BLACK SABBATH - Headless Cross

100%

Vrchol novodobých BLACK SABBATH slavil svého času úspěch zejména v německy mluvících krajinách, symbolizoval rovněž trvalý příklon k melodickému metalu a zároveň setrvání na Iommiho masivních kytarových riffech. Album „Headless Cross“ se zkrátka vyvedlo. Čerstvě posíleni o věhlasného hromobijce Cozyho Powella, zde na ploše pouhých čtyřiceti minut Sabati vybrousili svůj zřejmě nejzářivější a dodnes nezpochybnitelný diamant - nepřekonatelný pomník hard rocku z konce osmdesátých let. Jde zřejmě o úplně nejsilnější sbírku, pokud tedy pomineme některá kultovní alba, která nazpíval v sedmdesátých letech Ozzy Osbourne, a dvojici vysoce ceněných počinů z kraje osmdesátek, kde pro změnu slyšíme hlas Ronnieho Jamese Dia. Tony Martin v každém okamžiku potvrdil svůj obrovský hlasový potenciál, stejně jako skutečnost, že není jen kopií zkušenějšího Dia, ke kterému byl škarohlídsky často přirovnáván. Bombastická produkce dua Iommi/Powell zde doslova potí krev a nové vydavatelství I.R.S. si mne ruce, bez toho, aby zkušeným harcovníkům muselo do jejich práce zasahovat. Zasmušilý kapitán Iommi dostal plnou důvěru nových chlebodárců a kormidlo třímal opravdu pevně. Spojené státy přesto znovu mlčí, ale germánská kontinentální Evropa, milující vše mystické, hoří nadšením. Album „Headless Cross“ bylo totiž z velké části inspirováno obrazy temného středověku ze staré Anglie a zlověstnými příběhy, kde lidstvo čelilo přetěžkým ranám této osudové doby, tudíž pravá podstata BLACK SABBATH zářila v nové éře silou nezměrnou.

Téměř každá ze skladeb je výsledkem Iommiho neobyčejné tvůrčí formy a vzešla ze spolupráce s čerstvě příchozím bubenickým esem Powellem. Baskytaru ve studiu obhospodařuje jazzový expert Laurence Cottle, aby na následné turné vyjel již Neil Murray - někdejší spoluhráč právě Cozyho Powella z WHITESNAKE. Vše zahájí horrorové intro „The Gates Of Hell“, které připraví půdu pro majestátní úvod v podobě výtečné titulní skladby, jejíž úvod obstarají kovové salvy bicích. Téma, zaobírající se morovou epidemií v době gotické Anglie, je zde vetknuto do neobyčejně silných hard rockových momentů, které vrcholí v doslova nebesko-pekelném refrénu. Tahle skladba patří dodnes k tomu nejlepšímu od BLACK SABBATH a ještě dlouho po aktuálnosti této nahrávky byla zlatým hřebem koncertů kapely (pokud tedy na nich zpíval Tony Martin). 

Hned druhá jízda „Devil & Daughter“ je excelentní rychlou vypalovačkou, zkrášlenou prvotřídními Iommiho sóly. Prožene se kolem vás jako vánice kolem davu zubožených poddaných vyvrácenými vraty gotické katedrály v Salisbury. Jde o song, jehož mystický text vypráví o jakési ženě temna a svátku všech zesnulých. „Devil & Daughter“ nepatří na albu k těm důležitějším songům, ale pozici spíše hitového singlu než těžkotonážní suity obhájí zcela s přehledem (přesto o ní Tony Martin hovoří jako o nejobtížněji zazpívatelné písni BLACK SABBATH). Zvuk kytarových partů je doslova božský. Majestátní „When Death Calls“ naopak fascinuje svou silou a osudovostí. Pomalý úvod, jemuž vévodí titánský riff, nachystá patřičnou atmosféru, aby se skladba v polovině zlomila do rychlejšího tempa a nechala Martinův hlas stoupat do nadpozemských výšek. Ten po celou délku nosiče pěje v životní formě, podporován zkušeným ansámblem za zády. Vše samozřejmě jistí Geoff Nicholls hradbami kláves, kterým je zde ponechán větší prostor než kdy dříve, ač stále budí dojem pouze určité dekorace, jež pouze posiluje výsledný dojem ze skladeb.

Následuje „Kill In The Spirit World“, která se zaobírá tématem života po smrti. Tento song je ukázkou prvotřídní práce s atmosférou, ale také hard rockové mohutnosti, s jakou si dokáží poradit právě a výhradně jen BLACK SABBATH. Jde možná o nejméně typickou píseň na desce, protože jak Martinův hlas, tak Iommiho party nabírají až psychedelického odstínu, což prvnímu zmíněnému nebrání předvést svůj nemalý hlasový rozsah, ale i variabilitu v nepříliš typických polohách. „Call Of The Wild“ má naproti tomu větší potenciál stát se strhující heavy metalovou hymnou, v níž hrají prim atraktivní melodické nápěvy. 

Vrchol však přichází v posledních dvou položkách. Ty dle mého názoru představují to nejlepší, co kdy vzešlo ze spolupráce krotiče hutných kytarových riffů Tonyho Iommiho právě s Martinem. Jde v prvé řadě o „Black Moon“, song nalazený na téma satanských rituálů, který se měl původně objevit již na předcházejícím studiovém albu „The Eternal Idol“, takže se jedná o nejstarší ze zde umístěných položek a také jedinou, na které se skladatelsky nepodílel Cozy Powell (kterému se natolik líbil vokální part Tonyho Martina, že jí na albu prosadil i přes fakt, že už jí Iommi kacířsky házel do šuplíku). Vše posléze zakončí výpravná power-balada „Nightwing“, kde se birminghamští předvedou v celé své epické nádheře. Nachází se zde také nejlepší kytarové sólo na albu, kterým Iommi doslova zkrášlil tento fantastický pomník. Jasně nejlepší deska BLACK SABBATH s Tonym Martinem u mikrofonu.

17.07.2015	Diskuse (17)	Stray janpibal@crazydiamond.cz