BATHORY - Hammerheart
Nevlídná zátoka severovýchodní strany Velké ostrovní země roku
916 n.l., ševelení vln dopadajících na skalnatý břeh narušuje jen praskání dřeva
u vysokého stěžně rychle se přibližujícího drakkaru, všudypřítomnou ranní mlhu
nad hladinou pomalu začíná rozjasňovat světlo z ohnivých loučí. Zatímco několik bojovníků vyskakuje na kameny, čnící z nedaleké mělčiny, aby se jali osádku navigovat k bezpečnému
zakotvení, ti další si postupně zaměňují vesla za meče a štíty a chystají se na
pevninu. Šedesátka vikingů prahne po krvi. Mají před
sebou dlouhý den a cestu přes území nepřátel po stopách do zajetí odvlečených
krajanů, a tak tiše vstupují do nedalekého vřesoviště…
Bylo to pro nás znalce blackmetalových BATHORY ohromné
překvapení, když k nám po vodě Quorthon v dubnu 1990 seslal dílo
prosté někdejší rozervanosti a temnoty a jal se hudbu své značky opatřit
majestátností, pozvolnými tempy a jakousi nábožnou vážností. Témata skladeb
čerpající ze skandinávské mytologie byla rovněž jakýmsi útržkovitým vhledem do
historie a života obyvatel severských zemí v průběhu chladného středověku.
Kdo čekal ďábelský skřehot na podkladě zběsilých temp a zuhelnatělých poryvů
pekelného zvukového masívu, byl rozhodně zklamán, Quorthonovým cílem byla
epicky vystavěná sada skladeb, kde by prim hrála zádumčivá atmosféra a pocit
blížícího se dobrodružství, jež bude generovat hrdinské příběhy. A tak se
zrodil vikingský metal, styl, o kterém tou dobou, a ve větší míře ještě několik let poté,
nikdo nikdy neslyšel. Za asistence bubeníka Vvorntha a baskytaristy Kothaara
vzniklo album, které bylo okamžikem startu podobné hudby, zažívající svůj zlatý
věk až zhruba o nějakých osm let později.
Válečná výprava „Shores In Flames“, která zastihuje osádku vikingské bárky bezprostředně po krutých činech, ovlivňujících válečnou historii nepočetného národa z divoké a chladné země, „Valhalla“ jako vhled do pohanské mytologie, nebo oslava sveřeposti při obraně tradic před plíživostí křesťanství - „Baptised In the Fire And Ice“, to všechno jsou titánské výpravy opatřené pomalými tempy, rozpraskaným zvukem kytar, ale i naléhavým (i když ani omylem ne nejškolenějším) Quorthonovým zpěvem. Cílem nahrávky byla epická kompaktnost, přirozenost a potřeba vtáhnout posluchače do svého dění a to se BATHORY s „Hammerheart“ podařilo.
Více než padesátiminutová výprava totiž uplynula jako by nic, za což samozřejmě mohl i nosný chorál „Father To Son“, ve kterém se dařilo zvuk BATHORY čím dál více opatřovat jakousi náboženskou patinou, ať už ony vážné a dominantní chóry u leckoho vzbuzovaly pocity pohanské sounáležitosti nebo je přiřadil k prvkům navozujícím dojem tehdy se šířícího křesťanství. „Father To Son“ je o potřebě tradic a hrdosti na vlastní kořeny. Zvuk alba se rozjasní v „Song To Hall Up High“, dvouminutová skladba působí jako dávnověký severský tradicionál. Velké finále pak přichází v podobě dvou nejlepších songů - „Home Of Once Brave“ a zejména „One Rode To Asa Bay“ (k té byl natočen kultovní videoklip, který mimochodem bodoval v našich porevolučních televizních metalových pořadech a přispěl k slávě jména BATHORY měrou nemalou). Přestože tyto písně nabídnou ještě výraznější epické momenty, kapela se prakticky obejde bez kláves. Onen přírodní zvuk je tak jednou z devíz tohoto díla. „One Rode To Asa Bay“ je krásným odleskem zapomenutých časů, kdy obyvatelé vikingských osad vzdorovali stále silněji se rozpínajícímu náboženství. Boj jedince za uchování vlastních tradic a za svou zem je ostatně i v dnešní době velmi aktuální.
Album „Hammerheart“ ve své době každopádně zabodovalo a
stejně jako několik předchozích nahrávek BATHORY platí za nesmrtelný
pomník. V době vydání ještě nebylo nikomu jasné, jak velký vliv bude mít na následující generaci pohansky nastylizovaných metalových kapel ze severu Evropy.
Osobně mám k nahrávce rovněž nostalgický vztah, neboť jsem kdysi v roce 1990, s prvními poslechy alba stále čekal, kdy přijde onen zlom k zběsilému pekelnému rejdění, nicméně
nedočkal jsem se jej. Dnes už nelituji. Quorthon v jedné ze svých
nejdůležitějších hodinek, ne-li v té nejdůležitější.
06.08.2018 | Diskuse (23) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
DarthArt | 16.04.2020 23:27 |
PŘÁTELÉ, MÁLEM BYCHOM ZAPOMNĚLI !!! |
zdenos | 08.08.2018 10:44 |
pro mě nejoblíbenější BATHORY, zvláště miluji songy Valhalla, Baptised, Father to son a závěrečnou výpravu One rode to Asa bay. Zde je právě ten vokál lepší, než na následující řadové desce, a zvuk je (jak již bylo zmíněno níže) prostě fantastický, atmosférický, melancholický, severský a nekompromisní. |
Valič | 07.08.2018 23:05 |
DarthArt: Teď jsem našel v jednom rozhovoru popis toho, jak nahrávání alba Hammerheart ve "studiu" Heavenshore probíhalo: |
Imothep | 07.08.2018 18:10 |
Stray: těším se. Imho to tema korektnosti se dá v dnešní době vztáhnout v podstatě na jakýkoliv druh umění, sportu, atd, atd ...... bohužel :( |
Stray | 07.08.2018 12:47 |
Zítra recenze na Twilight of the Gods BUDE! :-) No a ve čtvrtek ještě další článek, dál se uvidí... mám pět dní abych popřemýšlel nad tématem korektnosti v metalové hudbě, chci v Asylu článek, co postaví Charisma do role prequelové a nejmenší součástky rozsáhlejšího celku. |
Vatutin | 07.08.2018 07:44 |
Mám moc rád Blood fire death, Hammerheart, Twilight - hodnocení neřeším za mne 100% :) ... možná pocitově preferuji Blood ... a Twilight jsem se spíše snažil obdivovat, než že by to byla tak super deska .. ale dneska již je to jedno - 100% :) ... debata o Sodom mne zaujala již nedávno a tu desku jsem si po letech pustil a ono se to ani po letech nedá ... přesně tohle období desek Get What, Requiem mám spojeno s tím, že jsem tyhle kapely na čas přestával sledovat a až po čase se k nim vracel a tyhle kusy vytěsnil do karantény :) |
DarthArt | 07.08.2018 00:26 |
Zbytečné dohady, všichni přeci vědí, že nejlepší nahrávka od SODOM se jmenuje "Aber bitte mit Sahne" !!! |
Valič | 06.08.2018 22:35 |
Stray: To nebylo adresované přímo na Tebe, já myslím, že tohle nemohlo vydýchat víc lidí (včetně mě). Mě ty desky vlastně ani tak moc nevadí (Get What You Deserve jsem nedávno poslouchal a vydržel jsem to ve zdraví až do konce). Na druhou stranu nikdy nepochopím, jak něco podobného může někdo považovat za své vrcholné životní dílo. :-) |
Stray | 06.08.2018 22:25 |
Kdybys věděl v jak absurdní situaci se mě směješ a jak jsou Tvé starosti titěrné. Snědl jsem ve dvě odpoledne nějakou amoletu a jako...lítá to horem i spodem, to vše za pozvolného balení stanu, spacáku a Brutal equipmentu, jako rok 2018, to je u mne epesní záležitost po zdravotní stránce, jdu vzít černý uhlí. :-) A ty tady s nějakým debilním albem od Angelrippera. Já už ale docela chápu, proč ta alba jako Get What You Deserve od SODOM nebo Requiem od BATHORY vyšla, ti hudebníci si k nim během nahrávání vytvořili tak silnej vztah a tak minimální odstup, že ani nepostřehli ten bod zlomu k nekvalitě, v roce 1994 jsem to nechápal a jenom si říkal, kolik kapel ještě půjde do prdele (třeba i SLAYER mne zklamal), a tohle co píšeš to vlastně vysvětluje. A teď hezky pomaloučku...otočit...chtěl jsem ještě napsat Twilight of the Gods, ale nevím, asi to nepůjde. .-) |
Valič | 06.08.2018 21:26 |
Pokud někdo nedokázal vydýchat, že Tom Angelripper považuje Get What You Deserve za nejlepší album Sodom, tak to s ním po přečtení následujícího Quorthonova výroku nejspíš švihne. :-) |