BLACK SABBATH - Sabotage

80%

Album „Sabotage“ mnozí do dnes neprávem považují jako zcela poslední klasické dílo BLACK SABBATH nazpívané Ozzy Osbournem, které se stylově ani kvalitativně nezpronevěřuje všemu, co čtveřice do té doby reprezentovala. Proč píši že neprávem? Protože si opravdu myslím, že následné „Technical Ecstasy“ znamená rovněž velmi kvalitní porci hard rocku, byť již pojatého trochu jinak, tedy s otevřenějším hledím. Kapela se sice pomalu vzdalovala hutnému soundu ze svých počátků a tak již u předchozího díla „Sabbath Bloody Sabbath“ se otevřela o něco více experimentům, popustila uzdu fantazii a dovolila si za pomoci různých symfonických aranží, smyčců či kláves lehce obohatit svůj typický sound. Ne jinak tomu bylo v roce 1975 u alba „Sabotage“, díla, které se rodilo doslova v porodních bolestech. Jeho název si kapela vybrala právě proto, že se krátce předtím vzbouřila proti svému dosavadnímu manažerovi, který čtveřici údajně přetěžoval a domlouval až příliš koncertů za ne zas až tak zajímavý honorář. Nicméně v anglických Morgan studiích vzniklo doslova ďábelské album, které znovu trochu posunulo hranice chápání jejich hudby. Co na tom, že Bill Ward i Ozzy Osbourne se tou dobou nacházeli v hodně krizových fázích vlastních životů a často propadali do alkoholových stavů? Taktovka kapely tak byla znovu z velké části v rukách Tonyho Iommiho, kterému asistoval Geezer Butler a deska se skládala, jak z úderných riffovitých kusů, na které byli fanoušci do té doby zvyklí, tak samozřejmě z odlehčenějších experimentálně pojatých skladeb.

Do první kategorie, tedy mezi tvrdé riffové songy, patří bezesporu, jak úvodní vypalovačka „Hole In The Sky“ s dráždivě nakřáplým Ozzyho hlasem, na kterém bylo znát tehdejší období útrap a nedostatečného pečování o vlastní životosprávu, tak samozřejmě nosný riff, který celou skladbu pohání. Oproti uhlazenému předchůdci působilo album už od této své první skladby jaksi nervněji a lze říci i surově, což je vlastně při faktu, že zde bylo v některých písních využito mnoho symfonických prvků, vcelku protimluv. Drtivé riffy vlastně charakterizují i následnou „Symptom Of Universe“, která o mnoho let později inspirovala celou řadu tvrdých metalových kapel, zejména pak z thrashmetalové provenience. Těmto skladbám sekundují bezútěšné věci s nádechem progresivních ambicí jako „Megalomania“ nebo dráždivě melodická „The Thrill Of It All“, ze které jed a záludnost přímo prýští. Osobně tvrdím, že tahle deska je ze všech sabatovských prostě nejvíc psycho, vlastně tomu napovídá i zdejší schizofrenní rozpolcenost mezi tvrdostí a snahou o jistou aranžerskou bohatost.

Ozzyho ponurá zpověď „The Writ“ zabývající se niterně jeho tehdejšími stavy sice v pomalém tempu album zakončila, ale ještě před tím došlo na dvě skladby, které charakterizovaly spíše opačný pól hudby BLACK SABBATH, než byl ten riffově nařezaný. Šlo jednak o čarovnou instrumentálku „Supertzar“, která se svými bombastickými aranžemi, klávesovými motivy a mohutným pěveckým chórem (jak z dobového hororového filmu), působila jako úvod k příchodu všepohlcujícího zla na povrch zemský, a pak ještě o píseň „Am I Going Insane (Radio)“, ta pro změnu reprezentovala druhý pól, její odlehčený, pop/ rockový ráz, který se plně rozvíjel spíše na následné řadovce „Technical Ecstasy“ nešlo přeslechnout. Deska „Sabotage“ je dodnes považována za zakončení zlaté éry kapely v její původní sestavě, byť ta ještě tři roky v tomto složení fungovala a nahrála ještě dvě další díla.

04.06.2015	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz