BEHEMOTH - The Satanist

90%

Nejdelší pauza mezi řadovými alby těchto pomořanských neznabohů, zapříčiněná vážnými zdravotními problémy jejich předáka Nergala (Adama Darskiho), je u konce. Musím říci, že pětileté čekání nakonec stálo opravdu za to. Výsledek je po všech stránkách dech beroucí, protože masivní a organická nahrávka zahajuje novou etapu historie této kapely. Je jasné, že s novinkou bude celá řada letitých fanoušků končit, zatímco hromada nových naopak začínat. Už teď však nepochybuji o velkém úspěchu této desky. „The Satanist“ bude za krátko všude plno. Poláci ještě nikdy nepřišli s podobně komplexním albem, které ční vysoko nad dřívější a vcelku omezenou škatulkou zčernalého death metalu. Poprvé se o deathmetalové nálepce mluvit ani nemusí. Nahrávka bude totiž fungovat hlavně u posluchačů inklinujících k menší žánrové vyhraněnosti. Celkové ubrání na plynu a s tím ruku v ruce jdoucí zvýraznění skladbových kontur (vykreslení detailů) kapele velmi prospělo. Určitě mne nepřipadá, že by se zde Pekelníci nějakým způsobem zpronevěřili své pověsti, pouze přišli s nahrávkou podstatně otevřenější, barvitější a více dospělou než byly ty předchozí. Nebylo možné přijít s výstižnějším a údernějším názvem. Jde o první album v kariéře BEHEMOTH, které si pouštím od začátku do konce, stále dokola a vždy s velkou chutí.

Už kontroverzní vlaštovka v podobě úvodní skladby „Blow Your Trumpets Gabriel“ zasela sémě zla již v průběhu podzimních měsíců. Skandální video doprovázelo těžkotonážní a na BEHEMOTH nepříliš rychlou věc. Šlo o absolutní trefu do černého. Někde jsem četl internetové komentáře, kde kdosi tvrdil, že nesnáší podobně sexistické manýry, jaké jsou k vidění v klipu. Já naopak tvrdím, že něčeho podobného není nikdy dost – tedy v tomto stylovém ranku. Pokud má kapela svůj vlastní ksicht, který se snaží vyšperkovat promakanou a hrdou vizuelní stránkou, je to jen dobře. Rozhodně to tedy jsou pro ni plusové body. Když je však navíc song podobně vydařený, není o čem pochybovat. Rád přiznám, že už mne dlouho v tomto ranku něco tak nenadchlo. Skladba přechází z ponurých bahenních fází do hromovládné smrště umocňované Nergalovým řevem, vše se děje na pozadí lesních rohů, jenž podpoří smrtonosnou riffovou vánici.

Celá deska čítá pouhých (ono je to vlastně dobře) devět položek. Od začátku do konce nepolevuje. Každá z letošních skladeb je vrcholným dílem temného metalu a má v celé té ďábelské skládačce svůj smysl, každá má svůj vlastní příběh. Vlastně se mi nechce spekulovat, zdali jde ještě o death, black, či již o nějakou tvrdší odnož dark metalu. Každopádně se BEHEMOTH nyní občasně dotýkají stylu, s jakým kdysi dávno vešli ve známost Portugalci z MOONSPELL. Poláci jsou však mnohonásobně nebezpečnější. Organismus má svá logická pravidla, ovšem nechybí mu prvek jisté spontánnosti. Vřeštivá sóla na vás totiž vyskočí přesně ve chvílích, kdy je to nejvíc potřeba a kdy je ta která skladba již pořádně rozjetá. 

Druhá „Furor Divinus“ je vysokorychlostním infernem, co vás rozcupuje a vyflusne po kusech. Rohatí titáni tak bez náznaku emocí překračují svou pomalou chůzí onu kaši. Bestiální trojka „Messe Noire“ spaluje vaši duši na popel, plazí se jako láva a mohutná černota vše pohlcuje, není úniku. Přichází „Ora Pro Nobis Lucifer“, která má všechny předpoklady stát se koncertní tutovkou. Přímočará a značně nenávistná riffopalba bude skvěle fungovat. Následující „Amen“ dostává letošní nahrávku na obvyklejší level metalového extrému. Jde zřejmě o nejtvrdší položku alba, která zdá se být nejblíže k starší tvorbě těchto Poláků. Kakofonické sólování a různé spletence v její polovině přechází do uvolněnější fáze, aby její hromovládný závěr nadělal znovu ze stoupenců Království nebeského fašírku. Ostatně přesně tak jak to mají mazlíčci rádi.

Titulní zásek vás hypnotizuje jako nenávistné tváře mouřenínů na nějakém nočním alžírském tržišti, kdy toto místo přes den sice spaluje nekonečný žár, ovšem nepočítejte s tím, že se jej dočkáte. A znovu ta symfonie válečných lesních rohů v závěru. Zjevný signál k přitlačení do ostruh. Černé kobyly vřeští a upalují bezhlavě na písečných dunách, reconquistu však nečekejte. Prach z vyprahlé země se víří a peklo zdá se být tak blízko.

Bojovná „Ben Sahar“ je další jasnou hitovkou. Zhluboka dýchat, palice připravit, blížíte se do země vládce Conana, kterého zvali barbarem. Takhle nějak bych si představoval moderní heavy metal současnosti, přinášející mytologická a okultní témata, tak jak bylo vždy žádáno. Jsou zde zachované všechny atributy z prvopočátků stylu, jen se dnes po třiceti letech hraje mnohem divočeji. Co tedy s tím? Čert nechť vezme tisíce pachtících se pidižvíků bez ksichtu, těch civilních klubových dělníčků extrémního metalu. Pokračujme. Atmosféru v třeskutě anti-náboženské „In The Absence Ov Light“ velmi vkusně umocní střední akustická pasáž s polským monologem, aby se skladba ve své druhé půli znovu zlomila do totální řeže. Velkolepý monument „O Satan, O Father, O Sun!“, kde na pozadí mnohohlasých chórů a klávesových stěn vzniklo nejhymničtější (epické) dílo, nemá konkurenci.

Polští BEHEMOTH jsou patrně letos ve vrcholné formě. Po celé řadě svých úspěšných alb z minulé dekády a po nepříjemnostech ohledně zdravotního stavu jejich lídra přichází nyní s nahrávkou, která svým záběrem přesahuje vše, co dosud vyprodukovali nejen oni sami, ale co v tomto žánru kdy vzniklo na východ od Německa. První adept na metalovou nahrávku roku! 

10.02.2014	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz