BIFFY CLYRO - A Celebration Of Endings

60%

Abych se přiznal, skotská trojice BIFFY CLYRO mne vždy míjela. Chápu, že mají mezi generací dnešních třicátníků spoustu fanoušků, rovněž chápu, že se na nich mnohým pozdává, jak neprvoplánově spojují progresivní motivy s písničkovějšími, ale co bych o nich nikdy nedokázal tvrdit, že jsou melodickou kapelou. V časech jejich velkého průlomu s pátou řadovou deskou „Only Revolutions“ (2009) jsem je poprvé zaznamenal, ale po několika nadějných klipech mne následně celá tvorba nezaujala. To jenom pro dokreslení, proč právě nyní vyšlé deváté řadové album „A Celebration Of Endings“, které jinak sklízí spíše pochvalné recenze, zde budu hodnotit o poznání vlažněji. Z mého pohledu ve svém alternativním rocku totiž trojice míchá koktejl z ingrediencí, jenž mě vlastně ani moc nelahodí. Z jejich zvuku je poznat určité spříznění s progresivisty, to když se skladby rozdovádí a do popředí vstupuje určitá nervnost a těžko definovatelný neklid, kterým je prosáklá jak instrumentální složka, tak naléhavý hlas frontmana Simona Neila, evokující mne svou plačtivostí projev emo-rockových a soft-coreových partiček z první dekády tohoto věku.

Neměnná sestava BIFFY CLYRO však svědčí o soudržnosti trojice, neboť právě zpívajícího kytaristu Simona Neila doprovází v rytmické sekci bratrská dvojice James Johnston / Ben Johnston od samotných počátků. Tyhle borci se dokáží řádně rozparádit a dodat skladbám Skotů na tlaku a hlomoznosti, stejně jako jim mezi tím vychází i sázky na uhlazenější křehčí projev. Trojici z Kilmarnocku na koncertech ještě doprovází dva hráči na klávesové nástroje. Tvorba BIFFY CLYRO je jimi totiž od základu prostoupená, ve výsledku je tak podivným mixem progresivního rocku, jmenovitě jeho alternativnější tváře, s naléhavým stadiónovým rockem. Jejich košatý, emotivně vyšponovaný styl mne, i díky studenější zvukové stránce, vlastně nelahodí, neboť se v jejich skladbách přestávám brzy orientovat, ztrácím koncentraci a svým způsobem mne jejich písně přijdou vzájemně si dosti podobné.

K tvorbě nové desky, střídavě vznikající od léta 2019 na Britských ostrovech a v USA, byla přizvána hned dvojice producentů. Nejprve stála zodpovědnost na bedrech Riche Costeyho, ke kterému se posléze připojil Steve Mac. Přestože se skladby nerodily snadno, vydání desky bylo nakonec, díky koronavirové pauze, odloženo ještě o další půlrok. Ve výsledku deska nabídne více poloh a celkové různorodosti, což budiž přičteno dlouhému procesu nahrávání. Vlastně tu úplně nejpřímočařejší a nejchytlavější polohu BIFFY CLYRO, odpovídající zhruba prezentaci hudby spřízněné s americkými hvězdami z FOO FIGHTERS, považuji pro sebe za nejvhodnější. Jakmile je v písních více šmodrchanců a zvratů, stejně jako vrstev kláves, už to celé cestuje do míst, se kterými nemám potřebu se prodírat.

Úvodní píseň s nosnou zpěvovou linkou „North Of No South“ jakoby signalizovala, že máme před sebou jednu z těch hymničtějších věcí od této skotské trojky. S krkolomnějšími kytarovými party a rytmickými zvraty se však dlouho neotálí a výrazná zpěvová linka zanedlouho zapadá v lese nepoklidných tónů, čemuž brzy pomohou i klávesy. Album má nakonec vážně daleko k přehlednosti. Tak jak na mne působí druhá „The Champ“, by se dalo diskutovat o vzniku další prog-rockové větve míchající skladbovou košatost a nervní klávesové party s punkově zpěvným naturelem. Deska ve svých mírnějších chvilkách nabídne třeba křehkou „Space“, aby vzápětí najela na pouliční punkové dovádění s „End Of“. Pro mne osobně má největší kouzlo velmi chytlavá stadiónová hitůvka „Instant History“, jenž působí velmi uhlazeně a byla rovněž logicky zvolena do pozice pilotního singlu. Vybral jsem si jí jako nejoblíbenější, aniž bych o jejím nasazení vydavatelskou firmou předem věděl, prostě mne hned s prvními poslechy desky padla do ucha. Je vidět, že se mé názory na to co je reprezentativní, s vkusem manažerů z vydavatelství vlastně shodují.

Myslím, že BIFFY CLYRO nahráli, z pohledu náročnějších posluchačů, úplně pohodovou desku, která jejich fanoušky potěší a se kterou jejich hodnota zjevně neklesne (nadšené ohlasy jsou toho důkazem), pro mne však zůstanou přeceňovanou partou, jejichž tvorba se ubírá většinově mimo mé hudební gusto. Dobrý, ale opakovaně si to pouštět už nemusím.

15.09.2020	Diskuse (17)	Stray janpibal@crazydiamond.cz