BATTLE BEAST - Circus Of Doom

70%

Pokud se má člověk pokusit o recenzi závažnějšího hudebního díla, měl by před tím trochu vypustit, zrelaxovat a pak se nadechnout. Doufám, že mi takovou kůru poskytnou přímočaří melodici BATTLE BEAST, jejichž silné marketingové podpoře jsem do dnešních dnů unikal. Když si člověk jednou za čas dokáže pochutnat v Mekáči, může přece zkusit i nějakou tu standardizovanou zamraženou hotovku od Nuclear Blast. Princip je totiž stejný, sladké je zde sladkým, slané slaným a mastné mastným. Rychle a rovnou do žíly. Žádné rafinované odstíny, mnohotvaré vize a záměry. Vše jednoduché jak facka a mozek to bryskně ocení. Jen se to s tou jednoduchostí nesmí přehánět, jinak hrozí předčasná demence.:-)

Ke psaní recenze na aktuální řadovku „Circus of Doom“ jsem nepřistoupil úplně na blind. Z proklikání diskografie a prostudování základních faktů vyplynulo, že historie finských melodiků přináší příběh o převzetí kapely klávesákem Jannem Björkrothem. Programový příklon k popovější produkci bych mu nicméně nevytýkal. O tom, nakolik kytarově a heavy zní poslední deska BEAST IN BLACK, takto nové skupiny původního kytaristy Antona Kabanena, radši taktně pomlčím. Finské metalisty popík prostě fascinuje. Takže, jak zmíněný příběh vnímá moje maličkost. Původně heavy a euro/power metalová parta se pod diktátem klapek dopracovala k solidnímu kytarovému pop/rocku metalového střihu, jehož power metalovou reputaci zachraňuje především velmi dobrá zpěvačka Noora Louhimo. Pro mě asi nejcennější objev, byť vykazuje parametry „pouhého“ dvojčete Ronnieho Romera. Aha, proto také ten zájem jestřábů a pečovatelů z Frontiers, u kterých dotyčná loni realizovala svůj projekt s Nettou Laurenne. Mimochodem, jde o říznější produkci, než předvádí její domovská kapela. Nemohu nedoporučit.:-)

Úspěch se každopádně dostavil. Nastíněný vývoj, který by co do své podstaty pravděpodobně nevadil ani vyhozenému Kabanenovi, vyvrcholil na albu „No More Hollywood Endings“ z roku 2019. Přes zřejmou popovou úlitbu však už k (dalšímu) výraznému komerčnímu posunu nedošlo. Nelze tudíž vyloučit, že spolehlivé obhájení pozic a pár dalších, spíše už dílčích úspěchů zůstalo mírně za očekáváním. Fanoušci navíc museli přijmout desku, která již byla kořenům dost vzdálená. Nadšené přijetí jim neulehčoval ani chvílemi přeslazený a lehce splývající materiál bez většího množství skutečně silných melodií. Hned za vrcholem tedy najednou začal číhat stín stagnace a možná i hrozícího úpadku. Nová nahrávka se proto musela s uvedenou hrozbou vypořádat, v opačném případě by se mohla stát jeho symbolem.

Skutečnost, zda kapela při podpisu nové smlouvy, resp. formuláře s typovým označením „Nighwish B-“:-), dostala od vydavatele zároveň nůž na krk, zůstane asi tajemstvím. „Circus of Doom“ každopádně znamená sympatický návrat ke tvrdšímu projevu a razantnějšímu zvuku při zachování typické skandinávské melodiky. Na úvod demonstruje popsaný regres titulní skladba. Po krátkém intru udeří hodně tvrdý, čistokvoucí riff. Petruccimu by se určitě zdál odněkud povědomý. Vycizelovaná rytmická souhra, typická i pro další skladby, připravuje půdu pro výrazné symfonické vpády, které přes koncentrovanou pompu neuráží. Nemaskují totiž úplnou prázdnotu, ale zajišťují styl, jehož se BATTLE BEAST vzdát nemíní. Noora je svým hlasem schopná utáhnout i daleko slabší melodie. Parádní výstavba, gradace, příjemně hutný přechod k solidnímu refrénu. Bizarní atmosféra cirkusu spolehlivě navozena. Každý muzikálový zpěvák by za takový materiál upsal duši ďáblu. Dokonce nevadí ani absence kytarového sóla. Máme přeci Nooru. Následuje „Wings of Light“. Podobných a dalších musí mít „Olzoňáci“ Magnus Karlsson a Jani Liimatainen narvané šuplíky, přesto koncertní tutovka, protože „Betláci“ mají Nooru.:-) Dorazí i nějaká ta sóla. Joona Björkroth je slušný shredder.

Jak málo stačí, když dodáte ne úplně blbé vokální linky a máte k dispozici mocnou frontwoman. Při tom nasazení o ni začínám mít trochu strach. Stojí vysmátí bratři Björkrothové za obětování takového hlasu, Nooro…? Samozřejmě potřebujete ještě adekvátní zvuk, jeho sterilní, finskou „power“ mutaci jistí svým masteringem zkušený Mika Jussila. No jo, národní poklad je národní poklad.:-) Kvalitní bicí jakousi razanci ovšem mají. Špatné nejsou ani další skladby, metalové torzo nicméně ustupuje síle melodie. Některé mají navíc tendenci splývat. Většina riffů se dá označit za elementární. V úvodu „Eye of the Storm“ zazní vokál bez naučené „rašple“ a rázem se cítím komfortněji, Noora totiž tlačí na pilu opravdu dost. Opět si kladu neodbytné otázky… Hodně ostrá kombinace popu a metalu zafungovala v „Russian Roulette“, do uší zde vystřelí i (electro) pady. Výborná věc s jedním z mála dobrých riffů. Následuje pěkný epic/speed kousek „Freedom“. Do metalového finále v podobě „Place That We Call Home“ vede cesta přes dvě zastávky s označením ABBA/AOR. Nemetalové retro se holt na albu projevuje velmi silně a nejde jen o klávesové rejstříky. Málem bych zapomněl, metalisté by si měli desku koupit jen ve verzi s dvěma bonusovými skladbami.

Nová nahrávka BATTLE BEAST neurazí, rozhodně ne cílovku. Většinu z ní naopak nadchne. Myslím, že i bossové z Nuclear Blast budou spokojení, přinejhorším zhruba tak jako dozorčí rada s panem sládkem v Postřižinách. Osobně jsem si poslech docela užil. Nakonec mě však naprosto ovládla jedna jediná otázka určená zejména Björkrothům. Nemohli byste pánové přestat myslet na sebe, resp. na kapelu, ale také na „zotročenou“ Nooru, tj. sehnat pořádného producenta a připravit o třídu lepší materiál, který by navíc ukázal, co se v ní vlastně skrývá? Ach jo, to byla zas odpočinková muzika a recenze.:-) Příště žádný ponor, Peky, a hlavně nemyslet, nemyslet!:-) Ale kdoví, třeba je všechno jinak.

14.02.2022	Diskuse (2)	Pekárek hackl@volny.cz