BLACK LABEL SOCIETY - Catacombs Of The Black Vatican

60%

Americký kytarista Zakk Wylde již drahně let nemusí nikomu nic dokazovat. Jméno si již dávno udělal dlouholetým působením v doprovodném bandu Ozzyho Osbournea, kde si získal početné zástupy fans a obdivovatelů po celém světě. Od roku 1999 navíc sestavil svůj vlastní hard rockový gang, pod jehož černou nálepkou nás pravidelně zásobuje novými alby. BLACK LABEL SOCIETY, u kterých od počátku zastává rovněž roli zpěváka, lídra a skladatele, jsou zkrátka esencí jeho hudebního cítění. Trochu jižanského rocku, trochu vlivů BLACK SABBATH a navíc hromada hard rocku, blues a chlapáckých životních postojů. Novinka „Catacombs Of The Black Vatican“ je již jejich devátou řadovou deskou a akorát potvrzuje všechno, co jsme o kapele již dávno věděli. Nutné je však předem říci, že byť se BLACK LABEL SOCIETY za těch patnáct let na scéně nacházeli v rozličném rozpoložení a jejich alba se tudíž vykazovala různou svěžestí a kvalitou (osobně mám nejradši debut „Sonic Brew“), v podstatě se vždy jednalo o hudbu dělanou podle totožného mustru. Ani novinka s ničím příliš neexperimentuje a platí za velmi tradiční výlisek zhotovený Zakkem Wyldem a jeho kumpány. Jeho rukopis totiž rozeznáte od prvních tónů. Tohle jsou zkrátka typičtí BLACK LABEL SOCIETY.

Jestli je Wylde ve své nové tvorbě někým ovlivňován, tak bych zmínil dva zdroje. Za prvé samo sebou Ozzym. Jen těžko může popřít, že se za ty roky po boku Madmana dostal do fáze, kdy je pro něho velmi těžké oprostit se od všech těch Sabaťáren. Vždyť i Zakkův hlas legendárního britského šílence dosti připomíná. Druhým zdrojem inspirace mohou být seattleští ALICE IN CHAINS, ke kterým mají Jižané dnes velmi blízko. Ospalá tempa, plouživé hutné songy a pevné svazky se starou hard rockovou platformou sedmdesátých let dělají z obou kapel velmi spřízněné duše. V tomhle směru mne to na novince přijde snad ještě markantnější než kdykoliv dříve, což rozhodně nejsou pro BLACK LABEL SOCIETY mínusové body. Právě naopak, protože Jerryho Cantrella považuji za jednoho z nejlepších hard rockových skladatelů a riffmistrů posledních let, při vší úctě k dalším známým americkým kapelám, snažícím se o něco podobného.

Nové album BLS je nejsilnější hned na svém začátku, protože dvojice skladeb „Fields Of Unforgiveness“ a „My Dying Time“ vnese do nahrávky více heavy metalu a dunivé živočišnosti, než je tomu u dalších položek. Ty jsou přeci jen více ředěny ostatními vlivy amerického rocku. Následující „Believe“, zde vystřižená v odéru grunge, už je přeci jen méně vypjatou záležitostí, bohužel v tomto duchu se nadále pokračuje a album pozvolna klesá na zajímavosti. Mým osobním favoritem je především riffová „Damn The Flood“, což je zde zjevně ta největší pocta BLACK SABBATH, zkrátka song, který se zde vyjímá. Dál už se hraje spíše na bluesovou notičku, takže převládají zádumčivé songy a také balady, které jsou zde rovnou tři – „Angel Of Mercy“, „Scars“ a „Shades Of Gray“. Osobně mám za to, že tohle je prostě mírně nadprůměrné album od Zakka Wyldea z jeho období po Ozzym. Nic převratného, ani naopak nějak nepatřičného, prostě dobrá a typická nahrávka od zavedené značky.

04.04.2014	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz