BLACK SABBATH - Tyr

90%

Z dnešního pohledu je vcelku dost zvláštní, že takový famózní zpěvák, jakým Tony Martinem bezesporu vždy byl, nebyl nakonec nikdy akceptován jako ten, kdo by měl právoplatně působit u mikrofonu v legendárních BLACK SABBATH a dočkat se zaslouženého uznání, přitom jeho vklad do kapely byl vždy z mého pohledu mnohonásobně lepší a zajímavější než ony pokusy, které krátce před ním předvedli zpěváci jako Glenn Hughes a Ian Gillan. Zajímavostí vlastně zůstává, že ve Spojených státech amerických například považují od roku 1984 (tedy hned krátce po albu „Born Again“) kariéru této kapely za dlouhodobě ukončenou a mlčení přerušují až o osm let později s příchodem Ronnieho Jamese Dia na jednorázové zastávce „Dehumanizer“, jakoby tvorba této kapely mezi tím nic neznamenala. Alba nazpívaná Tony Martinem se tak nakonec stala zajímavá pouze pro Evropany, zejména pak v oblastech německy mluvících, byť i v Evropě bylo tomuto skvělému pěvci předsouváno nedostatečné fyziognomické charisma. Jasně, Tony Martin nikdy nebyl žádný model ani idol miliónů, vždycky svým zjevem trochu připomínal spíše Fishe (původního zpěváka od MARILLION), ale jeho hlas byl vždy naprosto úžasný, což plně potvrdilo i album nahrané zcela v režii kapely a bez větších tlaků majoritních vydavatelství - tedy „Tyr“ z roku 1990, které Martina zastihlo na jednom z naprostých vrcholů své pěvecké formy.

Deska opatřená čarokrásná aurou obsahovala prvotřídní hardrockové skladby, do kterých byly mimo jiné vetknuty také náměty ze severské mytologie. Jednalo se svým způsobem o velmi originální dílo i v rámci tvorby novodobých BLACK SABBATH, které muselo potěšit nejednoho fanouška přistupujícího k tvorbě této kapely s otevřeným hledím. Jasně že hipíci, alternativci a příznivci Ozzyho éry znovu skřípali zubama, protože když srovnáte právě „Tyr“ s čímkoliv z tvorby BLACK SABBATH ze sedmdesátých let, máte pocit, že jde o dva stylově, ideologicky a zvukově zcela neslučitelné hudební světy.

Bájná a neprávem opomíjená suita „Tyr“ je však v každém svém detailu úžasným albem, jenž zdobí vycizelovaná produkce dvojice Tony Iommi/ Cozy Powell (ti trávili přípravou alba hodně času v domácím Iommiho studiu a nešetřili nadšením) a naprosto mistrovská zvuková stránka, které nechyběla jistá aristokratická noblesnost. Tony Martin zde dokázal, ostatně stejně jako na Headless Cross, jak vynikajícím zpěvákem ve své době byl a tak laťka nastavená bombastickým předchůdcem nedoznala zas až o takového snížení. Vždyť když si takový zkušený sekyrník jako Tony Iommi přizve na pomoc prvotřídní parťáky v podobě rytmické sekce Cozy Powell/ Neil Murray, výsledek nemůže nikdy dopadnout špatně.

Už od úvodních tónů akustické kytary v „Anno Mundi“, nad kterými se jako starodávný náboženský chorál vznáší Martinův hlas, aby se záhy po tomto úvodu skladba vzepjala ke své mohutnosti a dala průchod skvělému řemeslu vetkanému do tehdy moderních Hard´N´Heavy základů, vystavovaných zde v celé své panoramatičnosti, bylo jasné, že „Tyr“ bude platit za další z velkých nahrávek. Druhá „The Law Maker“ prosvištěla v rychlém tempu poháněná hromovládnými Cozyho údery a hustými Iommiho riffy, aby připravila půdu pro příchod očekávaných božstev. S hymnickou „Jerusalem“ přichází jeden z vrcholů alba. Skladba s náboženským podtextem dokonale pasuje do trendu sice krátkých, avšak velmi nadýchaných refrénů, jaké byly v módě na přelomu osmdesátých a devadesátých let a její vyznění se dotýká, i díky nostalgické atmosféře starodávných časů, samotného nebe. Stejně uhrančivá je však i „The Sabbath Stones“, dost možná nejponuřejší song na desce.

S druhou půlkou přichází čas na onu zmiňovanou severskou mytologii v podobě triumvirátu „The Battle Of Tyr“ (znamenité intro)/ „The Odin´s Court“/ „Valhala“ – obě věci přicházející po úvodu vystřiženého jak z repertoáru Richarda Wagnera spolu dokonale souzněly a ještě dnes je považuji za naprostá mistrovská díla tehdejší hardrockové hudby. Epické vyznění, přechod mezi několika neopakujícími se dějstvími a v neposlední řadě také fenomenální Martinův hlas nebo Iommi kytara, vykazující se zde hrdinskými laufy střídanými s bleskovými sóly, to všechno udělalo z tohoto plynule se rozvíjejícího příběhu srdce celého alba. Prostřednictvím teskného zvuku  sólové kytary, zde podkreslené Nichollsovými klávesami, se pomalu rozjíždí pilotní singl „Feels Good To Me“, což byl zřejmě největší hit na „Tyr“ a song, kterému se dostalo velmi romantického vyznění. Závěrečná „Heaven In Black“ platila za divočejší zakončení, během kterého se BLACK SABBATH loučili se svými věrnými Evropany, jako kapela připravená hrdě jít vstříc zářné budoucnosti. Nikdo v době krátce po vydání však nemohl tušit, že dojde za pár měsíců k obratu a Martina na jeden rok opětovně vystřídá Ronnie James Dio, ale o tom až příště. Tato recenze budiž připomínkou čarokrásné eskapády, jenž se stala pouhou krátkou kapitolou v nekonečné historii BLACK SABBATH.

18.07.2015	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz