BLACK COUNTRY COMMUNION - V

80%

Chápu, že působení velkých osobností světového rocku uvnitř jedné supergroup nebývá vždy jednoduchou záležitostí. Určité problémy ostatně nastaly i v rámci fungování projektu BLACK COUNTRY COMMUNION, kterému byla v roce 2010 věštěna sice zářná, ale ne moc dlouhá budoucnost. A vidíte, píše se rok 2024 a projekt, za kterým stojí hardrockový nestor Glenn Hughes, uznávaný americký kytarista Joe Bonamassa, bubeník Jason Bonham a klávesák Derek Sherinian, stojí v nezměněné sestavě znovu připraven na pokračování své hudební pouti. Vzhledem k tomu, že zejména dva hlavní tahouni - Glenn Hughes a Joe Bonamassa - mají celou řadu vlastních aktivit, lze považovat znovuspojení bandu, nesoucího jméno po průmyslové aglomeraci nacházející se ve střední Anglii, jako svátek.

Pauza mezi předposledním čtvrtým albem a letošní novinkou „V“ totiž trvala dlouhých sedm let a byly v ní i chvíle, kdy se s návratem projektu snad už ani nepočítalo. Nicméně všechno dobře dopadlo a zkušená čtveřice právě v těchto dnech předkládá další sadu hardrockových skladeb, vycházejících z bluesových základů a nahraných v intencích všeho, na co jsme od těchto hudebníků po celou dobu zvyklí. Pozoruji však, že čím déle značka funguje, tím je jejich výraz otevřenější melodice a pohodlnější poslouchatelnosti. Už deska „BCCIV“ značila příklon k rockovému mainstreamu, sice konzervativnímu, avšak navýsost inteligentnímu a stylovému. Vše na ní bylo vyhlazeno takřka k dokonalosti a nikoho ani omylem netrápilo, zdali kapela své motivy čerpá z country, blues, či více upíná pozornost do oblasti rocku, na úkor soulu a funkových odboček.

V rámci klasického hard rocku lze o BLACK COUNTRY COMMUNION tvrdit, že jde o jeden z nejúspěšnějších projektů posledních dvou dekád a toto tvrzení právě novinka „V“ výjimečným způsobem naplňuje. Ty skladby jakoby roky čekaly na to, až přijde jejich pravá chvíle. O první polovině tohoto materiálu čítajícího deset skladeb dokonce tvrdím, že nemá slabší moment. Dvaasedmdesátiletý Hughes zde pěje s intenzitou mladíka a jeho hlas je jako vždy nepřekonatelným originálem. Glennovu barvu si zkrátka s nikým jiným nespletete. Ve spojení s Bonamassou a dalšími dvěma muzikanty mu to ostatně velice svědčí, a tak i skladby dýchají obrovskou vnitřní silou. První alba zněla možná zemitěji, byla více blues-rocková, ale rozjasněná fáze jejich tvorby nabízí o něco více záchytných bodů, zvlášť pak někomu, kdo zrovna neholduje blues a má rád soft/hard rock na řadu způsobů.

Co je velkou devízou aktuální tvorby? Do nového materiálu jste zkrátka schopní se dostat okamžitě. Stačí si poslechnout hned úvodní „Enlighten“, která kombinuje zemité riffy se skoro až hypnotickými momenty a má kouzlo velkých věcí hard rocku sedmdesátých let. Navíc ta Hughesova hlasová forma dokonale souzní se skvělou produkcí a zvukem celého díla. Neméně zdařilá je dvojka „Stay Free“, song postavený na funkovém groovu pozdních sedmdesátek a nepřeslechnutelném vlivu konečné fáze kapely Bonhamova otce - tedy LED ZEPPELIN. Rozmáchlá „Red Sun“ je skvostem celé kolekce, tedy velmi sugestivní hardrocková záležitost, dokonale reprezentující cestu Glenna Hughese, který prostřednictvím tohoto alba jakoby chtěl pokračovat v tom, co mu bylo kdysi odepřeno s ukončením jeho někdejšího členství uvnitř DEEP PURPLE. Atmosféra vycházející z čarokrásných zvukových ploch bluesové „Restless“ a v ní dominantního Hughesova hlasu, svou naléhavostí vyzývajícího doslova k přeletu nad oceánem, rovněž nemá chybu, stejně jako chytlavost rockové hymny „Letting Go“, zde reprezentující o něco svižnější a riffovější výrazivo.

Když se deska s krásně čistým zvukem, ve kterém pozorujeme každý poryv Hughesovy baskytary, každé zaševelení Sherinianových kláves a v níž jsou Bonhamovy bytelné rytmy neustále zpevňované poctivým riffingem Bonamassovy dřevně znějící kytary, přesune do své druhé poloviny, možná si zde začneme uvědomovat úbytek výraznějších skladbových vrcholků tzv. háčků, ovšem to niterné pnutí je zde stále i tak cítit a od poslechu vás prostě nepustí. Zvlášť pak je to znát z Hughesova úpěnlivě vedeného vokálu, který je ústředním prvkem zvuku BLACK COUNTRY COMMUNION. Máme zde třeba „You´re Not Alone“ s nosným refrénem a minipředváděčkou každého nástroje, která je díky těmto krátkým momentům složená ideálně pro koncerty, nebo „The Open Road“ se závěrečnou bonamassovskou kytarovou erupcí coby pomyslnou rozlučkou za další kapitolou. Zkrátka a dobře, zde dostáváme další kvalitní a poctivou hardrockovou sadu, jež je přes stylový konzervativismus svým feelingem svěží a plná dobrých nápadů a skladeb.

17.06.2024	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz