BARONESS - Stone

80%

Po čtyřech letech zde máme novou řadovku od čelních představitelů sludge-metalu a jeho progresivních příchutí. „Stone“ je již šestou řadovou deskou a teprve druhou nahranou v současné sestavě této jinak slušně zavedené kapely ze Savannah ve státě Georgia. Kytaristka Gina Gleason, v řadách BARONESS debutující teprve až u minulého alba „Gold And Grey“ z roku 2018, se stále více sžívá s DNA této kapely a na novince dokonce její doprovodné zpěvy udržují u písní vyšší míru pestrosti a emotivního pnutí, nemluvě o klasicky rockovější výstavbě a srozumitelnějšímu nastavení většiny zdejších kytarových sól. 

Přiznám se však, že pro mne vrcholný počin BARONESS znamená čtvrtá řadovka „Purple“, která v roce 2015 čtveřici otevřela nové možnosti. Bez přílišného nadbíhání širším posluchačským vrstvám a zanevření na své kořeny na ní Baizley a spol. prezentovali maximální míru melodiky, jaká do té doby byla v jejich písních k slyšení. Oproti ní právě následující „Gold And Grey“ působila poněkud bez vrcholků, jako krok zpátky, který byl veden dlouze, jednolitě a neprostupně. Novinka od začátku razí jiný přístup a je poznat, že kapela chtěla posluchači nabídnout různorodější nahrávku, kde by byl prostor jak na přímočaré hymnické momenty, zpěvnější fáze, ale na druhou stranu i progresivnější výpravy vzývající záhadnou atmosféru, či dokonce sem tam nějakou komorní akustickou mezihru.

Za největší slabinu hudby BARONESS jsem vždy považoval zpěv, konkrétně především díky tomu, že tón frontmanova hlasu se mnohdy shodoval a tím pádem kryl s hutným zvukem kytar. John Baizley mohl vždy operovat jen v mantinelech svých úzkých pěveckých možností, což rozhodně nepomáhalo pestrosti písní. Jestliže v jiných případech dokázal zpěvák písně kapely povýšit, u BARONESS se to od zpěváka moc čekat nedalo, spíše musely být skladby opravdu dobré, aby i s tímto zpěvem skutečně dobrými zůstaly. S novinkou však dostáváme asi nejlepší pěvecké výkony. Dokonce, jak se kapela stává harmoničtější, pestřejší a měkčí, dokáže si více vyhrát s různými odstíny, sem samozřejmě počítám i vokály a doprovodné hlasové aranže.

„Stone“ se jeví jako deska s ambicí hodit do placu pár hitů, byť většina skladeb zachází právě s opačným výrazem a razí směr progresivních výprav nevyhýbajících se ani halucinogenějším fázím. Příkladem takového chytlavého rockového hitu se ukazuje být především skladba „Last Word“, opačným směrem pak materiál vede následná odysea „Beneath The Rose“, byť ani ta se nevyhne chytlavému refrénu a skrze svůj dobrodružný běh se v ní nachází parádní zdvojené kytarové sólíčko ve stylu jižanského rocku. To bychom tedy měli singly, oba se nadmíru povedly. Osobně si myslím, jak je dnes hudba BARONESS posluchačsky vstřícnější, a to samé se děje v rámci vývoje hudby atlantských kolegů MASTODON, tak se zvuk obou těchto kapel pomalu přibližuje.

Možná je na soudy ještě brzo, ale „Stone“ na mne dělá dojem čitelnějšího a přehlednějšího alba, než byla minulá, příliš přeřvaná deska „Gold And Grey“. Je to materiál, který nabídne uhrančivé fáze a skladby se před vámi odvíjí jako příběh s libozvučnými dynamickými proměnami. Nejen strukturálně, ale také zvukově je to dnes zkrátka o něco větší lahůdka. Tajemná „Choir“ ve vás dokáže zaseknout drápek, aniž by bůhvíjak tlačila na pilu. I když předpokládám, že si u ní budete pokládat otázky, co že to tu vlastně posloucháme. 

Akustický a něco přes minutu trvající předěl „The Dirge“, stejně jako úplně závěrečná skladba „Bloom“ představují komornější zvolnění materiálu, to hlavní se však děje mezi nimi. Šlapavá vypalovačka „Anodyne“ prezentuje hrdě dunivý riffoběh a řadu znamenitých vyhrávek a kytarových drsňárniček. Během jejího poslechu mne na mysl přístáli právě aktuálně jaksi měkčejší sousedé MASTODON, nicméně nejen oni, ale třeba také irští hardrockoví bardi let sedmdesátých THIN LIZZY. Následující „Shine“ je čistá krása, dokládající, že BARONESS se dnes skutečně inspirují v kytarových duelech a výpravných kompozicích hard rocku sedmdesátých let.

Poněkud psychedelická „Magnolia“ představuje současné progresivní nastavení BARONESS, které však vyvěrá spíše z pojetí kapel klasické rockové školy posledních tří dekád 20.století, než aby těžilo z post-metalového undergroundu, ze kterého i BARONESS kdysi vzešli. U téhle skladby si uvědomíte fakt, že BARONESS jsou dnes již zcela jinde, než bývali před patnácti lety v časech „Red Album“ či „Blue Record“. Mě osobně aktuální poloha sedí více. Současné písně jsou barvitější, vrstevnatější a je v nich co objevovat. Tohle částečně potvrzuje i „Under The Wheel“ poznamenaná dlouhou hypnotizující fází s ležérním zpěvem, která po dvouch až třech minutách pozvolna kypí a s vaklivými tóny a emotivnějším pěveckým projevem se v ní kumuluje napětí. Tenhle song působí jako vylepšená a aktualizovaná verze BARONESS, pokud by lpěli na staré tvorbě, kterou by hráli s mnohem větším umem a zkušenostmi. Zajímavý kousek bez rozzuzlení. Ano, na svém debutu tehdy opravdu byli nervní kapelou bez východisek.

Kapela rozhodně dnes nahrála jedno ze svých nejlepších alb, netvrdím, že byla laťka nastavená albem „Purple“ dorovnána, ale mezi své tři nejoblíbenější desky BARONESS řadím „Stone“ zcela určitě. Je dobře, že Baizleyovci nestojí na místě a nabízí stále více propracovanosti, ale zároveň i lepší poslouchatelnosti a písničkovosti svých desek, čemuž napomáhá výtečná hráčská vybavenost a cit pro skladatelskou práci. Rovněž však také otevřenost určitému vývoji a znalost historie rocku. Zkrátka po šestém albu je z nich zkušená kapela v nejlepších letech, která roste a bude zde ještě dlouho.

27.09.2023	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz