BLACK´N´BLUE - Jen vůl při párty vykrvácí (profil)

Ve své době poměrně nenápadná, skromná, a co se týče koncertních aktivit, postupného růstu a maloměstského prostředí, tak i pracovitá partička z Portlandu ve státě Oregon patřila zrovna k těm skupinám, na které se začalo hned krátce po odeznění glam-metalové vlny osmdesátých let rychle zapomínat, přitom jsem naprosto přesvědčen (a jejich songy tomu napovídají), že šlo o band, který se ve své době dokázal prosadit pouze vlastní aktivitou a měl naživo opravdu velmi dobře našlápnuto. BLACK´N´BLUE jsou dnes známy především díky tomu, že z jejich řad pochází Tommy Thayer, současný sólový kytarista od KISS. Jenže jejich dráha rozhodně nebyla ve své době jen tak zanedbatelnou lapálií. Tahle pětka neměla naprosto nic společného s pozdějšími „umělotinami“, kdy vydavatelství kolikrát pouze poslepovalo z dobře vypadajících týpků módní vlasovitý band, jenž to stejně dotáhl nanejvýš k jediné desce. Existence BLACK´N´BLUE byla vedená zcela jiným způsobem a vše bylo vystavěno na skutečných základech, upevněných a odžitých velkým počtem klubových koncertů a hodinami strávených ve zkušebnách. Kapela totiž patřila na západním pobřeží Spojených států amerických k oněm metalově průkopnickým. Jejich skladba „Chains Around Heaven“ dokonce vyšla v roce 1982 na prvním díle kompilace Metal Massacre u nově vzniklé stáje Metal Blade nadšence Briana Slagela, tedy přesně na té samé desce, kde se nacházelo i demo skladby „Hit the Lights“ od jakési divoké kapely, říkající si METALLICA.

Díky nadupaným koncertům, vytrvalosti a velmi dobré hráčské úrovni se v dobách rozmachu popularity metalové hudby začalo okolo BLACK ´N´BLUE motat několik vydavatelství, kvintet však koncertoval dva roky nepřetržitě dál a vypilovával svůj projev, stejně tak se ustálila sestava: kromě zpěváka Jamieho St. Jamese to bylo zejména kytarové duo Tommy Thayer/ Jeff Warner, které udávalo jejich hudbě směr, zatímco rytmickou sekci tvořila od počátku fungování absolutně neměnná dvojice Pete Holmes (bicí) a Patrick Young (baskytara). BLACK ´N´BLUE vlastně patřili k těm vzácným případům, kdy kapelu tvoří kamarádi ze školních let a je tvořena neměnným zdravým jádrem, které to spolu táhne klidně deset let. Byli jednou z těch kapel, kde platí všichni za jednoho, jeden za všechny, celá osmdesátá léta tak byla odehrána v neměnné sestavě a vlastně i další léta, kdy se několikrát pokoušeli vrátit. Zpět tedy na začátek. Koncem roku 1983 přichází konečně smlouva od Geffen, kde v následujících šesti letech realizují čtyři kvalitní řadová alba. BLACK´N ´BLUE nikdy nepatřili k bůhví jak úspěšným a populárním seskupením, což je samosebou dobře známo, nicméně měli od svých počátků na západním pobřeží svou pevnou fanouškovskou základnu, celosvětový průlom kapel typu POISON, CINDERELLA či DOKKEN se jich však netýkal, nicméně patřili k zdravým jednotkám scény.

Black´n´Blue   (1984)

Debutové album z roku 1984 mám vlastně z jejich tvorby nejradši. Kapela na něm nabízí optimistický a patřičně řízný metal, nabušený celou řadou chytlavých songů, jenž ozdobil povedený dobový zvuk, za který byl zodpovědný všudybyl Dieter Dierks. Výrazným prvkem jejich skladeb byla hra kytarového dua, které se dobře doplňovalo a dostávalo hymnické písně jako „Strong Will Rock“, „School Of  Hard Knocks“ a „Autoblast“ do pořádných obrátek. Dalším prvkem byl jakoby přidrzlý vokál Jamieho St. Jamese, ten sice nikdy nepatřil k bůhvíjak hlasově charismatickým krotitelům mikrofonu, respektive mu chyběla výraznější barva, ale i tak je jeho bezstarostný párty projev zajímavý, je prostý afektu a strojenosti a působí příjemně a opravdově. O tom, že debutová deska je svěžím kusem amerického glam-metalu v jeho rané podobě, svědčily i odlehčené hitovky jako „Hold On To 18“, o něco rozšafnější párty popěvek „Wicked Bitch“, nebo naopak metalově důrazné věci jako „One For The Money“ a „I´m The King“. Deska obsahuje rovněž  předělávku „Action“ z repertoáru SLADE nebo také song, jenž vlastně znamenal v roce 1982 předzvěst jejich profesionální dráze - „Chains Around Heaven“. Celkově se jedná o zdravou porci amerického bigbeatu, kde je stále cítit ono pravdivé jádro a až pak někde dál všechny ty komerční zájmy.

(80%)

Without Love   (1985)

Druhé album přineslo hned několik podstatných změn. Víceméně k horšímu. Jednak došlo ke změně producenta, takže se nadějné kapely ve svých studiích uprostřed Vancouveru tentokrát chopil specialista na nadýchanější AOR zvuk Bruce Fairbairn. Nemusím ani dodávat, že onen drsnější a tak trochu metalový sound debutu byl rázem minulostí. Celá deska se hodně vzdaluje osobitému otisku a metalovým kořenům, vše je mnohem bezstarostnější a celá řada zpěvných párty popěvků, skladajících se z krátkých a o něco mohutnějších chorálů, představuje tak trochu jiný band, jehož songy jsou dělány přeci jen více v souladu s nastupující hudební módou. Osobitost tehdy vážně utrpěla. Je škoda, že měl producent potřebu tak trochu podrýt většinu z toho, co ještě před rokem dělalo BLACK´N´BLUE mnohem zajímavějšími. Bohužel ona nadýchanost a radio-friendly zvuk jim v tomhle směru příliš nepomohly, protože pětice ztratila drive a zněla rázem jako mnozí ostatní, stali se prostě jedněmi z řady obdobných vlasovitých formací, které svou nepříliš originální tvorbu razí skrze bezproblémové hitíky a párty rockové songy na první dobrou. Za mne určitě krok špatným směrem.

(60%)

Nasty Nasty   (1986)

O další rok později tak musel napravovat reputaci baskytarista od KISS Gene Simmons, který měl coby producent mnohem únosnější představu o pořádné rockové hudbě než jeho předchůdce. Vlastně si BLACK´N ´BLUE testoval, protože kapelu zatoužili mít samotní KISS v předprogramech vlastních stadiónových show. Jeho práci považuji za rozhodně povzbudivější než to, co se z kapely snažil o rok dříve dělal Fairbairn. Titulní skladbu pohání riffy jak od AC/DC a ona frackovitost z počátků dráhy má tendence se vracet, stejně jako hmatatelnější kořeny vězící v kytarovém zvuku. Už tu sice není onen riffově metalový zvuk, ale pořád jde o desku prostou nějakých plytkých blbostí, která vládne zdravým rockovým duchem a celá řada hymen funguje znamenitě. Mě osobně zaujala skladba „Does She Or Does n´t She“, jenž vzešla ze skladatelské spolupráce Jamieho St.Jamese, Tommy Thayera a právě Genea Simmonse. I další songy rehabilitují jméno druhdy nadějné kapely, a tak třetí album „Nasty Nasty“ vlastní takové songy, jako jsou ojedinělé metalové úprky „Kiss Of Death“ a  „12 O´Clock High“, párty rockec „Do What You Wanna Do“, výstavní hymnu „Rules“, AOR producentem Jonathanem Cainem poněkud nadbytečně dodanou „I´ll Be There For You“ (dost zřejmě za účelem udržení kontaktu s komerční sférou, neb song v klipovém zpracování celkem rotoval a stal se bohužel jednou z nejznámějších skladeb kapely), nebo v závěru desky umístěnou další zábavnou párty položku „Best In The West“ s vokálními party Petera Crisse a Rona Keela. Třetí řadovka platí vlastně za nejúspěšnější v diskografii BLACK´N´BLUE.

(70%)

In Heat   (1988)

Čtvrté a poslední album nahrávané pro Geffen. Gene Simmons sice zůstává v roli producenta, ale stejného výsledku jako u předchozí nahrávky se v newyorských studiích Electric Ladyland nedaří docílit. Deska, byť zručně a profesionálně zhotovená, však celkově působí jakoby bezvýrazně a kapela nepřináší naprosto žádná východiska nebo nadstandardně povedené skladby, které by je zase o kus posunuly, naopak, jde o materiál nahraný jaksi z nutnosti, aby se tedy neřeklo. Nebylo divu, že brzy pro BLACK´N ´BLUE skončil, jak kontrakt s velkým labelem, tak se následně do konce osmdesátých let rozpadli. „In Heat“ opravdu neobsahuje nic, co by jste na předchozích albech nenašli v mnohem lepších modifikacích. Hymnický párty rock, který se nevyhýbal řadě dobových klišé a nulová snaha o posun, to zrovna nebyla cesta, díky které by na sebe kapela formátu BLACK´N ´BLUE měla šanci upozornit a nějak se zapsat do paměti nastupující generace fanoušků, tou dobou už pomalu šilhajících po nových proudech rocku (viz. SONIC YOUTH, FAITH NO MORE, MINISTRY, SOUNDGARDEN...). Podobnou hudbu totiž v roce 1989 hráli snad desítky a stovky dalších (mnohdy umělých) kapel a kapelek. Šlo o dobu, kdy se trend definitivně začal požírat sám zevnitř a už se jen čekalo, kdo tomu všemu dá ránu z milosti. Nejlepší skladba? Jednoznačně „Heat It Up! Burn It Out!“.

(60%)

BLACK´N´BLUE se v devadesátých letech několikrát vrátili na scénu, ale vždy to skončilo u několika koncertů. Kapela, která v první polovině osmdesátých let udivovala zápalem pro metal, jaký zprvu nebyl v jejich zeměpisných šířkách vůbec běžný, ale také kamarádstvím a semknutostí své hodně dlouho neměnné sestavy, však nakonec skončila v osmadevadesátém pouze s živou deskou „One Night Only: Live“, kterou tehdy produkoval Tommy Thayer. Ten byl o čtyři roky později z pozice kytarového technika KISS na jejich tour definitivně přetažen do základní sestavy masek, aby zacelil místo po sólovém kytaristovi Aceovi Frehleym. Zbylá čtveřice Tommymu přestup rozhodně přála a nevzdávala se, už bez Thayera několik let vystupovala, aby se veškeré snažení zužitkovalo v pátou desku (vydanou po třiadvaceti letech od té předchozí).

„Hell Yeah“   (2011)

Páté řadové album vzniklo nakonec až v roce 2011 a produkoval jej kytarista Jeff Warner. Deska nakonec vyšla u evropské stáje Frontiers Records, která se v současné době stará o comebackové nahrávky všech někdejších hvězdiček Hard´N´Heavy scény zpoza Velké louže. Kytaristu Tommyho Thayera vystřídal Shawn Sonnenschein, ale přesto BLACK´N´BLUE působili jako polití živou vodou a lze říci, že se jejich současný materiál vrací k nejlepší tradici jejich chytlavých rock´n´rollových songů z poloviny osmdesátých let. Bezstarostná nálada v sobě spojuje vlastnosti tolik příznačné i pro mnohem věhlasnější kapely dávno odešlé doby, jakými byly právě KISS nebo VAN HALEN. Z mého pohledu zůstávají BLACK´N´BLUE příkladem poctivé rockové kapely a přestože se jim, jako chlapcům z „maloměsta“, kteří se kdysi dávno vydali vstříc tomu velkému hudebnímu světu na jihu v Kalifornii, nikdy nepodařilo získat nějaký výraznější věhlas, nikdy jejich hudba neupadla do sféry přitroublého plagiátu bez duše a osobního kouzla. Měli vždy lepší i průměrnější fáze, ale stále zůstali v dobrém slova smyslu věrní vlastní hudbě. Tahle poslední věc vrací jejich songům metalovější ráz a více zemitosti, ale i oné kytarové virtuozity, byť nejde o nic komplikovaného a jejich hymny budou stále oslovovat více fanoušky KISS, než někoho, kdo za každou cenu potřebuje u basy Billy Sheehana a u kytary Paula Gilberta. Kvalitní a zábavná placka od zkušených rockerů.

(70%)

20.01.2016	Diskuse (15)	Stray janpibal@crazydiamond.cz