BLOOD INCANTATION - Absolute Elsewhere

70%

Hrát pro náročné bývá dost náročné. Hrají pro ně i BLOOD INCANTATION? Nebo si na to jenom hrají? A pokud ano, jak se jim to vlastně daří? Nebo s tím ve stejné sestavě začínají až na nové desce? A má vůbec smysl podobné věci řešit? Fakta jsou následující. Zkušení metalisté a výborní instrumentalisté nastolili v rámci jedné ze svých kapel kurs dynamické evoluce, typický zejména pro prog-metalové party přelomu let osmdesátých a devadesátých. Jinak řečeno, posuny mezi jednotlivými řadovkami BLOOD INCANTATION jsou citelné, aniž by jim chyběla červená nit. Uvedený přístup je sympatický, v daném případě ho nicméně komplikuje zřejmá nepůvodnost řady ingrediencí. Tu nedokáží dotyční zastřít ani navyšováním jejich počtu, ani množstvím kombinací a kouzel, které s nimi provádí. Uvedené počínání navíc nepůsobí vždy přirozeně. Při poslechu novinky mám tudíž chvílemi pocit, že sedím u trezoru a se stetoskopem na uších zkouším rutinní kódy, abych pak nakonec zvolil kombinaci 1, 2, 3, 4, 5, 6, dveře se otevřely a uvnitř bylo jen pár pavučin.

S úplným výčtem kapel, jejichž loga mi poslech šestidílné skládačky o dvou dějstvích s názvem „Absolute Elsewhere“ asociuje, nebudu čtenáře zatěžovat, byl by dlouhý. Postupně uvedu jen některé. Aby se tedy dala aktuální „retro kompilace“ BLOOD INCANTATION vůbec doposlouchat, je zapotřebí se od takových věcí zcela oprostit. Pak může výsledek jejich snažení působit přímo opojně. Na druhou stranu odmítám stavění podobného metalu na piedestal jen proto, že někdo dokáže lépe či hůře namíchat směsku prověřených metalových postupů, celkem zdařile ji nakašírovat synťáky a vše pak prezentovat jako NĚCO. Velkou vypovídací hodnotu má v tomto směru už cover, který odráží hudební složku opravdu věrně. Víceúrovňová, naivisticky laděná mystika, vyvedená v křiklavých barvách slibuje atraktivní safari po metafyzických končinách, prospekulovaných x generacemi mudrců tam i zpět. Nejde zde o hrůzu ani utrpení, ale hlavně o zábavu a příjemný únik do neškodného, důvěrně známého světa hudby … k (metalovému) Večerníčku. Vždyť kolem nás je tolik utrpení a bolesti. A tady je, uprostřed konejšivého mňoukání kytar a předení výstavní baskytary tak dobře, teploučko.

Hudba na „Absolute Elsewhere“ ani ve formálně nejtvrdších momentech nekouše, každého trochu zkušenějšího metalistu jen příjemně drbe za ouškem, takže mu nevadí ani ve chvílích, kdy zazní ty nejtupější či nejprovařenější deathové a thrashové riffy, občasná melodická black tremola či „mocné“ growly. Pokud by dotyčný náhodou začal být neklidný z toho, že vlastně lenoší a ztrácí čas, dostává nějaké to sedativum v podobě „UMĚNÍ“, reprezentovaného celkem zdařilými synťáky. Všemu napomáhá konvenční a zjevně neškodná produkce poněkud přeceňovaného Arthura Rizka. Zdá se mi, že analog a dynamika se na novince už moc neřeší. Sound bicích se prostě nepovedl, virbl působí v ostrých pasážích nevýrazně, kopáky rušivě a umělohmotně. Oproti předchozímu albu celkem sešup. Ale možná šlo jen o nápodobu lehce sterilního zvuku MORBID ANGEL kolem megadíla „Gateways to Annihilation“. Budiž. Kytary v prvé řadě rozehrávají příběh, ani jedna z jejich linek nedští oheň ani nešíří chlad, jen nadšeně, až přepjatě vypráví o láskyplném propojování všeho se vším, třeba RUNNING WILD s DEATH jako v poslední části nazvané „The Message [Tablet III]“. Ta sólová vypráví o něco zajímavěji.

Jen ty emoce se jaksi nedostavují, což je u podobné hudby obrovský problém. ENTHEOS, kteří loni vydali podobnou „symfonii“, jsou nejen v tomto směru někde jinde. Už dlouho se mi nestalo, aby mě podobně pojatá a náladotvorná deska nechala úplně chladným a nejde jen o absenci husí kůže, citelně chybí i prosté vzruchy střídané uspokojením. Takové okamžiky se dostavovaly vzácně a povětšinou nebyly spjaty s metalem, nýbrž s Mr. Moogem nebo mellotronem. U metalové kapely hrající převážně klasická metalová čísla se přes něco takového nedokážu přenést. Na opakované poslechy jsem se tudíž moc netěšil, chyběl dokonce i obyčejný zájem, nebylo totiž co rozkrývat. Změny přicházejí a odcházejí, buď se dají snadno vytušit, nebo mlasknou ve stylu nahození malty na zeď. Každá z Roadrunner řadovek OPETH, k nimž BLOOD INCANTATION současnosti okatě inklinují, nabízí mnohem víc a zní daleko zajímavěji; ano, včetně proklínaného „Heritage“.

Nemíním však jen kritizovat, „Absolute Elsewhere“ se prostě dobře poslouchá, do uší leze úplně samo, a kdyby všechny díly měly stejnou nebo větší sílu jako „The Stargate [Tablet II]“, psal bych o dost jinak. Nejdůležitější tedy nakonec je, že novinka představuje, obrazně řečeno, poutavě ověnčenou obousměrnou bránu mezi dvěma světy, starým art/prog rockem a extrémnějším metalem. Zmíněná brána je otevřená posluchačům z obou stran nastíněného spektra. Nerozděluje, ale spojuje, ukazuje každému, jak krásná je „ta druhá“ hudba a jak dobře může příslušná fúze znít. Takový přístup je dnes žádoucí a třeba je ona progrese ukryta právě v něm, resp. v naprosté otevřenosti a odlehčenosti, s jakou se vše činí. Nedělám si ovšem iluze o tom, že letitý fanda PINK FLOYD či ELOY po poslechu „Absolute Elsewhere“ naskočí na tvorbu nizozemských CENTURIAN. Takhle věci nefungují. Primárně jde o hlavy metalové, dejme tomu mladší, méně zkušené, každopádně však hledající. BLOOD INCANTATION na ně sice nároky nekladou, ale ve své zábavnosti jim zřetelně a vcelku elegantně odhalují sféry, ve kterých se řada posluchačských výzev nachází, či ukazují obzory, za nimiž se už konečně začíná něco pořádného dít.:-)

15.10.2024	Diskuse (7)	Pekárek hackl@volny.cz