BETWEEN THE PLANETS - Parallel World

80%

Hudba pomalu plyne. Měl bych psát, ale nechce se mi narušovat poslech, tok pozitivních vibrací a únik. Stejně jde o nepřenositelný zážitek. Sedím u stolu, mám sluchátka, zavřené oči a hlavu opřenou o dlaň. Přemýšlivá póza. Ve skutečnosti na nic nemyslím, cítím únavu a pak příboj tónů, kterému se poddávám. Album „Parallel World“ nabízí dokonalost formy, která uklidňuje pocuchané nervy a dokořán otevírá stavidla bránící vyplavení těch správných hormonů. A dokonce zbyl prostor i pro emoce, hodně prostoru. Minimálně ve sféře něčeho, co bych nazval hipsterskou posedlostí perfekcí. Žádné kompromisy ani ohledy, výsledek musí být bezchybný. Pro milovníky instrumentální kytarové hudby jasná volba.

Kytarista, resp. hudebník-producent Martin "Spacosh" Peřina (ELBE, MARTIANS) míří na třetí desce svého projektu BETWEEN THE PLANETS o dost dál. Jde mu o jedinečnost a pocitovou krásu každé ze skladeb i funkčnost celku – pásma propojeného jasnou červenou nitkou. Posluchač tudíž není vystaven únavným djentovým orgiím ani přílišnému tlaku, ale hlavně zadumaným artovým obrazům, které se neopakují a ve svém úhrnu tvoří důmyslný, vpravdě producentský kaleidoskop vrstev a vrstviček. Vše je rytmizováno s velkou lehkostí, jako by mimoděk. Obrovskou zásluhu na tom mají bicí Filipa Kittnara. Jasně, Spacosh mohl v demo fázi dodat a vypilovat každé ťuknutí, jenže nad celou deskou se vznáší neskutečný groove, který vám mašinky zatím ještě nezahrají. Spojení různých bicích technik kupříkladu v „Sleepwalking“ hovoří za vše. Kittnar neexhibuje, čeká, aby udeřil přesně v pravou chvíli, přesto zůstává dostatečně variabilní. Pokud jsem naletěl, už nikdy nepochválím bubeníka.:-) Baskytara, kterou si vzal na starost sám Martin, tak výrazná a kreativní není, zpravidla kopíruje kytaru nebo kopák. Škoda? Toť velmi těžká otázka, na kterou si bude muset každý odpovědět sám. Daň ze stylu musela být zaplacena. Určitá průraznost a drtivé zdvojování kytar jsou v djentu nezbytné. Rozevláté fusion v tomto paralelním světě zatím nedominuje, i když o zárodcích už hovořit lze. Basák, který by dostal příležitost BTP dále posunout, by tudíž musel být mistr kompromisu a pan NĚKDO!

Zdrcujícímu až hypnotizujícímu efektu napomáhá vynikající zvuk. Nazval bych ho bez jakéhokoliv negativního podtextu moderním. Vše zní čistě, mocně až monumentálně, z bicích jsem nadšen. Nakolik se na něm podepsal samotný mastering slovutného Jacoba Hansena, vám neřeknu. Ve zvukové stopě bylo vše tuzemské každopádně anihilováno. Možná právě díky masteringu se zvuková stránka posouvá i nad solidní pokojíčkovou/Bandcamp produkci. Celkové vyznění nahrávky má pak výrazně blíže k progu než k djentu. S tím korespondují i dvě vynikající sóla hostujícího kytaristy Sama Vallena (CALIGULAS HORSE), dávající vzpomenout na klasické party kytarových hrdinů typu Petrucciho či Wyldea. Konkrétnější nebudu, věřte tomu, že je poznáte. Vallen se pohybuje přesně na hraně starého a nového a oběma skladbám velmi „sluší“. Host i producent prostě šili na míru.

Žánr se tak stává tím posledním, na co se dbá. S nadsázkou řečeno, Martin se chvílemi(!) přibližuje ke stejnému bodu, do kterého „z druhé strany“ dospěli Sherinianovi PLANET X. Rytmické pasáže nesrší okázalou matematikou ani samoúčelem. Skvěle se doplňují s ambientními, vokálními a dalšími plochami. Namísto rovnic a hry s prvočísly přichází hudební magie. Pokud se ozve nějaký sólový výstup, složitější rytmus či break, nevybočuje z linie nastolené hlavním motivem a náladou té které skladby; co, slouží jim. Materiál proto ani na chvíli neunavuje a zároveň krásně plyne. Občasné bouře brzy odeznívají, návštěva paralelního světa se posouvá do další fáze. V žádném případě však nelze hovořit o snadném poslechu! Proniknutí pod hezoučký povrch čiré hudební radosti mi dalo dost zabrat. Vynořovaly se totiž další a další poutavé drobnosti, které znesnadňovaly přístup k pocitovému jádru. To může navíc každý nacházet jinde.

Vše začíná odhrnutím townsendovského oparu v „Metamorphosis“. Komunikace kytar v úvodu skladby, ukončená vpádem djentového buldozeru, je nádherná. Spacosh vrství a rozehrává symfonii. Vnímavého posluchače rozmazluje jak bohatstvím motivů, tak nálad. Doprovodné vybrnkávání objevující se na pomezí druhé a třetí minuty nemá chybu. „Time Dilation“ míří k progu, resp. k fusion. Hodně emocí se ukrývá v samotném sóle, kontrast sboru s brutálním riffem má zas léčebné účinky na pochroumanou duši. I dál se jede ve velkém stylu. Výše zmíněná „Sleepwalking“ nabízí mimo jiné solidní shoegaze katarzi. Laťka neklesá, stereotyp se nevkrádá. Odlehčení přichází až s vokálem hostujícího Martina Schustera v „Hungry Eyes“. Tedy odlehčení, také zde párkrát zahřmí, přičemž pocitově jde znovu o pořádnou nálož.

Metaloví i jiní progeři by měli skutečně zbystřit. Víceméně instrumentální novinka BTP nabízí nejvíc právě jim, jakkoli i pro ně samotné představuje nemalou výzvu. Nejde jen o efektní vizitku talentovaného producenta. Výraz „progresivní“ zde platí v obou svých významech, tedy jednak v žánrovém (ustáleném někdy zkraje devadesátých let minulého století), jednak v tom tradičním. BTP sice nejsou novátorští, snaží se však posouvat. Využívají k tomu moderní metalové a další prostředky, které rafinovaně mísí, aniž by zapomínali na kouzlo i zrádnost silných melodických motivů. Výsledkem je absolutně vyrovnaná a příjemně semknutá kolekce atraktivních skladeb majících kromě dokonalé formy taktéž adekvátní hloubku. Bezpečný ponor do paralelního světa je tudíž možný a já ho tímto vřele doporučuji.

25.10.2021	Diskuse (5)	Pekárek hackl@volny.cz