BARBAR CONAN - Legendární pouť cimmerského válečníka

Provincie Almería, Španělsko. Sluneční žár olizuje vyprahlou zem. Horký vánek se žene písčitou krajinou a víří prach. Na vrcholu menšího kopce stanul muž. Přihne si ze své čutory, šátkem si otře pot z čela a zasmušilým pohledem zkoumá prostor okolo sebe. Nudnou šeď hornatého terénu obohacují svou přítomností nízké křoviny, agáve a opuncie. Zbytky života v tomto nehostinném prostředí. Muž z brašny vytáhne arch papírů a začte se. Po nějaké chvíli spustí ruku s lejstry podél těla, zavře oči a dá volný průchod inspiraci. V hlavě mu znenadání začne burácet hlasitý orchestr. Heroická melodie se prohání myslí jako válečný kůň v trysku, jehož kopyta zanechávají v mozkových závitech trvalý otisk. Basil Poledouris otevře oči, poklekne a zapíše si čerstvou poznámku do notového papíru.

Svět bez hranic

Fantasy je jedním z nejstarších uměleckých žánrů. Vychází pravděpodobně z dávných mýtů, bájí, legend, ale také pohádek. Fantasy je nesmrtelným důkazem o bezbřehé lidské představivosti, lidské fantazii. Po dlouhou dobu měl tento žánr nejsilnější zastoupení především v literatuře a právě zde se začal větvit i do dalších odnoží. Pokud se řekne „hrdinské fantasy“, pak se většině vybaví jako první J. R. R. Tolkien a jeho dílo. Tato odnož před čtenáře staví klasický konflikt s jasně stanovenými stranami dobra a zla. „Historické fantasy“, jež svou inspiraci čerpá ze středověku a reálných dávnověkých událostí, je typické třeba pro George R. R. Martina. Dalším významným, velmi specifickým podžánrem je „sword and sorcery“ neboli „meč a magie“. Autorů se zde dá najít hodně, ale nás bude zajímat především spisovatel Robert Ervin Howard.

Rodilý Texasan Robert E. Howard byl specialistou na poutavé, nesmírně vtahující povídky, což je pro podžánr „meč a magie“ příznačné. Jeho tvůrčí rozpětí se dotýkalo nejrůznějších žánrů. Od hororu přes western až po historické příběhy. Ovšem svou nesmrtelnost si zajistil díky úžasným fiktivním světům, v nichž se magie, hrdost, hrdinství a touha po odplatě snoubila do jednoho fascinujícího celku. Svou nejslavnější postavu stvořil v roce 1932. Povídka nesla název „Meč s fénixem“ a poprvé se zde objevil Conan – Cimmeřan. Houževnatý severský barbar, budoucí král Aquilonie a udatný bojovník, jemuž v žilách proudila krev dávných Atlanťanů. Conan, to je ve své podstatě nejrůznější směs mužských charakterů, které Howard během života poznal. Pašeráci, poctiví pracovití muži, hospodští rváči či profi zápasníci. Z celé té maskulinní skrumáže různorodých povah Howard vydoloval dominantní rysy i ušlechtilé ctnosti a stvořil svou ikonickou postavu.

Howard pro Conana vymyslel dokonce takzvaný Hyborský věk, což je propracovaný fantaskní svět plný kouzel, bohaté mytologie a neohrožených válečníků. Tvrdé odhodlání a neuvěřitelná fantazie spisovatele bere dech ještě dnes. Svou inspiraci čerpal nejen z prostředí, jež ho obklopovalo, ale také z bohaté historie. Trocha starověkého Egypta, Sumeru, keltská mytologie atd. Veškeré informace z nekonečné studnice lidského vědění si Howard umně upravoval, rozvíjel a opracovával jako nadaný kameník tvořící mistrovské dílo. Conan se stal součástí světové popkultury a dávno překročil stín svého stvořitele. Povídky, knižní romány, komiksy, hry, hudba a pochopitelně ... filmy. Výčet všech spisovatelů, kreslířů a komiksových tvůrců, kteří odkaz Howarda neustále rozvíjejí, by zabral celou kapitolu.

Pan spisovatel by se asi hodně divil, kam až to jeho cimmerský válečník dotáhl. Bohužel Robert E. Howard byl také velmi zvláštní, psychicky nevyrovnaný člověk. Měl sice celou řadu kolegů a přátel, s nimiž si často dopisoval, ale jinak si bedlivě hlídal soukromí a oddával se samotě. Když jeho milovaná matka upadla do kómatu, spáchal okamžitě sebevraždu. Zemřel 11. června roku 1936 ve věku pouhých třiceti let. Jeho jedinečný svět tu však s námi zůstane navěky. Svou bohatostí a detailní mytologií se může Hyborský věk úplně klidně poměřovat s Tokienovou Středozemí. Ostatně v době, kdy Howard bez ustání psal, byl J. R. R. Tolkien jeho jediným rivalem (pokud se tedy bavíme o čistokrevném fantasy žánru). Howard je skutečná legenda a dalo by se toho o něm napsat opravdu hodně, ale nyní je třeba svět literatury opustit a pomalu se přesunout do diametrálně odlišného prostředí.

V moci pohyblivých obrázků

Bylo otázkou času, než se nejrůznější mýtičtí rytíři, neohrožení dobrodruzi a pohádkové bytosti přenesou z knih na stříbrné plátno. Vývoj kráčí pouze kupředu a film v tomto ohledu není výjimkou. Za jeden z prvních regulérních fantasy filmů můžeme považovat téměř sto let starý kousek „Peter Pan“ (1924). Postavu Petera Pana vykouzlil skotský novinář Sir James Matthew Barrie a jeho slavné literární dílo se do dnešních dnů dočkalo mnoha nejrůznějších adaptací. Dinosauří dobrodružství „Ztracený svět“ (1925), to je další letitý snímek, za jehož předlohou nestojí nikdo menší, než tvůrce nejslavnějšího detektiva všech dob, britský spisovatel Sir Arthur Conan Doyle. Prolínání prehistorických tvorů se současným světem je velmi lákavé a divácky vděčné téma. Ostatně, vzpomeňme na režiséra Stevena Spielberga.

První opravdová fantasy klasika se však jmenuje „Čaroděj ze země Oz“ (1939). Veleslavný muzikál s krásným pohádkovým nádechem. Malou Dorotku, jež si v USA užívá nudnou rutinu na farmě u své tety a strýce, přenese jednoho dne tornádo do fantastické krajiny Oz. Přesněji, větrný přírodní živel nepřenese pouze ji, ale také jejího pejska Tota a malý domek, který posléze přistane na kebuli zlé čarodějnici. Tamější obyvatelé, Mlaskalové, začnou Dorotku vnímat jako svou hrdinku a tím vlastně celé kouzelné dobrodružství začíná. Dorotce se začne stýskat po domově, hledá cestu zpět a na scéně se objevují další úžasné postavy. Hodné i zlé. Oživlý Strašák toužící po vlastním mozku, zrezivělý robot Plecháč nebo mocný a zkažený čaroděj Oz. Zkrátka kouzelný zážitek každým coulem. O evoluci a vývoji fantasy žánru by se dalo psát celé hodiny, ale podstata tohoto článku leží trochu jinde. V pozadí už totiž číhá jistý John Milius, ale také jeden pořádně velký Rakušan.

Vstříc americkému snu

Los Angeles, rok 1968. Arnold Schwarzenegger sedí u stolku vedle hotelového bazénu a do očí mu hledí jeho modla a idol. Kanadský kulturista a úspěšný podnikatel Joe Weider. Mladému Arnoldovi je jednadvacet let a v Evropě dosáhl fenomenálních úspěchů. Získal řadu ocenění včetně několika titulů Mr. Universe, čímž si vlastně zajistil letenku do USA. Jeho angličtina není ještě zdaleka dokonalá, a tak se obává nadcházející konverzace. Překvapení! Není to on, kdo bude pokládat otázky. To Joe Weider chce urostlého Rakušana zpovídat. Chce mu platit ubytování, dávat kapesné a propagovat ho jako vycházející hvězdu kulturistiky. Arnold bude psát tréninkové články do časopisu, bude usilovně trénovat a určitě získá vysněný titul Mr. Olympia. Začíná takhle americký sen?

Pan rebel

John Milius se vždy považoval za pravicového extrémistu a rebelského anarchistu. Narodil se v Missouri roku 1944 a problémy ho provázely od dětství. Vandalství, drobné krádeže, rvačky. Jeho divokou povahu nezkrotila ani soukromá škola v Coloradu, kam ho poslali starostliví rodiče. Milius vždy miloval zbraně, surfování, literaturu, filozofii a film. Na rozbouřených vlnách nacházel prostor pro své vybití a knihy mu dodávaly vnitřní klid. Roku 1966 dokončil studium filmařiny v jižní Kalifornii. Jeho studentské filmové pokusy přílišný zájem nevzbudily, zato vždy skvěle psal. Dokázal si poradit s každým stylem a psaní si tvaroval dle vlastních potřeb. Od útlého věku obdivoval westerny a měl slabost pro fantasy. Nedal dopustit na snímek „Vikingové“ (1958) s Kirkem Douglasem v hlavní roli.

Zkraje sedmdesátých let se podílel na scénáři k filmu „Drsný Harry“ (1971) a hned následující rok zakusil chuť prvního opravdového úspěchu. Napsal kompletní scénář pro později velmi oceňovaný snímek „Život a doba soudce Roye Beana“. Zásadní zlom přišel na sklonku sedmdesátých let. Dle vlastního autorského scénáře natočil celkem úspěšné sportovní drama „Velká středa“ (1978), ale především navázal spolupráci s režisérem Francisem Fordem Coppolou. Pomáhal mu se scénářem k protiválečnému eposu „Apokalypsa“ (1979). Už během režijních prací na filmu „Velká středa“ zaslechl Milius zvěsti o připravovaném fantasy projektu založeném na povídkách Roberta E. Howarda. Tehdy však kolem celé záležitosti poletovala řada problémů, které režiséra odrazovaly. Nedostatek financí, nejednoznačný koncept a chybějící scénář.

Koncem roku 1979 navštívil Johna Miliuse scénograf a kreslíř Ron Cobb. Tento talentovaný člověk namaloval pro budoucí fantasy film řadu působivých obrazů a nepřeberné množství skic. Celou svou duší věřil, že má potápějící se projekt smysl a poslední nadějí pro něj byl sebevědomý režisér, který už jednou projevil zájem. Nádherné kresby na Johna Miliuse udělaly hluboký dojem. Cobb měl velkou představivost a smysl pro detail. Režisér byl na vážkách, ale Cobb přitlačil a vytáhl ještě jednu zajímavou novinku. Jistý Oliver Stone totiž pro film sepsal scénář. Jinými slovy, zatraceně hmatatelnou věc, na níž se dalo stavět. Scénář nesl název „Barbar Conan“.

Na stupních vítězů

Sedmdesátá léta se pozvolna přelévají do své druhé poloviny a Arnold Schwarzenegger opět slaví vítězství. Po šesté v řadě obhajuje titul Mr. Olympia. Neuvěřitelné! Pokořil svět kulturistiky, nemá již žádného dalšího soupeře a svou sportovní kariéru věší na hřebík. Je potřeba posunout se dál. Už nějaký čas podniká. Objevil v sobě obchodního ducha a se svými přáteli z posilovny provozuje menší živnost. Zednické a pokrývačské práce. Do toho poskytuje trenérské poradenství a mimoto se začíná zajímat o politiku. Ameriku si zamiloval, ale chce víc, chce zbohatnout a stát se slavným. Už před lety to zkoušel s filmem, ale skončilo to fiaskem v podobě šíleného braku „Herkules v New Yorku“ (1970). Kritika tvrdí, že nemá talent a nikdy z něj nebude herec. Jenže tohle kopání do ega je pro Arnolda hotovou třaskavou směsí. Rudý hadr před býčím pohledem. Nastal čas začít navštěvovat herecké kurzy.

Kapitán na palubě

Projekt „Barbar Conan“ byl na konci sedmdesátých let v područí společnosti Paramount Pictures a samotná práva u sebe úzkostlivě držel producent Edward R. Pressman. Získat je trvalo producentovi více než dva roky, protože dílo Roberta E. Howarda mělo jednoduše cenu zlata. Byl tu ovšem jeden velký problém. Oliver Stone pojal scénář velmi ambiciózním stylem a realizace by dle odhadu stála více než čtyřicet milionů dolarů. Taková pálka byla i pro zavedenou značku, jakou je Paramount Pictures, více než absurdní. Co s tím? Rozseknout to musel až muž kalibru Johna Miliuse. Za prvé měl smlouvu na jeden film s uznávaným producentem Dinem De Laurentiisem, velkým milovníkem fantasy. Za druhé se zavázal, že scénář výrazně přepracuje a rozpočet stáhne na polovinu. Podmínka? Edward R. Pressman se vzdá práv a nebude inkasovat procenta ze zisku.

Pressman věděl, že má Milius skrze italského producenta přístup k penězům, a moc prostoru pro taktizování mu opravdu nezbývalo. I tak následné vyjednávání zabralo téměř rok. Dino de Laurentiis byl ochoten projekt zafinancovat a Pressman získal úlohu koproducenta, ovšem bez nároku na zmiňovaná procenta ze zisku. Milius získal spoustu času pro ladění scénáře. Práci Howarda obdivoval, ale podobně jako Stone se rozhodl vycházet z vlastního příběhu a dílo slavného spisovatele mu posloužilo spíše jako výchozí bod. Rozpočet byl stanoven na dvacet milionů a obratný Laurentiis vyjednal dvojí distribuci. Universal Pictures zajistí Severní Ameriku a 20th Century Fox se postarají o propagaci na mezinárodní úrovni.

John Milius také neustále přemýšlel o vhodném herci, který by dokonale ztvárnil cimmerského válečníka. Zjistil, že Laurentiis má smlouvu s jistým Arnoldem Schwarzeneggerem. Režisér matně tušil, o koho jde. Někdejší úspěšný kulturista s hereckými ambicemi. Naposledy o něm slyšel v souvislosti s nepříliš úspěšným filmem „Zůstaň hladový“ (1976) a naopak velmi povedeným dokumentem „Pumping Iron“ (1977). Režisér přemýšlel. Možná to není dramatický herec, ale sakra! Ta tělesná konstituce! Kdo jiný by byl pro Barbara Conana vhodnější? Lepší volba zkrátka neexistuje. Italský producent však o Arnoldovi nechtěl ani slyšet. Neměl ho rád. Milius nechápal. Proboha proč? Co mu ten od pohledu pohodový týpek udělal?

Zraněné ego

Rok 1976. Filmový agent Larry Kubik domluvil svému svěřenci po dlouhých měsících čekání schůzku u uznávaného producenta s italskými kořeny. Arnold Schwarzenegger nakráčel do kanceláře producenta, který seděl za obrovským starožitným stolem. Hned si všiml, že Dino je malý chlapík, a tak se rozhodl nasadit široký úsměv a uvést svou přítomnost drobným vtípkem: „Páni, na chlapa vašeho vzrůstu máte dost velký stůl.“ Producent zbrunátněl a začal okamžitě poukazovat na Arnoldův pro byznys nevhodný rakouský přízvuk. Arnold měl pohotovou odpověď: „Zrovna vy máte co povídat.“ Během necelých dvou minut byl Arnold venku s dozvukem hlasitého prásknutí dveří. „Ty idiote! Vyjednám ti takovou šanci a ty to posereš! To jsi mu nemohl trochu pochlebovat?“, rozčiloval se Kubik, zatímco Arnie se sklopeným zrakem souhlasně přikyvoval. Agent musel následně zapojit všechen um, aby to u producenta řádně vyžehlil.

Hlavně si v tom zahrát

S Dinem bylo těžké pořízení, ale Milius nebral „ne“ jako odpověď. Producent důrazně opakoval, že Arnold je namyšlený a navíc až nezdravě pravicově založený. Milius s tvrdým úsměvem kontroval: „On je pravičák? Dino, já jsem hotový nacista a ten chlap tu roli dostane.“ To byl zkrátka John Milius a jeho ostrý, mnohdy až bizarní humor. Nebo to snad myslel vážně? Jednou v obchodě s lacinými cetkami narazil na pěknou sošku Mussoliniho. Samozřejmě ji okamžitě koupil a postavil Dinovi na stůl jako elegantní doplněk dekorace. Producent tyhle vtípky nesnášel, ani jim příliš nerozuměl, ale plně si uvědomoval schopnosti, jimiž Milius oplýval, a tak jeho zvláštní chování akceptoval. Byl ovšem plně rozhodnut, nedat Arnoldovi nic zadarmo.

Dobře si uvědomoval, že Arnold si na Conana brousil zuby už v sedmdesátém osmém, kdy byl projekt ještě pod záštitou Paramount Pictures. Urychleně za ním poslal svého právníka s velmi nevýhodnou změnou ve smlouvě. Namísto smluvených pěti procent ze zisku mu Dino nabídl čistou nulu. Právníkovi však rychle spadl úsměv, neboť Arnold nejenže roli neodmítl, ale s ledovým klidem se vzdal i původně slibovaných pěti procent. Důvod byl prostý – inteligence. Rakouský dub na Conanovi nepotřeboval zbohatnout, stačilo mu, aby byl vidět a mohl si zahrát ve vysokorozpočtovém filmu. Za jakoukoliv cenu. Věřil v potenciál látky, věděl, jak jdou knihy a komiksy s Conanem na odbyt, což bylo směrodatné. Nehledě na fakt, že svůj první milión vydělal už před rokem díky svému podnikatelskému snažení. Arnold přijal jednorázový honorář ve výši dvě stě padesáti tisíc a získal nejzásadnější roli své kariéry.

Kámoši jak hrom

John Milius svým smýšlením a velmi osobitým vystupováním Arnolda Schwarzeneggera fascinoval. Vzezřením režisér připomínal zavalitého medvěda s mohutným plnovousem. Kouřil obrovské doutníky, proháněl se v silných autech a vlastnil i nádherný Harley-Davidson. Ve své pracovně ho obklopovaly nejrůznější zbraně. Starodávné meče, katany, dýky, moderní i letité střelné zbraně. Měl doslova encyklopedické znalosti o historii. Byl posedlý starověkými bitvami, Římany, Mongoly, mýty opředenými samuraji a legendárními rytíři. Dokázal hodiny poutavě vyprávět o Vikinzích, taktice boje i filozofii války. Znal dokonale celý průběh druhé světové války, od A do Z. Tedy použité druhy zbraní, vojenské techniky, data významných střetů a jejich detailní průběh. Vše nosil ve své hlavě.

Arnoldovi často opakoval, že je tak velký pravičák, že už vlastně ani není republikán. Milius se vždy pevně držel svých zásad a názorů. Považoval se také za zenového nacistu, ať už to znamená cokoliv. Byl disciplinovaný, a jak se Arnold později přesvědčil, na place po všech vyžadoval absolutní důslednost. Jisté střípky z jeho osobnosti se dají vyčíst i z dialogů, jimiž obohatil některé filmy. Citujme například kultovní větu z „Apokalypsy“ pronesenou podplukovníkem Billem Kilgorem: „Miluju vůni napalmu takhle po ránu.“ Použít můžeme i úryvek z „Barbara Conana“, kdy na otázku, co je v životě nejdůležitější, Cimmeřan odpoví: „Rozdrtit nepřátele, hnát je před sebou a slyšet nářek jejich žen.“ Údajně jde o upravenou frázi vyřknutou samotným Čingischánem. Opomenout nemůžu ani mrazivý monolog z filmu „Čelisti“ (1975), v němž kapitán Quint vypráví hrůznou válečnou historku. Přítmí kajuty, alkohol, napjatí posluchači a za okny rozbouřené moře. Dokonalé.

Pravda, někteří lidé z branže považovali Miliuse za cvoka a extrémistu, což ale rozhodně neplatilo pro Arnolda. Ten si coby příznivce republikánů s dominantním režisérem notoval. Kluci spolu pálili kubánské doutníky, nadávali na úřadujícího prezidenta Jimmyho Cartera a pochopitelně neustále probírali „Barbara Conana“. John Milius věděl naprosto přesně, jak bude jeho budoucí dílo vypadat. Nosil ve svém srdci a mysli každý záběr, každou byť sebemenší drobnost. Zahltil Arnolda filmy, na které se musel povinně podívat, včetně „Sedmi samurajů“ (1954) a již zmiňovaných „Vikingů“. Začal k herci pod tlakem posílat nejrůznější odborníky. Mistry šermu, kaskadéry, znalce bojových umění a zbrojíře. Arnold musel pochopit rozdíl mezi samurajským mečem a těžkým rytířským dvouručákem. Více než tři měsíce se denně učil zacházet s obouručním mečem, jezdil na koni a vstřebával informace o anatomii lidského těla. Kam je ideální zasadit smrtící úder, jak čepelí proniknout do škvíry mezi jednotlivými spoji v brnění. A zatímco Arnie usilovně dřel, ve Španělsku začínaly růst impozantní kulisy.

Oživení světa a nástup bojovníků

Účelnost, primitivnost, autentičnost. Přesně takové zadání, společně s hromadou kreslených storyboardů, dostali architekti a scénografové. Španělsko současnosti na sebe muselo vzít podobu drsného kontinentu, kde přežijí jen ti nejsilnější. Dojem, že se divák přenese do Hyborského věku, měl být dokonalý. John Milius byl všude. V USA pravidelně navštěvoval Arnolda a natáčel si na video jeho heroické pózy. Přísně kontroloval pokroky v boji s mečem, ladili společně americký akcent a hlídal Arnoldovi váhu, neb Conan měl mít především atletickou postavu. Hned nato už Milius seděl v letadle a mířil do Španělska. Kousek za Madridem sídlil hlavní štáb. Zde se nacházela valná většina herců a komparzistů. Lidé od produkce a výše postavení manažeři byli ubytování v krásných hotelech.

Milius nepotřeboval dokonalé herce. Daleko důležitější byl samotný, typově odpovídající vzhled. I proto mohl Arnold k filmu dotáhnout pár kamarádů z posilovny. Namátkou například kulturistu a kaskadéra Svena-Ole Thorsena nebo bývalého hráče amerického fotbalu Bena Davidsona. Oba chlapáci ve filmu ztvárňují duo oddaných posluhovačů Thulsy Soudce. Vášnivý surfař Gerry Lopez si zahrál mongolsky založeného lučištníka Subotaie a profesionální tanečnice Sandahl Bergman ztvárnila Conanovu osudovou lásku, bojovnici Valerii. Ano, herecky nejschopnější je jistě představitel démonického Thulsy Soudce, Američan James Earl Jones, a samozřejmě legenda evropské kinematografie Max von Sydow, který si ve filmu zahrál menší úlohu krále Osrica. Obsazení dvou výborných herců bylo účelné. Milius potřeboval nějaké zkušené hráče, ke kterým by ostatní, víceméně amatérští herci mohli vzhlížet a pochytit od nich zkušenosti. Velmi prozíravý tah.

Přípravy veškerých kulis zabíraly spousty času. Arnold tuto prodlevu využil. Získal pocit, že díky tvrdému tréninku vypadá zatraceně dobře a tak si odskočil do Sydney ukořistit poslední, a nutno dodat, nejkontroverznější titul Mr. Olympia. Člověk, který se vrátí z kulturistického důchodu a automaticky skóruje? Hovořilo se o podplacených rozhodčích a manipulaci s výsledky. Co naplat? Arnold tyhle a podobné výpady nesl těžce a ztratil pár kamarádů, ale velkou oporou mu v těžké chvíli byla jeho budoucí manželka Maria Shriver. Z Austrálie zamířil Schwarzenegger rovnou do Londýna, kde se ve studiích Shepperton natáčely některé interiérové pasáže. Například epilog se starým Conanem s korunou na hlavě. Milius si Arnolda hned podal a donutil ho během měsíce shodit dalších pár kil: „Netočíme Herkula, potřebuju pružného bojovníka!“

V prosinci roku 1980 Arnold odcestoval do Španělska a poprvé ve svém životě se začal cítit jako opravdová hvězda. Max von Sydow, James Earl Jones, slavný režisér kaskadérů Terry Leonard, scénograf Ron Cobb a úžasné kulisy rozeseté po celém Španělsku. Vše jen kvůli němu, hlavní postavě filmu. Pár kilometrů za Madridem vyrostla obrovská výrobní hala, v níž téměř dvě stovky řemeslníků pilně budovali impozantní stavby, dokonale padnoucí do fiktivního světa. Tyto výtvory, jako třeba „Kolo bolesti“, se pak přesouvaly do nejrůznějších lokalit. Vzdálená pohoří, nekonečné písčité duny, slané mokřiny. Španělsko se opravdu ukázalo být ideálním místem pro zrod něčeho dosud nevídaného. Arnold marně vyhlížel i jednoho konkrétního člověka. Nesmělého kamaráda Johna Miliuse, který měl pro film složit veškerou hudbu. Režisér s potutelným úsměvem odpověděl: „Ten? Je tu už dlouho, přicestoval dávno předtím, než dorazil náš velitelský stan. Předpokládám, že se zase toulá krajinou a hledá inspiraci.“

Génius s taktovkou

Nebýt jeho panické nervozity během živého hraní, mohl by si dnes svět Basila Poledourise pamatovat především jako výborného koncertního pianistu, leč cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Rodák z Kansas City s řeckými kořeny pocházel z hudební rodiny. V tomto ohledu měl tedy budoucí životní cestu dopředu vydlážděnou. Bylo víceméně jasné, že hudba se stane jeho údělem, i když v počátcích kariéry netušil, jakým směrem se jeho nesporný talent začne ubírat. V momentě, kdy dostudoval scénickou hudbu na Univerzitě Jižní Kalifornie, bylo rozhodnuto. Zprvu psal krátké hudební podklady pro televizní pořady. Jakmile ovšem spřáhl síly s velkým orchestrem, již nebylo návratu.

Poprvé se tak stalo během práce na filmu „Velká středa“. Lano mu, jak správně tušíte, hodil kamarád John Milius. Ovšem teprve práce na režisérově dalším projektu učinila z Basila Poledourise nesmrtelnou legendu. Na hudbě pro „Barbara Conana“ pracoval více než rok. S technickým scénářem se potuloval po budoucích filmových lokacích, nasával atmosféru a tvořil. Dávno předtím, než samotné natáčení vůbec započalo. Pro každou událost, postavu i náladu dané scény složil kus hudby. Geniální mix primitivních a současných hudebních nástrojů. Bubny, harfy, lesní rohy, loutny a titánské, latinsky zpívané chóry. To vše dalo ve výsledku filmu neuvěřitelný punc originality a autentičnosti. Jak se později ukázalo, šlo o nenapodobitelné prolnutí obrazu a hudby. Nicméně ještě nepředbíhejme.

Bez kompromisů

Přípravy dosáhly svého maxima. Dvacetimilionový rozpočet, to nebyla zanedbatelná položka a Milius byl odhodlán využít každý dolar. Kousek od Madridu vznikla menší zoo: psi, gepard, velbloudi, kozy, supi, hadi, koně atd. Dále komparz a lidé od filmu všeobecně: kaskadéři, řemeslníci, cvičitelé, choreografové a zbrojíři. Vskutku barvitý mix lidí ze všech koutů světa: Australané, Italové, Američané, Angličané, Mexičani a pochopitelně Španělé. Celkem nějakých patnáct set živých duší. Milius dbal na autentičnost. Každý kousek zbroje i běžného oděvu se musel patřičně ošoupat, aby získal jedinečnou patinu. Stejně tak zbraně. Pro Arnolda byly dle nákresů Rona Cobba zhotoveny dva perfektní meče, každý v hodnotě deseti tisíc dolarů. Na ničem se nešetřilo a vše zároveň muselo působit omšelým dojmem. Jak Milius říkal: „Netočíme film pro parádu, ale drsné fantasy.“

Natáčení vypuklo v lednu roku 1981. John Milius byl všeobecně znám pro svůj laxní přístup k bezpečnosti během natáčení. Ostatně tento fakt Arnold pocítil doslova na vlastní kůži, a to hned první natáčecí den. Conan měl prchat před divokými vlky a schovat se mezi nedalekými skalisky. Už pár dní se Arnold motal mezi psy ve výběhu, hladil je, mluvil na ně. Odbourat strach bylo nesmírně důležité. Se soumrakem to vypuklo. Herec si pod kostým vzal kus syrového masa, čímž se z něj stala živá a voňavá návnada. Při samotném běhu dostal patřičný náskok a cvičitel na režisérův povel vypustil smečku psů. Sotva se Arnold začal škrábat na stěnu balvanu, jeden pes ho zachytil za botu a stáhl dolů. Arnold dopadl na záda mezi trnitá křoviska a smečka se instinktivně snažila dostat ke kusu skryté flákoty. Poté, co cvičitel lusknutím prstů uklidnil situaci, došel Arnie za režisérem a ukázal mu menší tržnou ránu na noze. Milius s ledovým klidem reagoval: „Bolest tě, kamaráde, za chvilku přejde, ale ten film tu bude navěky.“

Následující dny se štáb přesunul do obrovské haly za Madridem. Zvenčí oplechovaná, chladná bouda, uvnitř dokonalé kulisy jeskynního chrámu Thulsy Soudce. Doupě neřesti i dějiště hrůzných kanibalských rituálů. Nahé komparzistky, nadýchané polštáře, hedvábí, mramorové balkóny, točité schodiště osvětlené loučemi a busty hadů na každém kroku. Zde přišly na řadu pytlíky s umělou krví. Kaskadéři v roli strážců Thulsy Soudce jich pod kostýmy měli vždy několik a bylo naprosto rozhodující, trefovat čepelí ta správná místa. Tvrdý trénink se více než vyplatil. Sandahl Bergman, Gerry Lopez i Arnold Schwarzenegger měli bravurně zmáklou techniku a nekonečné opakování bojových choreografií jeli takřka z paměti. Kromě pořezané dlaně blonďaté tanečnice Sandahl Bergman se vše obešlo bez problémů. Arnold si vyloženě užíval převrácení kotle, jehož obsah v podobě odporného lidského vývaru zaplavil celou scénu.

Ikonická pasáž se „Stromem utrpení“, to je část natáčení, na kterou Arnold naopak nerad vzpomíná. Conan je přibit na obrovský kmen a nad hlavou mu krouží hladoví supi. Obrovská rekvizita připomínající ztrouchnivělý strom byla umístěna na zamaskovanou otáčivou plošinu, aby režisér mohl Arnolda na horkém slunci grilovat dle potřeb. Asi vás neudiví, že Milius trval na použití živých ptáků. Natočit scénu trvalo pěkných pár hodin. Jakmile supi na větvích začali působit unaveným dojmem, nechal je režisér donést do voliéry a vyměnil za čerstvé kusy, zatímco Arnold visel na kmenu jako kus mokrého prádla. Co se týče supa, jemuž se Conan zakousne do krku, pak nejde zrovna o hezké povídání. Zavšivená mršina, obohacená o jednoduché elektrické zařízení pro efekt posmrtného třepetání křídel a ovládání zobáku. Scéně režisér obětoval pět pokusů, než byl plně spokojen. Po každém střihu si Arnold musel vypláchnout ústa tekutou směsí antibiotik a asistent mu otřel obličej hadrem napuštěným dezinfekcí. Krása.

Celý proces natáčení připomínal nebezpečné dobrodružství. Pár zraněných kaskadérů, koní, jedna zničená kamera a Arnold přiražený ke stěně obrovským mechanickým hadem. Zkrátka nezapomenutelné zážitky. Schwarzenegger se velmi sblížil s převážně divadelním hercem Jamesem Earlem Jonesem. Představitel Thulsy Soudce dával Arnoldovi v soukromém karavanu lekce herectví. Pomáhal mu s dialogy, naučil ho, jak odbourat stres během milostných scén, a vyprávěl poutavé historky z natáčení „Hvězdných válek“ (1977), kde propůjčil svůj hřmotný hlas Darthu Vaderovi. I díky němu si Arnold dokázal vše užít naplno a získal pocit vnitřní sebejistoty. Po několika měsících bylo hotovo. Na řadu přišla prezentace.

Příliš mnoho krve

John Milius natočil více než čtyři hodiny materiálu a zkušební projekci promítal vybraným distribučním studiím. Silná kontroverze, jinak to popsat nejde. Především tehdejší šéf Universal Pictures Sid Sheinberg neskrýval své pohoršení nad krvavými cákanci a létajícími končetinami. „Stvořil jsem film o Barbaru Conanovi, co jste čekali?“, vzpouzel se Milius. Dino de Laurentiis byl již dávno na straně režiséra i představitele titulní role. Z ukázek byl nadšen, jeho hlas měl v Hollywoodu respekt, a tak začal podnikat důležité producentské kroky. Radil režisérovi, aby veškerá zvěrstva ve filmu před novináři smysluplně obhajoval a snažil se Conana ukázat v tom nejlepším možném světle.

Milius tedy mluvil. Mluvil o síle oceli i o tom, jak Conana tvrdý život proměnil v toho nejtvrdšího válečníka. Obhajoval krvavou estetiku jakožto přiznaný hold pulpové podstatě literární předlohy, z níž film vycházel. Nastiňoval pravidla světa, který se snažil vytvořit a propagoval myšlenky filozofa Friedricha Nietzscheho, jež do příběhu zapracoval. Mezitím film procházel náročnou postprodukční fází. Plánovaná prosincová premiéra byla odsunuta a tvůrčí tým získal další měsíce drahocenného času. Z filmu byla zcela odstraněna vražda krále Osrica (nepoužitý materiál se dá dohledat na internetu). Za prvé působila nevěrohodně, za druhé to technici přehnali s množstvím umělé krve. Max Von Sydow působil v dané scéně jako bizarní krvavá fontána a celá pasáž vypadala spíše komicky nežli tragicky. Propagovaným ukázkám z filmu navíc chyběl hudební doprovod, a ten byl pro film směrodatný.

Hudební monstrum

Basil Poledouris pojal komponování hudby jako tvorbu opery pro filmové médium. Spoustu materiálu si nahrál předem pouze na základě vzhledu jednotlivých kulis a filmových lokací. Později podle hotových scén, které mu Milius zasílal, upravoval finální tempo a rytmus skladeb. Pro tento účel využíval Basil zbrusu nový a převratný hardwarový systém Musync. Ten mu dovoloval ladit nahranou kostru hudby za chodu a nemusel tak změny řešit v budoucnu během živého nahrávání s orchestrem. Basil obdržel dvě verze filmu s finálním střihem. Jedna bez hudby a druhá obohacená o klasické skladby Richarda Wagnera a Igora Stravinského. John Milius tím chtěl Basilovi ilustrovat přibližnou představu. Naznačit mu, jak silný a burácivý doprovod si představuje.

Konečně nastal čas, dát hudebním polotovarům duši a obalit je masem. Nahrávání se uskutečnilo v Římě. Skladatel měl k dispozici devadesátičlenný orchestr. Italská Národní akademie svaté Cecilie uvolnila téměř třicetihlavý sbor pro vokální partitury. Basil vsadil na mix angličtiny a latiny. Význam textů nebyl důležitý, daleko podstatnější byla melodika slov a popěvků inspirovaných gregoriánskými chvalozpěvy. Basil nahrál více než dvě hodiny hudby, tedy množství odpovídají finální délce filmu. Když John Milius poprvé viděl „Barbara Conana“ s hudbou, nemohl uvěřit svým uším a očím. Natolik se hudba stala nedílnou součástí Conanova dobrodružství.

Co nás nezabije, to nás posílí

Přítmí kovářské dílny rozzáří žhavá tekutá ocel, jež za doprovodu titánských tónů skladby „Anvil of Crom“ vtéká do kamenné formy. Masivní měch udržuje svým dechem výheň v peci. Osvalená ruka třímající perlík rozdává tvrdé polibky a tvárná čepel získává svou definitivní podobu. Mladý Conan pozoruje svého vousatého otce, jemuž pod rukama roste další mistrovský kus práce. Další nástroj určený k zabíjení. Hrot čepele míří vítězoslavně vzhůru do nebes, aby byl následně vhozen do ledového sevření severského sněhu. Dílo je dokonáno.

Výše použitým citátem Friedricha Nietzscheho nejen, že film začíná, ale myšlenky tohoto německého filozofa se jako obrovský had plazí celým dějem. Nietzsche ve svých postojích často zdůrazňoval existencialismus, tedy myšlenku, že morálka a osobnost jedince by neměla být formována společností, náboženstvím nebo dokonce nějakou dominantní autoritou. Naopak. Svobodná vůle a touha jednotlivce je klíčem k rozvoji sebe sama. Dá se tato teze použít na hlavního protagonistu filmu? Jistěže dá. Conan sice vyrůstá v otroctví, musí poslouchat a akceptovat sílu autoritativních hlasů, jež ho obklopují a formují, ale nakonec zpřetrhá okovy a vydá se vlastní cestou. Conan je zabiják a lapka, který popírá zákonné společenské konvence a setrvává mimo jejich morální rámec. Není to však pouhý tupý stroj na zabíjení. Vypěstoval si v sobě jistý morální kodex, díky čemuž nekrade a nezabíjí bez rozdílu.

John Milius do příběhu implementoval Nietzscheho teorii zaobírající se myšlenkou o existenci takzvaného Übermensche – nadčlověka. Takový jedinec je nadřazen běžnému člověku, pohrdá stádní mentalitou a popírá existenci boha. Nadčlověk se stává svým vlastním bohem a staví si svůj žebříček morálních hodnot. Conan představuje přírodní triumf lidské rasy. Je ukázkou fyzické dokonalosti, mistrem boje se silnou myslí a nadlidskou disciplínou. Ano, Conan má svého boha, Croma, ale příliš si s ním nerozumí. Vlastně ho do určité míry ignoruje. Ani modlitba před finální krvavou vřavou se nedá vykládat jako prosba o pomoc, neboť Conan zdůrazní, že pokud Crom nebude stát na jeho straně, tak ať raději táhne do pekel. On si, jakožto neohrožený bojovník, klidně pomůže sám. Opět se tu objevuje Nietzsche a jeho názory. Vždy se musíme spoléhat sami na sebe, nikoliv na bohy a pochybné vládce. Tento způsob dovoluje lidstvu vytrhnout se z moci korupce a odkopnout zahnívající duchovní systémy, tvořící z lidí pouhé loutky – viz Thulsa Soudce a jeho fanatičtí obdivovatelé.

Otec malého Conana učil, že na světě nemůže důvěřovat absolutně nikomu kromě meče. Ocel se v příběhu stává styčným symbolem a meč nástrojem moci. A přesně ten samý meč, tento důležitý symbol důvěry, je použit k setnutí hlavy Conanovy matky, přičemž chlapec tomuto tragickému aktu musí bezmocně přihlížet. S tím, jak příběh postupuje vpřed, se střídmě mění Conanovy postoje. Učení svého otce zradí v okamžiku, kdy svou důvěru vloží do lučištníka Subotaie a bojovnice Valerie, což se mu bohatě vyplatí. Subotai zachrání Conana před potupnou smrtí, kterou si měl vytrpět na „Stromě utrpení“, a Valerie nabídne bohům svůj život výměnou za život Conanův.

Posvátnost a důležitost meče se později tříští na kusy, myšlenkově a vlastně i doslovně. Úvaha o zbrani jakožto nástroji s vlastní mocí se ohýbá a ukáže se, že daleko více záleží na schopnostech držitele, který zbraň třímá a ovládá ji. I obávaný Thulsa Soudce se oceli později vysmívá a zdůrazňuje důležitost síly samotného těla. Conan v jedné působivé bojové scéně zlomí meč otce, jenž v rukou drží nepřítel, čímž pokácí onen pomyslný totem a potvrdí slova starodávné věty – meč netvoří hrdinu, ale hrdina tvoří meč. V závěru filmu zlomeným symbolem důvěry Conan utne hlavu Thulsovi Soudci a následně jej zahodí. Pouto s minulostí se uzavírá, pomsta je dokonána.

Někteří opovážliví hříšníci tvrdí, že „Barbar Conan“ nemá příběh a jde pouze o efektivně nasnímaný videoklip podmáznutý úchvatnou hudbou. Inu, do jisté míry to lze takto zjednodušeně chápat. Ostatně, co byste od příběhu chtěli víc? Hlavnímu hrdinovi zavraždí rodiče a pobijí lid. Hrdina se tedy vydává na přímočarou cestu pomsty, tečka. Jak už jsem ale nastínil, pod povrchem se toho nalézá mnohem víc. Conanova cesta je navíc protkána folklorem a evokuje fantastickou pohádku pro dospělé. Ježibaba lačnící po krvi, zlomený král, jehož dceru unesl zlý čaroděj, společenství zfanatizovaných kanibalů hodujících na lidském mase. Srdce dobrodruha jen plesá!

Chápu rozhořčení některých fanoušků rozsáhlé literární předlohy. Původ Conana je ve filmu pozměněn a stejně tak jeho povaha. V povídkách jde o celkem ukecaného chlapíka se smyslem pro cynismus, kdežto Milius nám předkládá kráčející, stoicky mlčenlivou sílu. Proč však porovnávat neporovnatelné? Milius není otrokem knižní předlohy a její koncept využívá coby pouhé vodítko k vytvoření uhrančivé vize, kterou bych se nikdy neodvážil zpochybnit. Berte nebo nechte být. Rozhodně je na co koukat. Film má vlastně dvě hlavní postavy. Cimmeřana Conana a fantastický svět, který jej obklopuje a stává se průvodcem po pestrobarevné cestě zalité krvavým příbojem. Zimním chladem zavátý prolog, úmorné otročení u „Kola bolesti“, souboj s gigantickým hadem, působivá jeskyně Thulsy Soudce mísící v sobě rozkoš s hrůzou a samozřejmě krvavá rubanice uprostřed starobylých ruin. Milius je nekompromisní vizionář. Jeho svět je krutý, svou úsporností ohlodaný až na kost a odráží primitivní chování většiny jeho obyvatel.

Nemám rád definitivní axiomy tvrdící, že ten a ten film je nejlepší ze všech. Je to velmi svazující. Pokud však někdo označuje hudební vklad Basila Poledourise za nejlepší soundtrack všech dob, tak upřímně ani nemám potřebu protestovat. Tahle myšlenka má totiž nebývale tuhý kořínek. Bez hudby Poledourise by síla filmu byla sražena na polovinu, možná dokonce na třetinu. Natolik je prolnutí obrazu a hudby dokonalé. Každá postava, lokace i událost má svůj na tělo ušitý hudební podkres. Nechápu, jak to ten chlap dokázal, nechápu komu prodal duši, nebo zda-li uzavřel manželský svazek se samotnou Paní Múzou, ale jeho vrcholné dílo nemá jedinou chybičku. Obzvláště v zimních časech si tento skvostný kus hudby pouštím a vždy mám potom neodkladnou chuť běhat v trenkách po domě a kovovou naběračkou demolovat nábytek.

Arnold Schwarzenegger je přesný a pro danou úlohu naprosto ideální. Měsíce dřiny se vyplatily měrou vrchovatou. Jeho úsporné herectví společně s impozantní tělesnou schránkou dokonale zapadá do ničemného světa, na jehož vizualizaci by byl spisovatel Robert E. Howard jistě pyšný. Stejné měřítko můžeme použít i v souvislosti s hlavním záporákem filmu. Thulsa Soudce budí respekt, kdykoliv se objeví na scéně. Jeho zbraní nejsou svaly a chladná ocel, ale bezbřehá moc. James Earl Jones předvedl přesvědčivou hereckou kreaci, nehledě na jeho démonický obličej, který si nemůžete splést s žádný jiným. „Barbar Conan“, to je učiněný ráj pro každého fanouška fantasy. To platilo, platí a bude platit do skonání věků.

Boj o diváckou přízeň

Dne 16. března 1982 měl film premiéru v Evropě a 14. května 1982 v Americe. Do hlav fanoušků bylo výpravné fantasy vtloukáno už od roku 1980. Neúnavný marketing ze sebe pod parou sypal plakáty, novinové články a rozhovory. Odezva kritiky se nesla na výrazně polarizované vlně. Na jednu kladnou recenzi připadly obvykle dvě až tři negativní. Hlas kritiky se dle očekávání opíral o dva body. Dějové vzduchoprázdno a přemíra brutálního násilí. Uznávaný kritik Richard Schickel z týdeníku Time označil film za zvrácenou verzi „Hvězdných válek“. Hloupou a zároveň ohromující. Sem tam někdo zmínil i neúctu k literární předloze a nehodící se filozofický podtón. Pochvalu sklízela bez výhrad výprava a dokonalá hudba. Tento aspekt byl zmiňován i v negativních recenzích. Celkem slušně bodovalo téma individualismu. Především mužům se zamlouval koncept válečníka, který se spoléhá pouze na svou zdatnost a vůli překonávat těžké překážky.

Tržby připomínaly velice napínavý thriller s nejasným koncem. Po odečtení částek určených provozovatelům kin se zisk zastavil na třiadvaceti milionech. Malý, ale přesto komerční úspěch. Kult „Barbara Conana“ však neohroženě vzrůstal. Pravý boom zažil film na VHS kazetách. Fantasy bylo v osmdesátých letech všeobecně na vzestupu. Komiksy a knihy neuvěřitelně táhly. Mýty a báje navíc nezastavitelně prorůstaly do tvrdé rockové a sílící metalové hudby. RAINBOW, DIO, IRON MAIDEN, MANOWAR. Především pro poslední jmenované se stalo dílo Roberta E. Howarda a film Johna Miliuse hotovou modlou. Metal byl v osmé dekádě na komerčním vrcholu, tím pádem rostl zájem o fantasy a tudíž si svou nesmrtelnost zajišťoval i „Barbar Conan“. Vše se jednoduše pojilo se vším.

Cesty hrdinů

Jestliže se dá „Barbar Conan“ označit za klasiku fantasy, pak stejné měřítko můžeme použít v souvislosti s akčním sci-fi nářezem „Terminátor“ (1984). Arnold Schwarzenegger zde spojil sílu s Jamesem Cameronem a upevnil si tak svou pozici v Hollywoodu. Bohužel, pokud jde o další filmové dobrodružství cimmerského válečníka, pak se obávám, že není o čem psát. Arnold podepsal s Dinem smlouvu na další film a výsledkem byl „Ničitel Conan“ (1984). Jiný režisér a infantilní scénář, který se snažil látku zpřístupnit i dětskému publiku. Totální propadák, jinak to napsat nelze. Nepovedený kastrát neobratně parazitující na slavné fantasy předloze. Arnold se spálil a od té doby zanevřel na pokračování svých filmů. Proto nikdy nevzniklo „Komando 2“ a hlavní roli ve snímku „Predátor 2“ (1990) uzmul Danny Glover. Jediný frajer, který Arnolda dokázal přesvědčit k opakované účasti v zaběhnuté sérii, byl zmiňovaný Cameron a mnohem, mnohem později Sylvester Stallone.

John Milius už nikdy nepřekročil svůj stín a „Barbar Conan“ se dá s klidným svědomím označit za jeho tvůrčí vrchol. Ačkoliv tento chlapík natočil za svou kariéru jen pár filmů, drží si v Hollywoodu stálou úctu a respekt. Těžko říct, zda-li za to může jeho jedinečná povaha či léty prověřená kvalita scénářů, na nichž se podílel. Jeho kultovní fantasy bylo původně plánované jako trilogie, leč bohužel, nestalo se tak. Z článku je doufám patrné, jak neústupný byl Milius člověk. Podmínky pro pokračování zněly následovně: nízký ratting, žádná krev. Režisérův automatický vztyčený prostředník směrem k investorům asi nepotřebuje další komentář. Basil Poledouris napsal ještě spoustu perfektní hudby: „RoboCop“ (1987), „Hon na ponorku“ (1990) nebo „Hvězdná pěchota“ (1997). Fakt, že za „Barbara Conana“ nedostal skladatel Oscara, beru jako největší přehmat v dějinách udílení Cen Akademie. Nechápu, nebo mi snad něco podstatného uniká?

Osamělý král

Film „Barbar Conan“ dnes připomíná osamělý solitér. Od povídek Roberta E. Howarda je celkem vzdálený a stejně tak si drží odstup od veskrze pohádkových fantasy spektáklů, které prezentují série jako „Pán prstenů“ (2002–2003) či „Letopisy Narnie“ (2005–2010). John Milius stvořil unikátní svět, kde čas plyne pomalu a hrdinové mlčí. Svět, jemuž v žilách koluje jedinečný a těžko napodobitelný vzorec DNA. Král Conan sedí na svém trůnu zcela osamocen, za zády mu vyhrává fantastický orchestr a před trůnem odpočívá meč, připraven svým ostřím ztrestat každého opovážlivce, který by se pokusil znesvětit odkaz, který John Milius na počátku osmdesátých let vypálil do okének filmového pásu.

Hodnocení: 100%

07.01.2022	Diskuse (10)	J.Rose DeathVale@seznam.cz