BLACK SABBATH - Technical Ecstasy

80%

Zjevně nejvíce podceňované album BLACK SABBATH v jejich historii. V kontextu tvorby kapely ze sedmdesátých let znamená hodně zvláštní, zvukově barevné a až mainstreamově světlé rockové dílo. Osm zdejších skladeb mělo kouzlo neobvyklého i nesporné kvality, které se projevily v širším stylovém záběru, popírajícím BLACK SABBATH jako výrazově neměnnou jednotku tvrdosti, vyjadřující se výhradně prostřednictvím podlazených kytar. Songy byly opatřeny jemnějšími zvuky a dojemně tesknou atmosférou, takže „Technical Ecstasy“ působilo jako nostalgický soundtrack k chátrání a rozkladu. Nedílnou součástí týmu (kromě členů BLACK SABBATH) se při jeho tvorbě stal klávesák Jezz Woodruff, jehož nástroj silně ovlivnil výsledný produkt. V kapele však v té době nepanovala zrovna dobrá nálada, protože maniakální rychlost střídání koncertních turné a studiových prací si vybrala svou daň, takže uvnitř souboru docházelo k častým sporům každého s každým. Tony Iommi právě s najatým klávesistou nejvíce tvořil, Geezerovi jako vždy připadly texty a Bill Ward se cítil nedoceněný (zde si dokonce prosadil jednu skladbu, ve které sólově zpívá – „It´s Alright“, která se nakonec stala pilotním singlem, což vyvolalo ostrý spor s Ozzym), takže uvažoval o sólové desce. 

Co se týče právě Ozzyho, ten se zrovna vyhrabával z drogového rauše a všech problémů s tím nepřímo souvisejících (rozvod), takže se tvářil, že ho nějací BLACK SABBATH již zjevně vůbec nezajímají. Právě Ozzy Osbourne, jehož poničený hlas zde operoval v o něco nižších polohách, než jsme byli zvyklí na minulých deskách, se v luxusních studiích Criteria v Miami ukázal opravdu jen v momentě, kdy samotné skladby nazpívával. Přesto album „Technical Ecstasy“ dopadlo dobře a v žádném případě o něm nelze hovořit jako o nějakém kvalitativním propadáku, což byl případ až následného „Never Say Die“, po kterém se Ozzy s definitivní platností zdekoval. Celý proces nahrávání „Technical Ecstasy“, ale i produkce, tak stanul na bedrech jediného muže, a sice Tonyho Iommiho, kterého ostatní chodili do studia pouze navštěvovat z nedaleké pláže.

Album bylo zahájeno svižnou rockovou věcí „Back Street Kids“, což byl dunivý kousek ve stylu „Hole In The Sky“ nebo „Symptom Of The Universe“, valící před sebou hromadu nakupené energie, a i přesto, že mu do drásavosti těchto skladeb z předchozího alba „Sabotage“ trochu scházelo, šlo o vstup jak se na BLACK SABBATH slušelo a patřilo. Následoval rozmáchlý žalm „You Won´t Change Me“, který byl podkreslený sugestivní atmosférou kláves. Z této skladby bylo cítit, že „Technical Ecstasy“ se stalo albem ne příliš využívaným ke koncertním účelům, albem, kde si Tony Iommi hodně vyhrál se svými kytarovými sóly a různými vyhrávkami, jež zde dosahují až epické délky. Snad si tedy dokážete představit, jak málo se zvuk černokněžnických velmistrů z roku 1976 podobal jejich o šest let staršímu podlazenému vyznění. 

Druhá dlouhá a pochmurná suita měla název „She´s Gone“ a zdobila jí zejména masivní hradba smyčcových podkresů (u nás skladbu známe také v podání Marie Rottrové jako „Lásko, voníš deštěm“). Již výše zmíněná „It´s Alright“, kterou složil a sám nazpíval Bill Ward, se od celku nejvíce odlišovala. Výsledek nicméně není vůbec špatný, nesmí se však příliš dávat najevo, že jde o BLACK SABBATH (doboví fanoušci tenhle song naprosto odsoudili jako zaprodání se komerci). Šlo v podstatě o lehoučkou lennonovskou píseň s chytlavou zpěvovou linkou. Vrcholem se stala „Gypsy“, která dokonale naplňila představy o progresi Iommiovců posledních let, protože procházela pěti neopakujícími se částmi. Její nepředvídatelná struktura, postupná gradace, napětí a mohutné klávesové aranže z ní udělaly doslova hard rockové veledílo ve stylu stěžejních momentů kolegů z QUEEN. O tom, že je celé album velmi různorodou sbírkou, svědčila naproti tomu přímočará skladba „Rock´N´Roll Doctor“, stojící na partech honky-tonk piána.

Album „Technical Ecstasy“ je tedy velmi pestrým hard rockovým albem plným překvapivých aranží, ale i klasicky rockových vypalovaček. Je mu vlastní stylová otevřenost a trýznivý opar smutku, který může za jeho výrazně nostalgickou atmosféru. Považuji jej za poslední skutečně zdařilé album BLACK SABBATH, na kterém je ke slyšení hlas Ozzyho Osbournea.

Recenze zveřejněna již před lety na webu: metalopolis.net

05.06.2015	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz