BEHEMOTH - Opvs Contra Natvram

80%

Teatrální zatvrzelost, s jakou Nergal prostřednictvím svých BEHEMOTH vystupuje proti církvi, je pro mne polem zcela cizím a s mými zájmy nepříbuzným, nicméně chápu to jako součást hry, která utváří image temné metalové kapely pocházející ze sousedního Polska. Země, kde má křesťanská víra stále velmi silné místo ve společnosti a ovlivňuje řadu odvětví veřejného života. Můžete si o Nergalovi, jeho mediálních aktivitách a angažovanosti, myslet cokoliv, stejně jako si to můžete myslet o jeho kapele, ale schopnost oslovit širší posluchačské vrstvy, v kombinaci s extrémní hudbou a jejím nemalým potenciálem rouhačství, překonává v jejich případě veškerou současnou konkurenci. Z tohoto pohledu byla i novinka „Opvs Contra Natvram“ považována za celosvětově jedno z nejsledovanějších nových metalových alb roku 2022. Splnila tedy vysoké nároky fanoušků?

Vím, že se v souvislosti s BEHEMOTH hojně hovoří o přeceňovaných hvězdách, za jejichž úspěchem stojí i tlak agresivního PR a že kapela jen málokdy dokázala potenciál svých vizuálně démonických show naplno prodat v živém podání i po stránce zvukové, ale jedno se Polákům upřít nedá - s deskou „The Satanist“ dosáhli v celosvětovém měřítku naprostého vrcholu, jakého lze vůbec docílit v oblasti blackened-death metalu a extrémní metalové hudby obecně. V roce 2014 se jim totiž povedlo vydat bezchybné, charismatické, žánrové opus magnum, které ani s odstupem osmi let nestárne a na jaké se jen velmi těžko uspokojivě navazuje. Laťka zkrátka vězí příliš vysoko. O neobyčejnosti tohoto alba se sice mnozí puristi a fanoušci jejich starší tvorby přesvědčují až zpětně (mnozí ani to ne), ale BEHEMOTH názory undergroundového mraveniště zkrátka neřeší. Pokračují v cestě extrémního a temného bombastu.

Faktem zůstává, že vytrvalá pomořanská hydra může na „The Satanist“ adekvátním způsobem jen velmi těžko navázat. Místo, aby zkusila trochu nové cesty (otázkou je, jaké?), tak uplatňuje pohodlný přístup s minimem hledačství a je za to (po právu?) kritizována. BEHEMOTH prostě objevili, co v jejich případě funguje, a tak spíše opakují zaběhlé formule. Je pravdou, že minulá deska „I Loved You At Your Darkest“ působila unavenějším dojmem a prakticky nepřinesla nic nového. Novinka „Opvs Contra Nostvram“ to rozhodně nebude mít snazší, zprvu se tváří rovněž nevýrazně, ale po pečlivém poslechu a s odstupem několika dní se její kontury začínají sympaticky zaostřovat. Když už nic, jde rozhodně o tvrdší, drásavější a zajímavější matro, než tomu bylo před čtyřmi lety.

BEHEMOTH příliš nepomáhá, že řadu skladeb vypouštějí do světa s předstihem, měsíce před realizací samotného alba. Je jisté, že se postupem doby z jejich klipů stala malá mistrovská díla krátkometrážní filmařiny, ale řekněte mi, kdo chce znát značnou část obsahu desky svých oblíbenců ještě dlouho před jejím zveřejněním? Co jsem si však při poslechu alba „Opvs Contra Natvram“ naplno uvědomil, že všechny ty dopředu známé songy, které samostatně nepůsobily ani moc výrazně, najednou v rámci celku ožívají, získávají silnější příchuť a uhrančivé kouzlo. Najednou je z ďábelské repetetivní mantry „The Deathless Sun“ pozoruhodně komplexní hymna se střídáním hlavního nápěvu a několika rozličných fází, kde se nachází několik kytarových sól, zatímco v době zveřejnění klipu poměrně zatuhlá pouť „Ov My Herculean Exile“ dnes získává potenciál enigmatické symfonie s nadužíváním tajemných harmonií a zhoubných tónoher, na jaké mají recept snad pouze BEHEMOTH.

Už dramaticky pojatý úvod v podobě plíživé „Post-God Nirvana“ působí, jakoby se před vámi otevřelo samotné peklo. Zvuková stránka vykazuje od tříminutové introdukce špičkové ošetření a navnadí na další dějství. S nekompromisním nástupem vulkánu  „Malaria Vvlgata“ je posluchač vržen do vřavy rychlých temp vydatně podporovaných blast beaty Inferna. Jde o kratší skladbu, která však potvrzuje určitý návrat kapely k drtivější produkci. Za  každým okamžikem je slyšet Nergalovo zaujetí, jeho hlas sice nepodléhá výraznějšímu vývoji, ale v tom osvědčeném je sakra přesvědčivý, v rámci možností rozmanitý a ďábelský. Stejně rychle a nekompromisně v průběhu alba působí ještě song  „Disinheritance“, platící za skrytý klenot, a snad i další nápěv s otiskem věkovitě mrazivých kostelních zdí - „Thy Becoming Eternal“.

To nejlepší na albu pro mne představují dvě skladby: Na cválavém groovu, zasekávaných riffech a dominantní zpěvové lince postavená jízda „Neo-Spartacvs“. Působící coby oslava nezdolnosti, stejně jako připomínka nutnosti vlastní cesty a postavení se za své zájmy navzdory nepřekonatelným překážkám. Velká záležitost, která alespoň částečně naplňuje tužby mnohých k dalšímu růstu kapely, neboť jde o vcelku chytlavý, přitom stále velmi agresivní song, jehož struktura a polidštěné pojetí se trochu liší od zbytku alba. No a pak samozřejmě hrozivá hymna „Off To War!“ charakterizovaná mocnými orchestrálními zvuky, démonickou valivostí a posléze i přímočarostí, jdoucí zde skrze všudypřítomně tušené válečné nebezpečí. 

Povedla se i další anti-náboženská suita „Versvs Christvs“, tentokrát coby overtura alba vyjádřená v pomalém tempu se skoro až scénicky pojatou výpravností a chórem příznačným spíše pro minulé, tímto způsobem více zdobené album. Zatím se mě tedy jako jediná vlažnější věc jeví „Once Upon a Pale Horse“, nicméně deska u mne v rámci prvních poslechů prochází vcelku dramatickým vývojem, takže netuším, jak to s ní budu mít za týden či dva. Celkově bych řekl, že BEHEMOTH stále výrazně čerpají z úspěšných okamžiků své minulosti, drží se svého zvuku a stylově příliš neexperimentují, na druhou stranu cítím jednoznačně znovuobnovenou touhu po tvrdosti a navýšené agresivitě. Novinka určitě není deskou na první poslech, určitě se nejedná o nejlepší desku diskografie těchto Poláků, ale potenciál znovu celosvětově zabodovat a zároveň se nepřizpůsobovat trendům v sobě rozhodně má, a navíc je zde znát skvělé řemeslo.

26.09.2022	Diskuse (16)	Stray janpibal@crazydiamond.cz