BELPHEGOR, SUFFOCATION, HATE - Praha, Futurum, 29.února 2020

Po delší době strávené poslechem nemetalových alb přišel čas na lekci z uměřené blasfemie, a to v živém provedení. Zajímavě pojatá skladba kapel, které bych se nebál označit za koncertní tutovky, měla zároveň představovat malou náplast za vynechání Němců OBSCURA a spol. a rovněž křestu novinky Milana Urzy. Člověk prostě nemůže být všude. Triumvirát špičkových metalových spolků ovšem neměl být pouze kompenzací. Šlo též o sázku na jistotu, tedy vlastně tak na půl. Tři šestky na vrhací kostce sice představují stylový symbol, ale jen slušnou pravděpodobnost úspěchu. Na zbylých stěnách jsem viděl otazníky s nápisem „zvuk“. Moje obavy však v průběhu akce naštěstí vzaly za své.

Do Futura jsem dorazil pozdě. Začátek, avizovaný pár dní před akcí na klubových stránkách, se s realitou lehce minul. Z předkapel jsem tudíž viděl jen německé BETRAYAL, resp. jejich poslední dvě skladby. Relativně mladá kapela byla evidentně nadšená z početného publika a z toho jak mu ten thrash-death-blackový eintopf, co předvádějí, šmakuje. Nedivil jsem se, civilně vystupující čtveřice si hraní užívala, zvuk byl více než slušný, provedení také, nápady a melodie přicházely v pravých chvílích. Základními surovinami, podávanými ve vysoké kvalitě i v solidní kvantitě, se přitom nešetřilo. S posledními tóny jsem se tudíž prodral ke stolku s merchem a udělal si radost stříbrným kotoučkem se záznamem debutního a zatím také posledního alba „Infinite Circles“. Prodral? Ano, do klubu ten večer zavítalo opravdu hodně lidí. Přes určitý diskomfort s tím spojený musela pražská zastávka Europe Under Black Death Metal Fire Tour nadchnout každého fanouška nejtvrdšího rockového žánru.

Aby také ne, všechno šlapalo jako na drátkách, zvuk byl hodně dobrý, až skvělý a dramaturgie vyvážená. Zařazení deathových SUFFOCATION mezi pompéznější black/deathové veličiny mělo blahodárný dopad. Svým nekompromisním smrtícím nábojem totiž příjemně osvěžili hustý proud decentně kašírované temnoty, který je předcházel a následoval. Variace dvou odstínů černě metalové hudby proto i ve své totální nepůvodnosti získala jedinečný lesk. Jako první z velké trojky udeřili ti formálně nejmenší. Jakkoli se dle délky produkce fakticky jednalo pouze o vystoupení jediné regulérní předkapely, ledové peklo odehrávající se na stagi podobné úvahy záhy anihilovalo. Polské HATE nedbale sleduju už od vynikajícího alba „Awakening of the Liar“. K srdci mi ovšem nikdy moc nepřirostli. Úsilí o dokonalé vyznění a temnou atmosféru, přístupnější širšímu publiku, i úporná snaha o postup do první ligy mě vždy odrazovaly. Jenže Adam the First Sinner je profík každým coulem, který, jak se zdá, metalu skutečně věří a který ve své družině žádné další (nota bene chybující) „hříšníky“ netrpí.:-) Výsledkem byla extrémně ostrá jízda bez jakýchkoliv nedostatků, ve své černé sterilitě až chorobná. Adam vládl mocným hlasem a misantropie sálající mu z očí upřených jakoby právě na vaši maličkost měla také něco do sebe. Veškerý prostor byl najednou po okraj plný harmonické kytarové distorze; přehulená basa nikde, vzorové vyšívání kopáků jistily triggery, sóla lahodila; prostě metalistův koncertní ráj. Když k tomu připočtu výstavní (mini)setlist, jemuž dominovaly skladby z alb „Erebos“ a „Tremendum“, nezbývá mi než vyseknout uctivou poklonu. HATE tedy nakonec mé srdce obměkčili, resp. do budoucna v něm nahradili jedny své známější krajany, k jejichž úspěchu tolik vzhlížejí.

Po pauze, věnované jen přípravě dalších nástrojů, nastoupili SUFFOCATION. Co k nim říci? Na YouTube jsou už nyní výmluvné záznamy z aktuálního turné. Coby návštěvník jedné z jeho zastávek mohu nicméně potvrdit, že rozdíl mezi žíznivým pohledem na křišťálový pramen vody a hlubokým napitím přímo z něj je prostě obrovský. Jediný „přeživší“, kytarista Terrance Hobbs, vyladil momentální sestavu newyorské brutální stálice k dokonalosti. Stručně řečeno, koncertně se definitivně potvrdilo, co poslední studiovka naznačovala. Všechno do sebe zapadlo. SUFFOCATION díky novým posilám, které dostaly šanci stát se součástí něčeho kultovního a velkého, nabrali energii a prožívají asi nejlepší éru od svého comebacku. Koncertní vyhranost, solidní pódiová prezentace a obrovský groove vystřelily staré klasiky na úroveň, ve kterou už jsem ani nedoufal. Některé profláklé momenty, třeba z debutního alba, tak dostávaly těžko představitelný tlak. Onen typický rozdíl mezi náporem „plné páry“ a absolutním tichem, činící zhruba tisícinu sekundy, bych vám přál slyšet. Na nejsledovanějším postu dnes s přehledem growluje zkušený Ricky Myers. Suverénním výkonem, včetně hand choppingu ala Frank Mullen, nenechal nikoho na pochybách, že je přinejmenším důstojnou náhradou za zmíněného ikonického vokalistu. Terrance fantasticky sóloval a nováček za bicími Eric Morotti hrál s feelingem a svým vlastním odlehčeným stylem. O baskytaristovi Dereku Boyerovi nemá smysl hovořit. Když jsem ho viděl před lety v Klánovicích, podal precizní výkon, bohužel ve svém vlastním světě, skrytý pod kapucí skoro ve stylu Kennyho ze South Parku. Teď jsem vnímal muzikanta – lídra, který společně s posledním „otcem zakladatelem“ přebral plnou odpovědnost za další osud jedné výjimečné skupiny. Průřezový setlist se vracel téměř ke všem deskám, přičemž polovina skladeb čerpala ze „zlaté éry“ první poloviny let devadesátých. Člověk může těžko něco namítat, sám za sebe bych však ocenil víc věcí z posledního alba „...of the Dark Light“. Koncertní ochutnávka v podobě „Clarity Through Deprivation“ rozhodně nestačila, pouze do puntíku potvrdila můj okamžitý dojem z kapely v mocném laufu.

Zbytečné prodlevy nepoznamenaly ani nástup BELPHEGOR. Stejně jako v případě HATE cítím respekt k jejich profesionalitě, která se kromě velmi dobré koncertní prezentace projevuje též v bohatství vychytaného merchendisu. Ostatně účast hovořila za vše. Po SUFFOCATION by to v mých uších neměl lehké nikdo. Výhoda BELPHEGOR naštěstí spočívala v tom, že hráli jinak – písničkověji, resp. hitověji, k čemuž i nějaká ta zábava a rekvizity patří. Na stage tedy opět dorazila temnota, tentokrát v trochu (ještě více) teatrálnější podobě než v případě HATE. Vystoupení jako by potvrzovalo, že se kyvadlo od death metalu znovu výrazně vychyluje směrem k melodičtějšímu blacku, s čímž korespondovalo i vyznění nových skladeb „Sanctus Diaboli Confidimus“, a zejména pak téměř dark metalové hymny „Virtus Asinaria“. Nepatrně špinavější a v případě bicích i hutnější (dřevitější) zvuk vytvářel mazlavější podklad pro Helmuthův hlubší vokál, občas doplňovaný Serpenthem, což jsem si užil např. hned v druhé věci „Swinefever - Regent of Pigs“. Žádná laciná black metalová estráda se nekonala. Těch pár projevů se nepočítá. Naopak, zhruba v polovině vystoupení se přiložilo pod kotel masivní deathové poleno „Conjuring the Dead“, pro mne jeden z vrcholů. Následující – již zmiňovanou novinku – „Virtus Asinaria“ ještě prověří čas, a hlavně kontext chystaného studiového alba. Myslím, že klubovému prostředí ten večer svědčila spíše krutost tryskající z některých temných riffů, což konečně podtrhla i závěrečná „Baphomet“. Snahu o posun každopádně chápu.

V poslední době mívám štěstí na samé vynikající akce. Pokud se jedná o trend, tak tím lépe. Pražské dostaveníčko se SUFFOCATION a dalšími k nim bez zaváhání řadím. Uznání jde samozřejmě i za zvukařem, který odvedl velmi dobrou práci, dokonce by se dalo hovořit o nazvučení na míru. Vynikající koncert a zároveň dokonalá reklama na věci příští, resp. na samotné koncertní provedení extrémní metalové hudby. Technika pokročila už dávno. Že by se konečně začalo měnit i myšlení? Bylo by na čase, analogie k tržnímu a ostře konkurenčnímu vztahu panujícímu mezi konzumací lahvového a točeného piva se přeci nabízí, přičemž onou „hospodou“ ručící za kvalitu není ten který klub, ale právě zvukař.

05.03.2020	Diskuse (1)	Pekárek hackl@volny.cz