BLACK SABBATH - Dehumanizer

80%

S velkou slávou oznámili BLACK SABBATH na sklonku roku 1991 návrat k sestavě z období alba „Mob Rules“, což vzbudilo zejména za Atlantikem nemalou vlnu zájmu o právě hned v té době připravované album, kterému navíc předcházela pověst nejtvrdší záležitosti v historii BLACK SABBATH. Deska nakonec dostala název „Dehumanizer“ a ještě teď je nutné přiznat, že všichni aktéři se na ní vydali z maxima, byť to celé nebylo opětováno stejně pochvalně, jak si asi Tony Iommi s Geezerem Butlerem v době příprav vysnili, nicméně album ve zkoušce času obstálo. Ronnie James Dio se znovu ukázal v nejlepším světle a vtiskl na svou dobu moderně znějící a tvrdé heavymetalové nahrávce svůj nezaměnitelný srdnatý hlasový projev. Reakce veřejnosti však byly těsně po vydání velmi rozporuplné, zatímco oddaní příznivci novějších etap BLACK SABBATH, stejně jako fanoušci Ronnieho Jamese Dia, pěli na nové dílo pochvalné ódy, kritika zůstávala při zemi a opatrně vyjmenovávala všechny neduhy, díky kterým právě neurvalý „Dehumanizer“ nedosahoval kvalit, jak památných zápisů zkraje osmdesátek „Heaven And Hell“ a „Mob Rules“, tak i přímo předcházejících mistrovských děl nazpívaných podceňovaným Tony Martinem.

Z dnešního pohledu je však album z roku 1992 brané jako kvalitní a na dobu svého vzniku moderní záležitost, jenž tíhla především k surovému a velmi zatěžkanému vyznění, kterému byl vlastní hutný a neobvykle temný metalový výraz a celková přirozenost, která jakoby zpochybňovala skutečný věk souboru, zkrátka a dobře BLACK SABBATH působili jako mnohem mladší band. Sevřený „Dehumanizer“ byl opravdu jinde než honosná díla typu „Headless Cross“ a „Tyr“, měl však rovněž své osobité kouzlo. Celý problém jeho nepochopení dost možná vězel v nepříliš velkém počtu fenomenálních riffů a zapamatovatelných hymen. Nedá se říci, že by se na desce nacházely nějaké nepodložené skopičiny nebo vatovité kousky, to ani náhodou, na druhou stranu zde nebylo ani příliš těch velmi nadprůměrně dobrých songů.

Už od těžkopádných a velmi suše nazvučených úderů Vinnieho Appice v úvodní „Computer God“ je každému jasné, že zde nepůjde o album plné odlehčených hitů a bohatě nazdobených songů. Naopak, atmosféra vyvěrající z pocitů klaustrofobie a nesvobody, kterou sebou mohl nést život v novém, přetechnizovaném světě, dávala tušit, že nepůjde o záležitost na několik prvních poslechů. Albu to však postupem let pouze prospělo a dnes jde o nezpochybnitelný pomník začátku devadesátých let. Druhou „After All (The Dead)“ řadím mezi to nejlepší, co se na této nahrávce vyskytuje. Song, který vlastní neuvěřitelné vnitřní charisma opanoval temný a pomalý kytarový základ nad nímž plul překrásný Diův hlas, který ze své fazóny osmdesátých let nic neztratil. Svižná a přímočará „TV Crimes“ byla nakonec zvolena jako pilotní singl, snad kvůli svému rychlejšímu tempu a nepříliš košaté výstavbě, což bylo logické hlavně díky skutečnosti, že kapela útočila zejména na americký trh, který si nikdy nepotrpěl na nějakou výpravnost, a který byl v té době zasažen děním oko rockové scény ze Seattlu, ale na druhou stranu tvrdím, že se této ojedinělé rock´n´rollové položce ne zcela přesně podařilo reprezentovat celé album.

Dál se pokračuje v silovém tažení, takže ať už bych mluvil o skladbách jako Letters From Earth“, „Master Of Insanity“ a „Time Machine“, nebo zmíním čarokrásnou „Too Late“ případně hodně zlověstný závěr v podobě houpavě dekadentní „Buried Alive“, vždy by se jednalo o povedené skladby v obvyklém stylu, se všemi typickými atributy příslušícími právě k té etapě BLACK SABBATH s malým dervišem Diem u mikrofonu, mávajícím svým typickým paroháčem do dáli a kynoucím všem pekelným hordám. „Dehumanizer“ je skvělé hardrockové/ heavymetalové album, které ačkoliv je složeno čtyřmi zkušenými muzikanty, legendami historie rocku a metalu, zní neuvěřitelně tvrdě a na svou dobu moderně, byť co se týče nápadů, své dva Diem odzpívané předchůdce nepřekonává.

25.07.2015	Diskuse (13)	Stray janpibal@crazydiamond.cz