BARONESS - Purple

80%

Letos se po delší nucené odmlce vracejí na scénu BARONESS. Kapela ze Savannah v Georgii, která se před lety zapsala mnohým do paměti, případně řadě lidí vyloženě učarovala a to díky svému neortodoxnímu pojetí sludge/ stoner rocku/metalu, tak i svými pestrobarevnými obaly připomínajícími kresby Alfonse Muchy a rovněž také konceptuálními názvy alb vztahujícími se vždy k nějaké barvě. Dnes už předposlední dvojalbová sbírka „Yellow And Green“ z roku 2012 může být pokládána za dosavadní vrchol jejich hudebního snažení, ať už kvalitativní nebo komerční, protože kapela popustila uzdu vlastní fantasii a zbavila se (částečně) podzemní upjatosti reprezentované agresivnějším projevem. Na své nejučesanější a pro širokou posluchačskou obec nejúnosnější desce tenkrát demonstrovala, že se chce stále posouvat a svůj hudební výraz přizpůsobila obecnějšímu písničkovému pojetí. S trochou představivosti. Novinka nesoucí se ve fialovém odstínu a vlastnící název „Purple“ v tomto směru se ctí pokračuje a zdá se být v něčem ještě uhlazenější než předchozí počin. Dílo však působí kompaktněji a sevřeněji, byť mnohem kratší stopáž nemá šanci odhalit tolik, jako bylo dopřáno širokému záběru předchozího dvojalba. Ona přístupnost není dnes ani tak patrná ve zvuku kytar či oproštění se od hutných podlazených riffů, díky kterým byla hudba BARONESS před lety ihned zařazena po bok kapel jako MASTODON či KYLESA, ani v nějakém zlepšujícím se pěveckém výkonu Johna Baizleyho, jako spíš v přímočařejší a lehce pročištěnější stavbě skladeb, jejichž vyznění je mnohdy ovlivněno zajímavou aranží, nejčastěji se tak děje v případě klávesových úvodů a podkresů, nebo vyhrávek akustických kytar, které se řadou songů prolínají a hodí je do chytlavější, snáze poslouchatelné podoby.

Předně je třeba říct, že tahle deska se povedla. BARONESS však v tom, aby se z nich stala opravdu velká záležitost na scéně, brání především průměrný (z mého pohledu) vokální projev jejich frontmana. Na jeho bolestínské hlasové poloze neshledávám mnoho zajímavého a originálního, tedy v poměru k instrumentální složce. I když songy působí kolikrát velmi nadějně a chytlavě, většinou narážím na nepříliš dobrý zpěv, který se prostě příliš nevyvíjí a ani vyloženě povedené skladby („Shock Me“, „Try To Disappear“, „Kerosene“, „The Iron Bell“ nebo „Desperation Burns“) rozhodně neudělá zajímavějšími, než by to za jiných okolností dokázala jiná kapela s lepším hlasem.

Novinka má na jednu stranu hodně blízko k tvorbě MASTODON zpřed deseti let, kdy slavní krajané zrovna vypustili svou úspěšnou nálož „Leviathan“, s tím podstatným rozdílem, že BARONESS jsou o něco rockovější a méně chaotickou záležitostí, než svého času byli MASTODON. Nacházejí se sice dost stranou od onoho (pro někoho progresivního) bláznění a vyjadřují se o dost přímočařeji, ale pořád se drží mantinelů klubové hudby. Na druhou stranu (a to slyším rád) v jejich hudbě sílí rock´n´rollový prvek a touha po chytlavých hymnách, byť stále dělaných v intencích alternativní scény.

Kdo měl tuhle kapelu doposud v oblibě, ten z novinky zřejmě zklamán nebude. BARONESS se sice snaží o ještě větší úhlednost a zpřístupnění širším masám a leckde zní dost nadějně, ale ten posun opravdu není zas až tak podbízivý, aby příznivce jejich původní tvorby odradil, a naopak také, aby oslovil mnohonásobně více lidí, než se jim to povedlo doposud. Ve skladbách jako „Chlorine And Wine“ nebo „Shock Me“ dostanou prostor klávesy a ústřední melodie se rozhodně zaryje, stejně jako kytarové hody v „Morningstar“ nebo „Desperation Burns“ (až djentově odsekávané kytary), které v proudech zdánlivě nekonečných nebo nekonečně navrstvovaných dřevorubeckých riffů dokazují, že tahle kapela má ve svém skladatelském cítění nemalý potenciál. Škoda jen toho uhýkaného hlasu, který zůstává stále tak nějak obyčejný. Nejlepší skladbou je samozřejmě „Try To Disappear“, kde instrumentace projevuje větší touhu po variabilitě a pestrosti (prolínání akustiky s odlehčeně předoucími riffíky a cinkavou baskytarou po vzoru raných U2), melodie jsou chytlavé a i ten zpěvák v této skladbě rozhodně podává nejzajímavější a nejemotivnější výkon. V závěsu za ní jsou pak „The Iron Bell“ koketující s vlivy indie rocku a punku z osmdesátek a pak samozřejmě stadiónová vyřvávačka „Shock Me“. Když škrtneme dva instrumentální kusy z celkových desíti tracků, dostaneme pouze osm skladeb, což je na můj vkus vcelku málo, ale zas na druhou stranu je tahle krátká nahrávka svěžejší záležitostí, než když by se BARONESS snažili o hodinu trvající věc plnou nesmyslné vaty, takhle si aspoň můžu říct, že při nejmenším každá druhá věc je zaručenej trhák. Pro mne určitě povedená věc, která by však s jiným zpěvem mohla vyznít ještě o kus lépe.

Alba BARONESS zakoupena v obchodě Music Records.

30.12.2015	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz