BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB - Specter At The Feast
Tihle Američané patřili v průběhu předešlé desetiletky k stěžejním kapelám celé retro mánie, vztahující se tou dobou převážně ke garážovému rocku. Trojlístek ze San Francisca byl spjat s hudbou potemnělých britských kytarovek typu THE JESUS AND MARY CHAIN, tedy kapel, jež se proslavily na alternativně rockové scéně zhruba na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Na jednu stranu byl v jejich skladbách k slyšení jadrný garážový rock´n´roll, jenž si bral dost z pověstné detroitské scény (skvělá první dvě alba), na druhou stranu pak neoddiskutovatelná spjatost s americkým folkem a tradicionalistický ráz řady písní (zejména třetí deska „Howl“), ve výsledku to však u BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB vyhrálo spojení všeho, takže počínaje čtvrtým albem „Baby 81´“ převažovaly zejména pozvolně se rozvíjející atmosférické songy, poháněné neotesaným zvukem kytar a naopak tříminutové hitové vypalovačky se začaly z jejich tvorby jaksi vytrácet.
Šesté album
„Specter At The Feast“ v podstatě v tomto trendu pokračuje a navazuje
na své dva předchůdce. Pro
kapelu tolik typická rozvláčnělost (či ospalost) zde prostupuje valnou
většinou materiálu a je hlubší a hutnější než tomu bylo kdykoliv dříve. Už úvodní skladba „Fire Walker“ je pořádná kytarová
depka, ze které není úniku, zkrátka tma co se plazí a pomalu roztahuje. Na předchozích albech podobně bezvýchodná skladba rovněž
nechyběla, ale letos byly příznaky energetična a oslavného rockerství již
zkraje tímto desetiminutovým černým kvádrem minimalizovány, tedy abych přiznal barvu - tohle tzv.umrlčí pocitovno není opravdu nic, co bych slyšel rád.
Na úvod tedy velmi pošmourno a po hitech ani stopa. Naděje později svitne pouze ve skladbách jako je hned druhá „Let The Day Begin“, která dává vzpomenout na motorkářské období někdy okolo mimořádně vydařeného druhého alba „Take Them On, On Your Own“, a pak snad ještě silný střed nahrávky, tvořený důraznějšími songy jako „Taste The Hate“, „Rival“ nebo „Teenage Disease“, přesně takové BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB bych si totiž vždycky přál slyšet. Špinavý kytarový sound, gejzír energie, do toho nakřáplý hlas Petera Hayese nebo jeho parťáka Levona Beena letící kamsi do pustiny poblíž Road 66´ a k tomu ten všudypřítomný smrad z vyhořelého paliva. Zbytek nahrávky však tvoří skladby, které mne neoslovily – tedy příliš ponuré, příliš smutné, příliš atmosférické, skladby co zkrátka nejedou, utápí se v žalu a nudí. Jsem však rád, že jsem tuhle kapelu viděl na živo již několikrát v průběhu jejich zázračné první desetiletky, protože takový klubový koncert, kdy se trojice pod skromným osvětlením oddává vysněným kytarovým dobrodružstvím a strhává sebou všechny přihlížející, to je prostě zážitek, který nemá chybu. Jedno z jejich nejslabších alb, ne-li úplně nejslabší. Snad tedy zase příště.
| 08.05.2013 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
