BASINFIREFEST 2024 - Spálené Poříčí, 26.-29.června 2024, den čtvrtý - sobota

Gazďa: Na letošní Basinfirefest jsem se dost těšil. Přinesl přesně tu kombinaci kapel, která mě baví. Ty, které mám rád (BLIND GUARDIAN, INSOMNIUM, ROTTING CHRIST, BATTLE BEAST), klasické kapely, které mi nic neříkají, ale chci je vidět (FEAR FACTORY), nebo ty, které si občas pustím, ale nikdy nevystoupaly na můj piedestal, a tak jsem je ještě naživo z nejrůznějších důvodů neviděl (CRADLE OF FILTH, DESTRUCTION, SUFFOCATION). A pak ty, na které bych na samostatný koncert nešel, ale rád je zažiju na fesťáku (FLESHGOD APOCALYPSE, ARKONA). Ale Gazďa míní a pracovní povinnosti mění. Místo čtvrtečního setu jsem musel do Třince a místo pátečního do Hamburku. Což pro mě ale byla stále výhra, protože BLIND GUARDIAN, moje top kapela festivalu a jedna z mých top kapel vůbec, byla na programu až v sobotu. A stejně tomu bylo také u DESTRUCTION a CRADLE OF FILTH. Kdybych si měl vybrat jeden den, byl by to tento. Takže všechno nakonec dopadlo k mé spokojenosti.

Basin je sympatický festival. Prostředí luk ve Spáleném Poříčí je krásné a má atmosféru, která je rozdílná od našich ostatních festivalů. Na fesťákové mapě tak má Basin pro mě jasné místo a jsem rád, že tu je. Mám pocit, že se pomalu zvedá i návštěvnost, se kterou to bývalo tristní. Odhadem se na sobotní headlinery mohlo dostavit možná k pětitisícovce lidí. V porovnání s předchozím a nedalekým Metalfestem je to ale samozřejmě pořád málo. Němci sem nejezdí, je to z ruky, a pro Čechy to asi nemá tu tradici Brutalu nebo Masters of Rock. Ale opticky to tu vypadalo na víc než předchozí ročníky… Moc jsem toho sice letos ve Spáleném Poříčí (název pochází ze třicetileté války, kdy městečko vyhořelo) neviděl, ale alespoň v sobotu jsem se snažil dorazit co nejdříve, a tenhle den se tak pro mě stal poznávačkou ve velkém stylu, protože až na finální headlinery jsem neměl s žádným vystupujícím naživo tu čest.

Do Plzně jsem dorazil vlakem, a vyzkoušel jsem si tak autobusovou kyvadlovou dopravu na festival. Byla fajn a jednoznačné plus, ale lokace nástupní zastávky by se dala popsat lépe, než „v Šumavské ulici, cca 250 m od Hlavního vlakového nádraží“. Vzhledem k tomu, že zastávka byla v sousedství autobusového nádraží, tak jsem ji asi patnáct minut marně hledal na nádraží a už jsem se bál že bus nestihnu. Konkrétní bod na mapě by příště určitě bodnul. Bus kyvadlák k areálu přirazil ve tři čtvrtě na čtyři, a já si tak mohl už pár minut po vyřízení nezbytností užívat tóny od českobudějovických SATISFUCKTION. Dění pod pódiem jsem ale na začátku sledoval se znepokojením. Společně se mnou se tu kapele věnovalo tak 300 lidí a já se začal obávat, že návštěvnost bude ještě nižší než v předchozích letech. Na vině ale bylo slunce, které Spálené Poříčí rozpálilo do třicetistupňových veder ve stínu. Co mohlo, tak hledalo před jeho paprsky úkryt. Nejčilejším tvorem pod pódiem tak byla drobná myš, která se opakovaně snažila vybíhat ze své díry a sehnat něco v nejbližším okolí. Dvoutýdenní shon (stavba-koncerty-bourání) na jinak klidné louce musel být pro myší rodinku pěkně stresující. Zvlášť ty čtyři dny, kdy jim na barák naběhnou tisíce nohou a stěnami otřásá ten nesnesitelně hlasitý bolestivý kravál. SATISFUCKTION naštěstí menší aktivitu vyprahlého publika chápali a nenechali si zkazit dobrou náladu. Matadoři českého crossoveru předvedli dobrou a vtipnou show.

Stray: Jihočeské SATISFUCKTION jsem naživo viděl hodně dávno, dost možná před nějakými dvěma dekádami. Zde v odpolední výhni sice neměli pod pódiem narváno, ale znělý hlas frontmana, připomínající mi projev Scotta Stappa (někdejšího frontmana CREED), naprosto sebejistě dominoval jejich songům, které po nějaké chvíli vyhodnocuji jako moderněji stylizovaný a nahuštěný post-grunge, za jakým dnes stojí třeba kapely jako ALTER BRIDGE. Poměrně neprvoplánová tvorba SATISFUCKTION si zakládala na nosných atributech devadesátkového rocku a byla jí vlastní solidní instrumentální vybavenost, bytelný groove a valivé riffy. Na to že se před pódiem, díky rozpálenému slunci, více než třiceti stupňům celsia a absenci jakéhokoliv stínu, prakticky ani nedalo stát, to byl od nich velmi slušný set. 

Louisianským sludgerům CROWBAR věnuji zhruba dvacetiminutovku, neboť kapelu nemám ve svém posluchačském záběru a vše co jsem si od nich kdy vyslechl, bylo v podstatě dílem náhody (dvakrát vystoupení na Brutal Assaultu), z mého pohledu jde totiž o nepříliš rychlou, poměrně monotónní, byť asi dle někoho výživnou rubanici, jaké vznikají zejména v déltě řeky Mississippi. Na Basínu předvedli tito Američané se statusem žánrových legend obstojný set, který mne osobně až tolik neučaroval, ale to vše je jen o osobních prioritách.

Gazďa: Z dřívějších kapel sobotního dne mě zajímaly ale zejména sludge hvězdy CROWBAR. Nikdy jsem jim sice nevěnoval žádnou pozornost, ale i tak jsem byl dost zvědav… přeci jen jsou to legendy. Neworleanští dorazili v dobré formě. Šlo o vesměs krátké energické písně, které dobře odsýpaly a jež dobře prezentovaly kapelu s image elegantně udržovaných motorkářů v čele s vousatcem a jediným konstantním členem Kirkem Windsteinem. Přeci jen to ale šlo celé tak trochu mimo mě, a tak se v půli setu vydávám na průzkum areálu. A objevuju první nepříjemnost – nedorazil můj oblíbený stánek s kuřaty, který je už řadu let pravidelným základem mé festivalové stravy. Mezitím mi ale zvedá náladu to, že narážím na Straye, Mauglího a jeho bratra Vláďu.

Následoval PAN LYNX, což je projekt producenta, tvůrce alb a videoklipů Michala Skořepy. Projekt, který ve mně vzbuzoval – když jsem se do něj před festivalem zkusmo zaposlouchával – primární pudové negativní emoce. Alternativní rock, neprvoplánové, ale přesto nijak složité písně, které hýří sebevědomím, ale člověk úplně neví proč. Možná je škoda, že v tomhle případě rozumím textům, které se tváří intelektuálně hlubší, ale vlastně v nich nic není. Celé mi to přijde takové přifintělé a nabubřelé. Jsem asi přísnější, protože kdyby to celé bylo v angličtině, tak tam vzhledem k jazykovému omezení tu textovou pseudohloubku na první dobrou nevnímám. Hudebně to není úplně špatné, ale zdaleka ne tak dobré, jak se to tváří. Textově to připomíná odvar z trochu blbějších WANASTOVÝCH VJECÍ, stejně jako imageově. „Je to s tebou na klid. Klit, klitorys. Když ti na něj číhám, jsem jako rys.“ Jako fakt? Tohle je potřeba někomu sdělovat? Při písni Klidorys to už fakt nedávám a raději prchám, abych se postavil do fronty na meet and greet s BLIND GUARDIAN. Nechám si od příjemných hudebníků podepsat triko a pak se vracím zpět před pódium.

Stray: Vůbec nechápu, jak se mohl projekt PAN LYNX, který má za sebou pouhých pět koncertů, ocitnout na mezinárodně koncipovaném festivalu plném hvězd v tomto večerním hracím čase, zvlášť když o dva dny dříve hráli po poledni třeba i řečtí SUICIDAL ANGELS. Zveličování významu některých našich interpretů považuji za jednu z nemnoha slabin pořadatelského týmu. Čerstvému a vloni debutujícímu projektu Michala Skořepy dle mého chybí spousta zásadních věcí (především nějací fanoušci a jeho koncertní set prakticky jen ukázal proč tomu tak je). Kapele to naživo totiž vlastně ani moc nehraje, její celková neprvoplánovost je bohužel proti všemu, co by mohlo lidem tu hudbu alespoň trochu přiblížit. Nečekal jsem vystoupení, které by bylo strhující přehlídkou hymen, ale ovšem ani nanicovatou břečku. Člověk stojící asi dvacet metrů od pódia měl občas dojem, že ty party k němu snad ani nedolétnou, tak byly bezvýrazné. Především však díky textům mne songy Pana Lynxe přijdou jako samožerské a obsahově prázdné slovní onanie.

Gazďa: Tam za chvíli vlétnou němečtí thrasheři DESTRUCTION a je to úleva. Ostrý a přímočarý thrash, který si na nic nehraje. Jen řeže. Raz dva tři, eins, zwei, drei… DESTRUCTION jsem nikdy naživo neviděl, ale mám je z velké německé čtyřky nejradši. Jejich riffy a písně mi přijdou nejvýraznější a hlasově to je za mě u Schmiera mnohem lepší než u rozpraskaného a totálně šedého projevu Milleho Petrozzy z KREATOR. Riffy, riffy a riffy se rozezněly na českých lukách a hájích Plzeňska v sobotu odpoledne. Poprvé mám ten den pocit, že vím, proč jsem tady. Špičkové vystoupení a thrash té nejvyšší úrovně. Nevím jestli, je to při x-stém vystoupení pořád baví, ale vypadají na to. Thrash Till Death…

Stray: Němečtí DESTRUCTION jsou pro mne klasikou, kterou sleduji od osmé třídy základní školy, a tu jsem absolvoval na konci osmdesátých let. Od té doby je mám v oblibě a vytrvale je sleduji. Jen za posledních deset let jsem je viděl živě nesčetněkrát. Dnes již bez Mikea Sifringera u kytary, za to s dvojicí nových sekyrníků, mají DESTRUCTION i ve čtyřech stále šmrnc. Kapela se sice během první skladby teprve hledala, ale nakonec rozjela svůj obvyklý pitoreskní rej agresivních riffových figur a svižných temp. Schmier diktoval špičkový teutonský thrash a tak jen těšilo, že má oblíbená kapela je ještě po čtyřiceti letech v neuvěřitelném laufu. Že DESTRUCTION stále hrají většinu koncertního programu ze skladeb osmdesátých let, svědčí o síle tohoto starého matra a jeho nenahraditelnosti.  

Gazďa: CRADLE OF FILTH. Další legenda, se kterou jsem měl tu čest poprvé. Celkem se mi tenhle black-gothic-symphony metal líbí, ale ne zas tolik, abych jim věnoval větší pozornost. Také mi trvalo nějaký čas si zvyknout na specifický projev frontmana Daniho Filthe. Naživo mě ale přesvědčili. Profesionální vystoupení i nasazení, dobré hudební výkony, skvělá zpěvačka u kláves Zoë Marie Federoff a solidní výstup principála, který předvedl nejen své typické vysoké kvákání a blackový štěkot, ale také docela solidní growl. Jen to fistulové pištění na jednom tónu nemuselo být v každé písni a pokusy o svého druhu běžný zpěv u něj vyznívaly spíš rozpačitě. Ale celkově to dobře šlapalo a vystoupení jsem si užil.

Stray: Až ve Spáleném Poříčí jsem shlédl svůj první (celkově pak čtvrtý) koncert CRADLE OF FILTH, který měl velmi obstojný zvuk. Věc, která se britským legendám často a velmi oprávněně vyčítala, zde tedy již neplatila, a tak jsme se dočkali pozoruhodného koncertu se vším všudy. Nezastírám, že pro mne tahle kapela nikdy nebyla úplně v popředí zájmu (kdysi jsem měl sice rád alba „Cruelty And The Beast“ a „Midian“, ale o nějakém fandovství bych nemluvil) a za ty úplně nejlepší věci od nich považuji až tři poslední alba nahraná s českou dvojicí Marthus/Ashok v sestavě, protože právě na těchto dílech se do skladeb dostaly prvky dávající mi více smyslu - větší harmoničnost, přehlednost a melodika, o vyšším využívání kytarových sól ani nemluvě. Koncertní set byl průřezem mnoha zásadních kapitol jejich diskografie a mne jednoznačně bavil, včetně výborně zpívající Zoë Marie Federoff.  

Stray: BLIND GUARDIAN předvedli (na rozdíl od svého dva roky starého výstupu na totožném místě) zvukově naprosto strhující koncert, který sice čítal pouhých deset skladeb, za to však znamenitě a s velkolepostí odehraných a odzpívaných. Za mne šlo o pravé headlinery celé akce a jejich výstup byl oslavou metalového bombastu. Velký dík patří pořadatelům, kteří u sporadicky navštěvovaného podniku stále vytrvávají a jsou schopní přivážet špičková jména celosvětové scény, a to aniž by se jim to, soudě dle opětovně sporadické návštěvy, rentovalo. Bohužel jsem byl letos zaměstnavatelem povolán na služební cestu, a tak jsem mohl dorazit na festival jen v sobotu, nicméně správu, že festival bude pokračovat i v roce 2025, vítám a jsem zvědav co přinese.

Gazďa: BLIND GUARDIAN. Ještě, než tu recenzi napíšu, tak vím, že bude kladná. 😊 Ale nemyslím si, že jsem zaujatý. Mám je rád, protože jsou prostě skvělí a naživo nikdy nezklamou. Výborné písně a Hansi Kürsch nejen jeden z nejlepších zpěváků, ale také frontmanů, kterému publikum zobe z ruky. Hansi pohne paží, publikum následuje. Hansi něco zapěje, publikum to zopakuje, než to on dokončí. Zatímco u jiných kapel jsou tyhle věci na sílu, tady to je zcela přirozené a veskrze příjemné. Jako kdybychom se potkali u táboráku, kde pár kámošů hraje na nástroje a ostatní je doprovázejí ve sboru. U BLIND GUARDIAN je vystoupení kolektivní sport. Hlavní důvod, proč jsem do Plzně jel, bylo jejich deset písní. Z nich pouze „The Script for My Requiem“ jsem ještě neslyšel naživo, ale i tak to stálo za to, „Time Stand Still (At the Iron Hill)“ nebo „Mirror Mirror“ můžu pořád. Jedna ze špičkových koncertních kapel opět obstála. Trochu rozpačitější byl ale výkon publika. My Češi jsme v tomhle nesmělí a neradi se projevujeme. Ale na BLIND GUARDIAN je prostě nutné zpívat. „The Bard´s Song: In the Forrest“, ve které nechává Hansi zpěv prakticky jen na publiku, tak nevyzněla tak dobře jako na koncertech v domovském Německu, kde se toho lidé nebojí. Mrzí mě, že jsem z letošního Basinu neviděl víc, ale ten pro mě nejdůležitější den se mi podařilo stihnout. Doufám, že stihnu příští rok víc.  

01.07.2024	Diskuse (48)	Gazďa / Stray