemskou sci-fi pecku o nebezpečných robotických babičkách uklohnit přesně o rok dřív. Obě díla spojují postavy umělých bytostí. Ameriku zastupují kyborgové, tedy hybridy biologických organismů a strojů. Socialistické Československo sází na klasické roboty s lidskou tváří. V obou filmových dílech to jsou každopádně pěkně nebezpeční šmejdi, kterým očka svítí rudou září a v plnění svých poslání jdou klidně přes mrtvoly. Tak, pane Camerone, s pravdou ven! Kdo od koho vlastně opisoval? Dělám si pochopitelně srandu, ale přeci jen jde o celkem neobvyklou náhodu, nemyslíte? Dějiny kinematografie nicméně hovoří jasně. Zatímco James Cameron stvořil nesmrtelný kult, Ladislav Rychman uplácal zvláštní, leč ojedinělou raritu.

Žánr sci-fi měl v československém filmu vždy své stálé místo a pečlivě budovanou tradici. Pokud nebudu počítat komedie říznuté vědecko-fantastickou esencí jako například ,,Pane, vy jste vdova!“ (1970), tak se počet tuzemských, vážně míněných sci-fi snímků sníží na minimum. Zato jde ale o opravdové perly. Řekněte sami. Za klasiku žánru dnes můžeme považovat například znepokojující „Krakatit“ (1948) od velikána českého filmu Otakara Vávry. Strašná škoda, že se Karel Čapek, jenž stojí za stejnojmennou knižní předlohou, filmové inkarnace nedožil. Dalším pamětihodným snímkem je veleslavný „Vynález zkázy“ (1958) od trikového mága Karla Zemana. A do třetice si připomeňme trochu pozapomenutý, avšak po vizuální stránce nesmírně hodnotný film Jindřicha Poláka „Ikarie XB 1“ (1963). Pozor! Tahle vtahující vesmírná pouť se stala hlavním inspiračním zdrojem pro Stanleyho Kubricka a jeho sci-fi monolit „2001: Vesmírná odysea“ (1968).

Popravdě je celkem škoda, že se současná česká kinematografie nesnaží navázat na staré časy a neúnavně dnes plodí především sterilně nudné kousky zabývající se krizí středního věku nebo impotentní komedie rámované příšernými scénáři. Tímto zdravím sračkoidní „Špindl“ (2017). Vždyť i těch několik výše uvedených střípků z naší minulosti jasně ukazuje, že jsme sci-fi žánr měli v ruce, a jistě to nebylo zásluhou mnohamilionových rozpočtů. Dobrý nápad, scénář, kvalitní herci a kreativita. Osvědčená kombinace, která spolehlivě funguje nejen v rámci vědecko-fantastického filmu. Teď už ale k věci. Abych byl upřímný, film, o němž vám za okamžik napíši pár vět, rozhodně nepatří mezi nějaká zásadní veledíla. Přesto si myslím, že stojí za připomenutí, obzvláště proto, jak osaměle se musí mezi ostatními filmy cítit.

Těžko říct, co vedlo režiséra asi nejslavnějšího muzikálu u nás k natočení tak zvláštního mixu sci-fi, komedie a hororu. Možná snaha uhnout z vyšlapané cesty, zkusit si něco jiného, nebo za tím částečně mohla být i nečekaná popularita seriálu „Návštěvníci“ (1983), který na naše i zahraniční obrazovky vtrhl se silou uragánu. Nechme úvahy stranou a pojďme si film „Babičky dobíjejte přesně!“ trochu oťuknout. Scénář napsal přímo režisér Ladislav Rychman ve spolupráci se scénáristou, dramatikem a fejetonistou Jiřím Justem. Oba pánové při psaní údajně vycházeli z povídky „Černá a bílá“ od spisovatele Zdeňka Hřebíka, o němž jsem v životě neslyšel. O samotném scénáři a jeho problematické rozklíženosti si povíme za chvilku, nejdříve si nastíníme děj filmu.

Ten se kupodivu neodehrává v daleké budoucnosti, ale v alternativní realitě. Tedy já si to alespoň myslím. V centru dění se ocitá rodina Loudova, která to má vskutku těžké. Tatínek se snaží uživit jako profesionální hudebník a maminka pracuje v jakési výzkumné laboratoři. Manželé mají dvě děti, nebo lépe řečeno dva protivné spratky, kteří jim systematicky ničí nervy. Aby toho nebylo málo, rodiče špatně zvládají péči o domácnost a údržbu domu. Únava, hádky na denním pořádku a nervy nadranc. To sousedi, s nimiž Loudovi v minulosti řešili určité spory, podobné problémy neznají. Pořídili si totiž poslední výkřik techniky, robotickou babičku od firmy Biotex, která zastává všechny domácí práce a ještě se stará o jejich pohodlí. Ačkoliv se zpočátku Loudovi podobnému kroku braní, nakonec se plácnou přes kapsu a pořídí si také babičku. Bohužel, zakořeněné spory obou rodin si obě babičky berou jaksi osobně a rozhodnou se rozjet sérii vzájemných naschválů, které nebezpečně eskalují.

Jak můžeme vidět, zápletka je v jádru prostá. Máme tu ukázkový příklad sousedských sporů, co se časem zcela vymknou kontrole. V tomto případě je však celý koncept obohacen o sci-fi prvek v podobě robotických babiček. Daná problematika a hybné dějové soukolí šlape obstojně. Základem je stará dobrá česká závist. Když ti druzí můžou mít robotickou babču, tak my taky. Je fajn, že se scénář alespoň zlehka otře o téma nedůvěry vůči novým technologiím. Především otec rodiny Zdeněk Louda v podaní Jiřího Lábuse se zpočátku vehementně brání a představa robota, který je na první pohled k nerozeznání od běžného člověka, jej děsí a vyvolává v něm nedůvěru. Vidina bezstarostného života je však nakonec silnější a rodina se rozroste o dalšího člena. Stačí vyplnit příslušný formulář, zaškrtat vhodné odpovědi a Biotex vám doveze babičku na míru.

Spokojenost Loudů trvá ale jen chvilku a babička Róza brzy začne rodinku solidně prohánět. Brzké budíčky, ranní rozcvičky a poněkud ostřejší jídelníček. Avšak ani ledová sprcha pomocí zahradní hadice a indické vypalováky k večeři nejsou ničím ve srovnání s nevraživostí mezi oběma „Terminátory“ v sukních. Babičky obou rodin si jdou jednoduše po krku. Začíná to nevinně. Sirku ve zvonku a vysklené okno brzy nahradí systematické ničení majetku a v neposlední řadě vraždění domácích mazlíčků. Kam až tohle může zajít? Stupňování vzájemných naschválů funguje výborně a zvláštní sci-fi komedie v poslední třetině nabere až hororovou podobu. To když babička Carmen popadne kosu a jde Loudům zabít děti. Následující epickou bitku mezi babičkami bych se nebál označit dokonce slovem kultovní a jde bezesporu o vrchol filmu.

Jednoduchá dějová výstavba tedy funguje dobře, horší je to se samotným scénářem. Ten totiž obsahuje několik zvláštních nelogičností a především působí značně nesourodým, až schizofrenním dojmem. Existují filmy, jež zručně kombinují žánry a vůbec to nevadí, neboť precizní dialogy v kombinaci s šikovnou rukou režiséra vytvářejí funkční tandem. Napadá mě třeba snímek „Smrt jí sluší“ (1992), kde se černý humor, lehká příměs hororu a sci-fi námět skvěle doplňují. Takto přirozené symbiózy se však režisérovi Rychmanovi docílit nepodařilo. Film jakoby nevěděl, na které straně vlastně stojí. Chvilku se snaží být třeskutě vtipný a vzápětí před vás hodí velice sugestivní scénu s oběšenou kočkou. Žánrová nesourodost, která se ve filmu tluče jako dva kameny vsazené do bubnu rozjeté pračky, možná stojí za jeho (ne zcela zaslouženou) neoblibou.

Tomuto faktu dopomáhají i některé zakotvené nelogičnosti a jalové dialogy. Mezi dvojicí rodin vládly spory patrně již v minulosti, vzájemné antipatie jsou tedy dlouhodobé. Jak se ukáže, pan Louda během vypisování dotazníku, podle nějž se uzpůsobuje chování robotické babičky, vyplnil i kolonku "naši nepřátelé". Jasně, já to chápu. Přesně proto nemá babička Róza ráda sousedy i jejich Carmen, ale proboha, proč by taková kolonka v tom dotazníku vůbec měla být? Zdá se, že firmě Biotex zákony robotiky stanovené spisovatelem Isaacem Asimovem vůbec nic neříkají. Ten dotazník zkrátka nedává smysl. Ve filmu se nachází i scéna, v níž Róza podstupuje servisní kontrolu pod dohledem zaměstnanců Biotexu. Servisák babičce ukáže fotografii s rozbitou vázou a ptá se na postup, pokud by šlo o její majetek. Babča nasadí pekelný výraz a odpoví, že člověka, který vázu zničil, by okamžitě zlikvidovala. Servisáci pak složí vercajk a odjedou, neboť test proběhl naprosto v pořádku. To jako vážně?

Technická stránka filmu je poplatná době, ve které vznikal. Na můj vkus má ale výsledek až příliš televizní look, což se mi k filmu zařazenému do široké kino distribuce vůbec nehodí. Pozdně socialistická atmosféra z filmu doslova čiší a hudební vkus byl dle všeho otřesný i v alternativní realitě. Laciné syntezátory a slaboduché disko rytmy pulzují celou stopáží. Naprosto „skvostné“ jsou pasáže, kde jedna z robotických babiček v roli DJky pořádá noční haus party. Opravdu bizár. Film se sice neodehrává v budoucnosti, ale líbí se mi, jak se tvůrci snažili vybírat futuristicky vyhlížející lokace. Firma Biotex sídlí v architektonicky výrazném Domě bytové kultury (DBK) na Praze 4. Vnitřní interiéry firmy pro změnu zajistil obchodní dům Kotva. Jo, a taky se zde v malé roličce řečníka vyskytne nefalšovaný symbol osmdesátých let - pan Jan Rosák i se svým legendárním kartáčem pod nosem. Paráda!

Tím se plynule dostávám k poslednímu bodu před závěrečným shrnutím. Herci jsou fajn. Manželé Loudovy si zahráli Daniela Kolářová a Jiří Lábus. Jejich projev je přirozený, civilní a člověk jim ty každodenní problémy nemá problém uvěřit. Naprostou peckou je ale babička Róza 350 GLS v podání dobrosrdečné Libuše Havelkové. Kombinace vlídné tváře a přehnané starostlivosti skvěle kontrastuje s nenadálými výpady chladné agrese a touhy po eliminaci nepřátel. Tohle byl opravdu skvělý castingový tah. Další dvě babičky ztvárnily Jana Dítětová a Jarmila Šmejkalová. Vedlejší role už tak výrazné nejsou, tedy s výjimkou jmenovaného Jana Rosáka. Možná bych zmínil ještě miniaturní cameo Davida Matáska a jeho povedený vtip o modelářském kroužku.

Na naší nejpopulárnější filmové databázi mají „Babičky“ mrzkých čtyřicet osm procent. Důvod, proč se na film tak plive, je mi vlastně docela záhadou. Ano, snímek je tak trochu ujetý, žánrově rozháraný a scénář si s ničím hlavu neláme, ale to vem čert. Film má pohodových osmdesát minut a nuda nemá šanci. Vidět známé herce v tak atypických polohách je osvěžující a hlavně nečekané. Buď budete neustále kroutit hlavou nad nánosem podivností v každé druhé scéně, nebo vás tohle zvláštní dílko zaujme minimálně svou výpovědní hodnotou, kterou v sobě dnes skýtá. V obou případech však bude hrát prim nenáročná zábava. Film se navíc také snaží nastavit zrcadlo společnosti.

Lidé si neustále stěžují na nedostatek času a když ho konečně získají, stejně je dožene lenost, což je přesně případ Zdeňka Loudy. Předtím na housle neměl čas kvůli celkovému vytížení, a teď, když je tu babička, která zastane veškerou práci, se mu pro změnu cvičit nechce vůbec. Film si i trošku pohrává s myšlenkou, nakolik nám moderní technologie vlastně skutečně pomáhají a nakolik jsme spíše jejich otroky. Na rok 1983 docela odvaz. Snímek „Babičky dobíjejte přesně!“ představuje zvláštní úkaz. Nedá se srovnat s ničím dalším a žije si spokojeně ve svém vlastním mikrosvětě, který ani zdaleka není dokonalý, ale za jednu zvídavou návštěvu určitě stojí. Trpělivost se všem pozorovatelům navíc vyplatí. Vidět dvě plechové stařenky, jak si pěstmi načechrávají své vyčesané drdoly, je zážitek, který vám zaručeně žádný jiný film nedá. Jak hodnotit? Padesát procent mi přijde krutých. Nápad je celkem originální (i když animátor Jiří Trnka už s něčím podobným přišel v šedesátých letech) a film si podle mě všeobecné zatracení jednoduše nezaslouží. Tedy tak.

Hodnocení: 60%

21.01.2022	Diskuse (7)	J.Rose DeathVale@seznam.cz